IV.ÚS 2475/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2475/23 ze dne 11. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ONSONETA s.r.o., sídlem Za Zámečkem 745/17, Praha 5, zastoupené JUDr. Petrem Doležalem, advokátem sídlem Mazovská 476/2, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2023, č. j. 1 As 267/2022-45, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2022, č. j. 32 A 79/2019-40, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ministerstva zdravotnictví, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka tvrdí, že jí bylo znemožněno domáhat se svého práva u soudu a správního orgánu zákonem stanoveným způsobem a rovněž bylo zasaženo do jejího práva na právní pomoc před orgány veřejné správy. Z obsahu ústavní stížnosti (nikoliv z jejího petitu) je nicméně patrné, že stěžovatelka napadá i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího správního soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího správního soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání [srov. k tomu obdobně též např. nález sp. zn. II. ÚS 3528/13 ze dne 24. 6. 2014 (N 131/73 SbNU 959) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3669/13 ze dne 15. 7. 2014; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Krajská hygienická stanice Zlínského kraje (dále jen "hygienická stanice") rozhodnutím ze dne 30. 4. 2019, č. j. KHSZL 10978/2019 sp. zn. S-KHSZL/03553/2018/6.9/SO/ZL/ZLA-32, shledala stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku spočívajícího v tom, že jako provozovatelka provozovny stravovacích služeb poskytovala stravovací službu, ovšem nevyzvala osoby, které nedodržovaly zákaz kouření na místě, v němž je kouření zakázáno, aby v tomto jednání nepokračovaly, nebo aby prostor opustily. Za spáchání přestupku byla stěžovatelce uložena úhrnná pokuta ve výši 5 000 Kč a současně jí byla uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč. Rozhodnutím ze dne 4. 9. 2019, č. j. 30382/2019-NH-30.1-8. 7. 19., následně Ministerstvo zdravotnictví odvolání podané Petrem Kocourkem zamítlo jako nepřípustné; dovodilo totiž, že zástupce stěžovatelky Petr Kocourek nebyl oprávněn stěžovatelku zastupovat v odvolacím řízení, neboť stěžovatelka udělila Petru Kocourkovi plnou moc toliko pro zastupování v řízení před hygienickou stanicí jako správním orgánem I. stupně. 3. Navazující správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva zdravotnictví krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud totiž ze správního spisu ověřil, že v průběhu řízení před správním orgánem I. stupně udělila stěžovatelka zmocněnci P. Kocourkovi plnou moc ze dne 14. 8. 2018 tohoto znění: "Společnost ONSONETA s.r.o., IČ: 02987414, se sídlem Za zámečkem 745, 158 00 Praha, jednající Vladimírem Vavrečkou, jednatelem, tímto zmocňuje Petra Kocourka, LL.M., nar. X, trvale bytem X, ke svému zastupování v řízení vedeném Krajskou hygienickou stanicí Zlínského kraje se sídlem ve Zlíně pod sp. zn. S-KHSZL/03553/2018/6.9/SO/ZL/ZLA-07." Z toho podle krajského soudu nelze usuzovat na jiný úmysl smluvních stran, než že byla plná moc P. Kocourkovi udělena pouze pro zastupování v řízení vedeném u hygienické stanice, přičemž z ničeho nevyplývá úmysl stěžovatelky udělit procesní plnou moc pro celé řízení, na základě které by mohl P. Kocourek stěžovatelku zastupovat i v odvolacím řízení. Neodstranila-li následně stěžovatelka ani P. Kocourek k výzvě žalovaného vadu podání spočívající v neprokázání zastoupení v řízení, nebylo možné považovat odvolání proti rozhodnutí hygienické stanice za podané osobou k tomu oprávněnou. Žalovaný proto správně dovodil, že P. Kocourek nebyl osobou oprávněnou podat odvolání proti rozhodnutí o přestupku. 4. Následnou kasační stížnost stěžovatelky odmítl napadeným usnesením Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost [§ 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.")], jelikož neshledal, že by se daný případ týkal právních otázek, které doposud nebyly v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny, jsou v dosavadní judikatuře řešeny rozdílně, je třeba učinit od dosavadní praxe judikatorní odklon nebo v konkrétním rozhodnutí krajského soudu je zjistitelné takové zásadní pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Text plné moci je totiž jasný, a proto v dané věci nelze aplikovat ani § 34 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť o rozsahu zastoupení v daném případě nebyly pochybnosti. Ministerstvo zdravotnictví navíc jak stěžovatelku, tak jejího zmocněnce ve smyslu § 37 odst. 3 správního řádu na nedostatek plné moci upozornilo a vyzvalo je k jeho odstranění; ani stěžovatelka ani její zmocněnec však na tuto výzvu nereagovali. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že příslušnou část plné moci správní orgány a správní soudy vyložily nesprávně, neboť z jejího textu se nepodává, že by byla omezena jen na některé úkony; naopak je prý v dané věci nutno uplatnit zásadu jednotnosti řízení před správním orgánem I. stupně i odvolacím orgánem. K tomu, aby plná moc platila pro odvolací řízení, není totiž nutno do plné moci výslovně uvádět, že je udělována též pro řízení o odvolání. Plná moc neobsahovala ani vymezení či omezení určitých úkonů, k nimž by byla udělena. Navíc podle § 34 odst. 3 správního řádu platí, že v pochybnostech je oprávněn zástupce vystupovat za zastoupeného v celém řízení. Na těchto skutečnostech nemůže ničeho změnit ani okolnost, že stěžovatelka ani její zmocněnec na výzvu k doplnění plné moci nereagovali. 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, proto není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle uvedeného čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody. 7. Postup ve správním řízení a navazujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. nález ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 262/06 (N 132/46 SbNU 237)]. Z těchto důvodů se při posuzování této ústavní stížnosti Ústavní soud zaměřil na otázku, zda výklad práva podaný správními orgány i soudy je ústavně souladný. 8. V obecné rovině platí, že jde-li o výklad a použití předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako neústavní, postihují-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí-li možný výklad jiný, ústavně souladný, nebo jsou-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. jenž odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 9. V nyní posuzované věci je třeba především uvést, že stěžovatelka nevznesla žádné relevantní ústavněprávní námitky, které by svědčily o porušení jí tvrzených ústavně zaručených práv. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že oba soudy svá rozhodnutí dostatečně podrobně a srozumitelně odůvodn