IV.ÚS 248/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 248/18 ze dne 30. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky České katolické charity, se sídlem Vladislavova 1460/12, Praha 1, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, č. j. 28 Cdo 3921/2017-183, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2017, č. j. 7 Co 255/2017-159, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 8. 12. 2016, č. j. 6 C 320/2015-124, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 1. 2018, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z toho důvodu, že jimi dle jejího názoru byla porušena její ústavně zaručená základní práva očekávat legitimní zmnožení svého majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala před Okresním soudem v Jindřichově Hradci (dále jen "nalézací soud") žalobou proti České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a proti obci Kostelní Radouň (dále jen "žalovaná obec") určení, že pozemky konkrétně vymezené v žalobě, tzv. Špitálský les (dále jen "předmětné pozemky") nacházející se v katastrálním území obce Kostelní Radouň jsou ve vlastnictví České republiky. Nalézací soud rozsudkem uvedeným v návětí žalobu zamítl a uložil stěžovatelce uhradit oběma žalovaným náhradu nákladů řízení. 3. Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku nalézacího soudu odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu potvrdil a uložil stěžovatelce oběma žalovaným uhradit náhradu nákladů řízení o odvolání. Stěžovatelka následně podala proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, který je odmítl svým napadeným usnesením a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. 4. Věcně ve sporu šlo zjednodušeně řečeno o to, že stěžovatelka usilovala o určení vlastnického práva České republiky k předmětným pozemkům proto, že pak by mohla žádat o jejich vydání podle zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů. Obě žalované shodně naopak prosazovaly názor, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví žalované obce, což by v konečném důsledku znamenalo, že nemohou být podle řečeného zákona vydány. III. Argumentace stěžovatelky a ostatních účastníků řízení 5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti podrobně rekapituluje rozhodné skutečnosti z předchozího průběhu řízení před obecnými soudy a následně snáší argumenty pro to, že její ústavně zaručená základní práva byla porušena. Konkrétně uvádí tyto námitky: 1) porušení rovnosti zbraní v řízení před nalézacím soudem, 2) nicotnost konfiskace a přídělu předmětných pozemků obci, 3) nepřezkoumání zákonnosti konfiskace a přídělu, 4) scholastičnost argumentace Nejvyššího soudu, 5) neposkytnutí lhůty k vyjádření nalézacím soudem, 6) odnětí legitimního očekávání na rozmnožení majetku. Podstatu těchto námitek lze vystihnout takto: 6. Ad 1) stěžovatelka namítá, že v řízení před nalézacím soudem byla porušena rovnost zbraní, neboť nalézací soud v zásadě vytvořil za žalované procesní obranu spočívající v tom, že předmětné pozemky byly zkonfiskovány již na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945") a že došlo k jejich přídělu do vlastnictví žalované obce ještě před 31. 12. 1949, a tedy že přešly následně do vlastnictví této obce dle § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přechodu některých věcí"). Dle názoru stěžovatelky však žalovaná obec sama tuto skutkovou verzi netvrdila ani neprokázala, kdy její návrh na připojení spisu o dřívějším sporu o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům vedeným u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 54/2013 (dále jen též "předmětný spis") nebyl účinným procesním úkonem navrhnutí důkazu a označení skutečností, které jím mají být zjištěny. 7. Dle názoru stěžovatelky tak nalézací soud tomuto návrhu neměl vůbec vyhovět, ten však z předmětného spisu provedl bez návrhu kterékoliv ze stran důkaz listinami, kterými uznal za vhodné, a to v neprospěch stěžovatelky. Všechny obecné soudy, včetně soudu Nejvyššího, přitom vycházely ze skutečnosti, že ke konfiskaci předmětných pozemků došlo, což však nikdy žalovaná strana netvrdila ani neprokazovala. 8. Od toho se odvíjí i nesprávné posouzení dovolání stěžovatelky Nejvyšším soudem, který, považuje ji za osobu bez aktivní legitimace dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, se odmítl zabývat některými právními otázkami týkajícími se právě nesprávného procesního postupu nalézacího soudu, neboť měl za to, že pro absenci aktivní legitimace stěžovatelky tyto otázky vůbec v řízeních před nalézacím či odvolacím soudem nebyly řešeny. Tyto otázky však stěžovatelka Nejvyššímu soudu v dovolání položila právě proto, že kdyby nalézací soud postupoval správně, nemohl by nikdy být konstatován nedostatek její aktivní legitimace, neboť skutečnosti, o které obecné soudy tento závěr opřely, nikdy žalovaná obec netvrdila, natož aby je prokázala. 9. Ad 2) stěžovatelka uvádí, že i kdyby se Nejvyšší soud měl zabývat otázkou konfiskace a přídělu předmětných pozemků, jednalo se o nicotná rozhodnutí, a tedy taková, k nimž ani soud v civilním řízení sporném nemá, resp. nesmí přihlížet. Stěžovatelka dále rozvádí důvod této nicotnosti, který shledává v tom, že přídělový plán s dobrozdáním předložil ministerstvu zemědělství nikoliv zemský národní výbor, ale krajský národní výbor, tedy dle stěžovatelky orgán věcně nepříslušný. Dále stěžovatelka uvedla, že především však nicotnost spočívá v absolutním omylu ohledně adresáta konfiskace, neboť právní předchůdce stěžovatelky - Ústav chudých sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci - nespadal pod žádnou z kategorií osob, na něž dekret č. 12/1945 dopadal. Konfiskace předmětných pozemků tak byla nezákonná a došlo k ní jen proto, že byly nesprávně zahrnuty do majetku hraběte Eugena Czernina. 10. Ad 3) stěžovatelka in eventum pro případ, že Ústavní soud neuzná její námitku 2) argumentuje, že i kdyby rozhodnutí o konfiskaci a přídělu nebyly nicotné správní akty, bylo přesto povinností obecných soudů se zabývat jejich zákonností. Dle § 1 zákona o přechodu některých věcí totiž podmínkou přechodu předmětných pozemků do vlastnictví žalované obce bylo, že tyto byly jejím majetkem ke dni 31. 12. 1949. Jelikož tato skutečnost tak byla rozhodující pro předmět sporu (tj. určení vlastnického práva k předmětným pozemkům), měly se jí obecné soudy zabývat. V opačném případě by totiž žalované obci k úspěšné procesní obraně stačilo, že by své vlastnické právo tvrdila, aniž by je však musela prokazovat. Pokud by tedy příděl předmětných pozemků do vlastnictví žalované obce byl nezákonný, pak by bylo nepřípustné, aby soudy v řízení podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi poskytly z formálních důvodů ochranu jednání, které samy považují za nezákonné. Stěžovatelka k tomu odkázala rovněž na nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. května 2013. 11. Ad 4) stěžovatelka napadá odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu proto, že dle jejího názoru je jím sofistikovaně odůvodňována zjevná nespravedlnost. Nejvyšší soud se dle stěžovatelky odmítl zabývat konkurencí dvou přídělových řízení, prvého z roku 1949 na základě dekretu č. 12/1945 a druhého z roku 1961, provedeného podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, ve znění pozdějšího předpisu, neboť zatímco stěžovatelka tvrdila, že první zmíněné přídělové řízení bylo následně anulováno, Nejvyšší soud toto odmítl a dovodil, že právě druhé přídělové řízení již bylo nezákonné. Stěžovatelka na podporu svého stanoviska upozornila, že samy obecné soudy první přídělové řízení označily za nezákonné a rovněž s