IV.ÚS 2482/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2482/11 ze dne 15. 10. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti D. K., zastoupeného Mgr. Vítem Burešem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Dobrovského 50, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011 č. j. 7 Tdo 545/2011-149, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2010 č. j. 4 To 18/2010-4396 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2009 č. j. 46 T 2/2009-4016 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným osobně dne 19. 8. 2011 se D. K. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Krajského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 46 T 2/2009. II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 46 T 2/2009 vyplývají následující skutečnosti. Dne 18. 12. 2009 nalézací soud obviněného uznal vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, ve formě spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zákona, a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou; dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let; trestní řízení bylo vedeno i proti dalším spoluobviněným. Dne 22. 6. 2010 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") z podnětu odvolání státního zástupce, obviněného a dalších spoluobviněných rozsudek nalézacího soudu ze dne 18. 12. 2009 částečně zrušil v odsuzující části (výrok I.) a podle § 259 odst. 3 tr. řídu ve vztahu ke zrušené části napadeného rozsudku nově rozhodl mj. tak, že obviněného uznal vinným zločinem podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010, ve formě spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku, a odsoudil k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let; současně nad obviněným vyslovil dohled a uložil mu, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil; podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na pět let. Základním důvodem změny, ke které přikročil odvolací soud, bylo to, že v době jeho rozhodnutí bylo namístě posoudit věc podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010; jinak odvolací soud rozhodl na podkladě skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 38) konstatoval, že sice zjistil nevytýkané podstatné vady mající vliv na správnost napadených výroků, především o vině stěžovatele, a svá zjištění v tomto směru promítl do výroku svého rozhodnutí, nicméně v nalézacím řízení podstatné vady spočívající zejména v porušení ustanovení trestního řádu, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, neshledal. Konstatoval, že stěžovatel (stejně jako další obvinění) odvolacími námitkami nabízel v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu izolované hodnocení důkazů bez jejich posouzení ve vzájemných souvislostech a že většina odvolacích námitek stran skutkových zjištění byla jen opakováním obhajoby již uplatněné v řízení před nalézacím soudem; uplatněnou obhajobou se nalézací soud náležitě vypořádal. Dne 26. 5. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") mj. dovolání obviněného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 6. 2010 podané z důvodu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. V odůvodnění uvedl, že námitky obviněných směřující proti skutkovým zjištěním, proti tomu, jaké důkazy soudy vzaly za podklad těchto zjištění a jak tyto důkazy hodnotily, a proti tomu, že soudy neprovedly další důkazy podle návrhů obviněných, stojí mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nejsou pod něj podřaditelné. V poměru mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také odvolací soud, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé dovolací soud neshledal žádný extrémní rozpor; skutková zjištění soudů měla odpovídající obsahové zakotvení v důkazech, soudy podrobně vysvětlily své hodnotící úvahy, které v odůvodnění rozsudků jasně, srozumitelně a přehledně popsaly, hodnocení důkazů bylo logické, odpovídalo obsahu provedených důkazů a nebylo zatíženo žádnou deformací důkazů ani jiným vybočením z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. řádu; soudy nalézací a odvolací se vypořádaly s obhajobou obviněných, včetně námitek týkajících se zákonnosti a použitelnosti některých úkonů jako důkazů, a přijatelným způsobem zdůvodnily, proč považovaly rozsah provedeného dokazování za dostatečný a další důkazy podle návrhů obviněných za nadbytečné. Dovolací soud v odůvodnění dále uvedl, že námitkám obviněného, dle nichž popis skutku ve výroku o vině neobsahuje žádné okolnosti naplňující u něho znaky spolupachatelství, znaky uvedení někoho v omyl a subjektivní stránku trestného činu, nebylo možno přisvědčit. To, že se obviněný do předmětných machinací zapojil jako spolupachatel, bylo zřejmé z širšího okruhu okolností popsaných ve výroku o vině a podrobněji pak rozvedených v odůvodnění rozsudků obou soudů. Výrok o vině obviněného z hlediska znaků spolupachatelství, znaku uvedení jiného v omyl a subjektivní stránky trestného činu shledal plně akceptovatelným a námitky, jimiž se obviněný snažil zpochybnit tento výrok, zjevně neopodstatněnými. Dne 23. 8. 2012 Ústavní soud ústavní stížnosti M. K. a J. S., vedené pod sp. zn. II. ÚS 2415/11, resp. II. ÚS 2500/11, směřující proti týmž rozhodnutím a obsahující shodnou, resp. podobnou, argumentaci jako nyní projednávaná ústavní stížnost, odmítl jako zjevně neopodstatněné. III. V ústavní stížnosti stěžovatel v obecné rovině tvrdil, že v řízení před nalézacím, odvolacím i dovolacím soudem bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 23 a ostatních ustanoveních hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"); vady dokazování se prolínaly s porušováním zásad trestního řízení, a došlo k extrémním nesouladům zjištěného skutkového stavu s provedenými důkazy, což založilo "ústavněprávní vadu důkazního procesu." Obecné soudy "provedly a hodnotily důkazy pouze v neprospěch stěžovatele, jím navržené důkazy nebyly buď vůbec provedeny či připuštěny a hodnoceny byly jako nevěrohodné bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění." Obecné soudy porušily princip in dubio pro reo, když "zcela neobhajitelně" a k tíži stěžovatele hodnotily nejednoznačný důkaz "Odborné vyjádření z odvětví kriminalistická expertiza ručního písma ze dne 9. 2. 2009." Navíc opomenuly jeho opakovaný návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru grafologie ohledně pravosti jeho podpisu na úvěrových smlouvách. Obecné soudy nesprávně posoudily důkazy k prokázání úmyslu jako zákonného znaku skutkové podstaty zločinu podvodu. Popis skutku v odsuzujícím rozsudku neobsahuje žádné skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit naplnění zákonných znaků zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tj. "uvedení v omyl" a "subjektivní stránky" spočívající v jednání vedeném od počátku s úmyslem nesplácet úvěry a sebe nebo jiné obohatit. K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými a právními závěry došlo podle stěžovatele při prokazování spáchání zločinu podvodu ve formě spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku, neboť skutkové závěry obecných soudů v tomto směru "vycházejí spíše z hypotéz než z provedených důkazů"; stejně je tomu i při hodnocení osoby stěžovatele odvolacím soudem z hlediska přitěžujících okolností podle § 42 písm. a), písm. b), písm. f) tr. zákoníku. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že obecné soudy "pominuly nebo nedostatečně zřejmě a racionálně logicky zpochybnily" důkazy navržené a předložené stěžovatelem o jeho nepřítomnosti v inkriminované dny v Praze a pouze konstatovaly, že jednání v Brně ještě nevylučovalo z hlediska časových možností účast obžalovaného na jednání v Praze v oba inkriminované dny. Je tedy evidentní, že byl od samého počátku trestního stíhání postaven do role, v níž "musí prokazovat svoji nevinu." IV. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. K obecně formulovaným námitkám o protiústavnosti napadených rozhodnutí, jež tvořily podstatnou část argumentace v části II. ústavní stížnosti, Ústavní soud připomíná, že zásadně není povinen (namísto stěžovatele) zkoumat, které části rozhodnutí případně