IV.ÚS 2483/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2483/20 ze dne 18. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem, sídlem Litovelská 1349/2b, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 4. června 2020 č. j. 58 Co 102/2020-417 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. března 2020 č. j. 0 P 126/2019-385, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a L. T. a nezletilého V. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina)], právo na ochranu rodičovství (čl. 32 odst. 4 Listiny), právo na spravedlivý proces [čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")] a právo na ochranu soukromí a rodinného života (čl. 8 Úmluvy). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel u Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") navrhl změnu úpravy výkonu rodičovské odpovědnosti a vyživovací povinnosti k vedlejšímu účastníkovi, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem okresního soudu ze dne 10. 7. 2017 č. j. 0 Nc 11009/2017-97 a rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 2. 2018 sp. zn. 58 Co 353/2017. Okresní soud napadeným rozsudkem návrh stěžovatele zamítl a v odůvodnění uvedl, že poměry stěžovatele i vedlejších účastníků se sice změnily, nicméně nejsou dostatečně závažné, aby v souvislosti s nimi bylo nutno chránit nejlepší zájem vedlejšího účastníka změnou dosavadní úpravy výkonu rodičovské odpovědnosti. 3. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání, v němž namítal, že byť okresní soud konstatoval dobrý vztah vedlejšího účastníka k oběma rodičům i jejich schopnost péče a výchovy, jeho návrh zamítl. Dále upozorňoval na skutečnost, že vedlejší účastník je již o dva roky starší a navštěvuje mateřskou školu. Stěžovatel informoval, že změnil zaměstnání, pracuje v místě svého bydliště a má lepší možnosti o vedlejšího účastníka osobně pečovat. K závěrům okresního soudu o nedostatečné závažnosti změny poměrů uvedl, že mu není zřejmé, jaké další změny by musely nastat, aby bylo možné uvažovat o změně poslední úpravy. V této souvislosti poukazoval na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu, zejména jde-li o co nejrovnoměrnější rozdělení plnění rodičovské odpovědnosti, resp. o právo dítěte na osobní péči obou rodičů, a že nad zájmem dítěte na stabilním prostředí může převážit významnost nastalé změny okolností. Vyjádřil přesvědčení, že v nyní posuzované věci byla naplněna všechna kritéria střídavé péče a že okresní soud žádné právně významné argumenty v neprospěch této úpravy neuvedl. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. V odůvodnění připomenul, že při rozhodování vycházel z § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), a § 475 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, podle nichž může soud změnit rozhodnutí týkající se výkonu práv a povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti nebo rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě tehdy, změní-li se poměry. Tato změna, a to i s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle krajského soudu nastává pouze v těch případech, kdy dosavadní úprava péče již nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte či se dostane do rozporu s jeho zájmy. Rovněž bylo podle krajského soudu třeba posoudit, zda dosavadní prostředí z pohledu stability, jako chráněné hodnoty, převažuje nad možným přínosem případné změny pro nezletilé dítě. Krajský soud se zaměřil rovněž na kritéria rozhodování podle zásady ochrany nejlepšího zájmu dítěte a po vypořádání se s odvolacími argumenty stěžovatele uzavřel, že u stěžovatele ani vedlejších účastníků nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala nutnost o péči a výživě rozhodnout znovu, resp. jinak. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že komplexně neposoudily jeho situaci a dostatečně nezjistily skutkový stav. Sám označil několik důkazů a navrhl výslech svědků, což obecnými soudy nebylo zohledněno. Jde-li o názor vedlejšího účastníka, stěžovatel uvádí, že byl zjišťován v domácnosti vedlejší účastnice, přičemž tato okolnost měla vliv na jeho nezávislost. Následně již měl být vedlejší účastník natolik ovlivněn, že věděl, který názor je podle vedlejší účastnice správným, resp. se dále již odmítal k otázkám týkajícím se stěžovatele vyjadřovat. Na tomto místě stěžovatel zdůrazňuje, že zaujal-li by vedlejší účastník k němu negativní postoj, jistě by se o něm při sdělení názoru rozpovídal. V této souvislosti stěžovatel rovněž upozorňuje na to, že okresní soud vycházel ze subjektivního dojmu opatrovníka z rozhovoru, což však nemůže postačovat k vytvoření závěrů soudu o vztahu dítěte k otci. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti odkazuje na závěry kriminálního psychologa, který se vyjadřoval k možným dopadům a negativním následkům jednostranných výchovných vlivů emocionálně nestabilní matky na dítě. Kromě těchto dopadů však podle něj bylo nutné posoudit a následně zohlednit negativní dopady na něj samotného, neboť trpí následky odloučení od vlastního syna. Stěžovatel obecným soudům vytýká nezohlednění tvrzení vedlejšího účastníka, že má z vedlejší účastnice strach, přičemž tato skutečnost by se měla důkladně objasnit, a to nejen z důvodu správného rozhodnutí, ale rovněž pro vyloučení případných pochybností o psychickém či fyzickém týrání. K samotnému rozhodnutí o úpravě poměrů k vedlejšímu účastníkovi stěžovatel namítá, že zejména krajský soud neuvedl žádné konkrétní překážky, které by mohly bránit svěření vedlejšího účastníka do střídavé péče. Neexistují-li, je podle stěžovatele povinností soudu o střídavé péči rozhodnout. V této souvislosti odkazuje na dřívější rozhodovací praxi Ústavního soudu, a to nejen z pohledu dětí, ale rovněž z pohledu základních práv obou rodičů. Naopak neustálé změny, zejména v úpravě styku, mají na vedlejšího účastníka negativní vliv a je traumatizován. Nepříznivým následkem pro stěžovatele je rovněž absence úpravy styku v době prázdnin. Závěrem uvádí, že dohoda o péči a styku s vedlejší účastnicí není možná, nicméně na soudních jednáních je podle svých tvrzení posuzován a v konečném důsledku degradován výlučně on sám. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud připomíná, že práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy jsou porušena, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo dojde-li porušením některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), k zásahu do základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze ve stěžovatelově věci učinit. 7. Předmětem ústavní stížnosti