IV.ÚS 2488/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2488/24 ze dne 28. 5. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Bílé, zastoupené JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem, sídlem Malá Štěpánská 1932/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2024 č. j. 21 Cdo 3051/2023-130 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. května 2023 č. j. 16 Co 26/2023-105, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Jaroslavem Škubalem, advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno její právo na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo získat prostředky prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny, právo na výkon činnosti odborové organizace podle čl. 27 Listiny, právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a došlo k porušení zákazu dvojího trestání ve smyslu čl. 40 Listiny. Stěžovatelka sice výslovně nenapadla usnesení Nejvyššího soudu, přiložila ho však k ústavní stížnosti a od jeho doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou [např. usnesení ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, stížnost č. 57567/00)] podrobil přezkumu též usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti, resp. k odstranění vad podání. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla určena za neplatnou výpověď z pracovního poměru daná vedlejší účastnicí dopisem ze dne 25. 2. 2022, na jejímž základě s ní byl rozvázán pracovní poměr podle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 19. 8. 2022, pro soustavné méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, kterých se měla dopustit v měsících říjnu a listopadu 2021 a únoru 2022 tím, že ani na výzvy zaměstnavatele (vedlejší účastnice) si na pracovišti nenasadila ochranu cest dýchacích (respirátor) ve smyslu příslušných mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví (dále jen "ministerstvo") a nepodrobila se povinnému testování zaměstnanců ve smyslu dalšího mimořádného opatření ministerstva, což jí bylo vytýkáno v písemnosti ze dne 25. 11. 2021. Dále jí bylo ve výpovědi vytknuto, že se v době, kdy byla ve stavu dočasné pracovní neschopnosti, v rozporu s vnitřními předpisy vedlejší účastnice pohybovala v jejich prostorách a měla též požádat spolupracujícího kolegu o elektronické zaslání interní směrnice na její soukromý e-mail. V neposlední řadě měla zaslat ředitelce pro lidské zdroje výhružný e-mail po jejím vykázání z areálu vedlejší účastnice bezpečnostní agenturou. Okresní soud rozsudkem ze dne 22. 11. 2022 č. j. 26 C 52/2022-60 určil, že výpověď z pracovního poměru je neplatná (I. výrok) a uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že přítomnost na pracovišti v pracovní neschopnosti nebyla porušením vnitřní směrnice vedlejší účastnice, neboť v ní takový zákaz uveden nebyl. Stejný závěr učinil okresní soud i ohledně žádosti stěžovatelky o zaslání interní směrnice vedlejší účastnice a e-mailu zaslanému ředitelce pro lidské zdroje. Odmítání nosit respirátor, jakkoliv toto by mohlo být v rozporu s mimořádným opatřením, nemohlo být méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, neboť opatření ministerstva se k výkonu práce ani bezpečnosti práce nevztahovalo. Informační e-mail týkající se povinnosti nosit respirátor neshledal soud vnitřním předpisem ve smyslu § 305 zákoníku práce ani pokynem ve smyslu § 349 odst. 2 zákoníku práce, neboť pokyn nasadit si respirátor nevede k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, tedy k ochraně zdraví před riziky z výkonu práce vyplývajícími. S ohledem na výše uvedené závěry shledal okresní soud žalobu důvodnou a blíže se nezabýval počátkem faktické činnosti odborové organizace u vedlejší účastnice, jíž měla být stěžovatelka v době výpovědi místopředsedkyní, a dále ani tím, zda vedlejší účastnice splnila povinnost zaměstnavatele podle § 61 zákoníku práce. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání vedlejší účastnice. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu v tom, že přítomnost na pracovišti v pracovní neschopnosti nebyla porušením vnitřní směrnice vedlejší účastnice, stejně jako žádost stěžovatelky o zaslání interní směrnice a e-mail zaslaný ředitelce lidských zdrojů. Avšak nevyhovění požadavku nosit respirátor na základě pokynu vedlejší účastnice, vydaného v souladu s mimořádnými opatřeními, shledal krajský soud jako porušení § 301 písm. a) zákoníku práce. Tohoto porušení se stěžovatelka dopustila opakovaně, i přes opakovaná upozornění vedlejší účastnice. Ohledně počátku faktické činnosti odborové organizace u vedlejší účastnice dospěl po doplnění dokazování krajský soud k závěru, že v době podání výpovědi ještě u vedlejší účastnice nepůsobila a vedlejší účastnice neporušila povinnost zaměstnavatele podle § 61 zákoníku práce. 4. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud konstatoval, že její dovolací námitky přípustnost dovolání nezakládají, a proto v záhlaví uvedeným usnesením dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Podle stěžovatelky nelze mimořádná opatření ministerstva vykládat jako právní předpis vztahující se k jí vykonávané práci, a tedy nestačí jejich soulad s právními předpisy, ale je nutný i vztah k vykonávané práci sjednané pracovní smlouvou. Nedotknutelnost osoby může být omezena jen v případech stanovených zákonem, nicméně možnost omezení, které vedlejší účastnice po stěžovatelce požadovala, tím, že se má po pracovišti pohybovat s nasazeným respirátorem, ze žádného zákona nevyplývá. Podobně jako právo zaměstnavatele ukládat zaměstnancům povinnosti k testování, protože ani tzv. pandemický zákon nedává zaměstnavatelům právo ukládat zaměstnancům povinnost podrobit se testování organizovanému zaměstnavatelem. 6. Stěžovatelka tvrdí, že závěr krajského soudu o tom, že by odborová organizace neoznámila svou činnost v souladu se zákoníkem práce již v roce 2021, je chybný. Ačkoliv judikatura Nejvyššího soudu naznačuje, jak je třeba prokázat zaměstnavateli splnění podmínek pro výkon činnosti odborové organizace u něj, soud by měl znovu zvážit formu, kterou tak má být učiněno. Názor Nejvyššího soudu považuje stěžovatelka za mylný s tím, že nemá oporu v právních předpisech a překračuje meze, jimiž lze zasahovat do ústavně zaručených práv. 7. Stěžovatelka zdůrazňuje, že v řízení nebylo nijak zpochybněno, že by odborová organizace ke dni 14. 12. 2021, kdy zaslala vedlejší účastnici oznámení o splnění podmínek pro zastupování zaměstnanců zaměstnavatele, splňovala podmínky pro to, aby mohla působit u vedlejší účastnice. Naopak, soud pouze zpochybnil okamžik oznámení o splnění podmínek vedlejší účastnici. Ustanovení § 7 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, navíc výslovně stanoví, že se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Pokud tedy odborová organizace oznámila svou činnost a dodala k tomu anonymizované pracovní smlouvy 3 zaměstnanců a nemá-li zaměstnavatel opodstatněný důvod pro pochyby, je třeba aplikovat tuto zákonnou domněnku poctivosti i na takové oznámení a je nutné jej považovat za řádné. 8. Stěžovatelka má rovněž za to, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, neboť jejím předmětem je posouzení zcela zásadních otázek, a to stanovení mezí ochrany ústavně zaručených práv, tedy otázka, jak musí být meze těchto práv stanoveny v právních předpisech (v zákonech) a nakolik lze určení těchto mezí ponec