IV.ÚS 2490/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2490/12 ze dne 16. 8. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti UNEX, a. s., se sídlem v Uničově, Brníčko 1032, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2012 č. j. 2 Cmo 45/2012-156 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným elektronicky dne 2. 7. 2012 se UNEX, a. s., se sídlem v Uničově (dále též jen "vedlejší účastník" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí o nepřipuštění vstupu do řízení o zaplacení částky 3 207 370 Kč. II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. FEMAX, a. s., se sídlem v Praze 6 (dále jen "žalobkyně") se domáhala proti CS STEEL, a. s., se sídlem v Praze 4 (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 3 207 370 Kč s příslušenstvím. Podáním ze dne 1. 9. 2011 sdělila UNEX, a. s., Městskému soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") svůj vstup do řízení jako vedlejší účastník na straně žalované. Dne 22. 11. 2011 nalézací soud k námitce žalobkyně usnesením připustil vstup vedlejšího účastníka do řízení na straně žalované. Důvodem vstupu do řízení byla skutečnost, že v řízení se má rozhodovat o pohledávkách, postoupených žalované vedlejším účastníkem, přičemž z žaloby jasně vyplývalo, že žalobce vznik těchto pohledávek neuznával. Nalézací soud dospěl k závěru, že "posouzení platnosti zápočtu a tudíž existence nepromlčených pohledávek postoupených vedlejším účastníkem žalovanému může mít dopad na zájmy vedlejšího účastníka, na jeho postavení původního věřitele těchto pohledávek a jejich postupitele." Dne 24. 5. 2012 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně usnesení nalézacího soudu ze dne 22. 11. 2011 změnil tak, že vstup vedlejšího účastníka do řízení na straně žalované nepřipustil. V odůvodnění mj. uvedl, že pouhý morální, majetkový nebo jiný neprávní zájem na výsledku řízení nepostačuje k naplnění podmínky existence právního zájmu na výsledku řízení ve smyslu § 93 o. s. ř. V daném případě vedlejší účastník dovozoval svůj právní zájem na výsledku řízení z možné potřeby osvědčení existence pohledávek vedlejším účastníkem postoupených smlouvou o postoupení pohledávek žalované. Podle odvolacího soudu vedlejší účastenství bylo odvozováno od potenciální potřeby dokazování o existenci postoupených pohledávek, a ve svém důsledku bylo majetkovým zájmem a nikoliv zájmem právním ve smyslu § 93 o. s. ř. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadeným usnesením bylo porušeno základní právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), stejně jako právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny, protože odvolací soud stěžovatelce upřel realizovat své právo zakotvené v ustanovení § 93 odst. 1 o. s. ř. zúčastnit se řízení jako vedlejší účastník vedle žalované a tím i bránit svá práva z pozice vedlejšího intervenienta. Stěžovatelka uvedla důvody svého právního zájmu na výsledku sporu a opakovala, že nepřipuštěním vstupu do řízení bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces; poukázala na nálezy ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 2036/08 (N 179/54 SbNU 239) a ze dne 8. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 553/03 (N 187/35 SbNU 455). IV. Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v tvrzení, že nepřipuštění jejího vstupu do řízení jako vedlejšího účastníka bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu (právo na soud). K aktivní legitimaci stěžovatelky k podání ústavní stížnosti Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) přiznává aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí jen osobě, která byla "účastníkem řízení" vedoucího k vydání tohoto rozhodnutí. Jelikož stěžovatelka nebyla účastníkem řízení, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, bylo by možné doslovným výkladem citovaného ustanovení dospět k závěru, že stěžovatelka v projednávaném případě nebyla k podání ústavní stížnosti aktivně legitimována, a proto by ústavní stížnost měla být odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Z judikatury Ústavního soudu je ovšem zřejmé, že uvedenému pojmu "účastník řízení" přikládá autonomní význam a tudíž se striktně neomezuje na definici "účastníka řízení" podávanou příslušnými procesními předpisy (srov. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, kolektiv autorů, ASPI a. s., 2007, str. 329, odst. 30.). V nálezu ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 310/04 (N 93/37 SbNU 269) Ústavní soud uvedl, že zákonodárce v ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nespecifikuje, o jakou formu účastenství se má jednat; oprávněnost podat ústavní stížnost však podmiňuje porušením základního práva či svobody navrhovatele. Vedlejší účastenství (tzv. vedlejší intervence) podle § 93 o. s. ř. je formou společenství účastníků v občanském soudním řízení. Vedlejší účastník je osoba odlišná od účastníka samotného, která se nezúčastní řízení proto, aby v něm uplatňovala nebo bránila své právo, ale z důvodu, že chce pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků (sporných stran), neboť na jeho úspěchu v řízení má právní zájem. Smyslem vedlejšího účastenství je "pomoc ve sporu" některému z účastníků (jedné ze stran). Vedlejšímu účastníku řízení civilního řízení podle § 93 o. s. ř. svědčí řada procesních práv. I když je třetí osobou, o jejíž práva a povinnosti v řízení nejde, může vedlejší účastník za řízení učinit všechny procesní úkony s výjimkou úkonů, které znamenají dispozici s řízením (např. zpětvzetí žaloby) nebo s předmětem řízení (změnu žaloby, uznání nároku, uzavření smíru a další), a úkonů, které učinil sám účastník řízení (zpětvzetí odvolání nebo dovolání podaného účastníkem a další). S vedlejším účastníkem soud jedná obdobně jako s účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že má stejná práva a povinnosti jako účastník řízení, má též právo na náhradu nákladů řízení, jestliže jím podporovaný účastník ve sporu zvítězil a je povinen vedle účastníka, jemuž ve sporu pomáhal, zaplatit (společně a nerozdílně) náhradu nákladů řízení vítěznému účastníku. Při rozhodování o věci samé nemůže soud vedlejšímu účastníku přiznat práva nebo uložit povinnosti (srov. Drápal, Bureš a kolektiv: Občanský soudní řád I, II, Komentář, 1. vydání, C.H.Beck 2009, str. 608). Výklad procesních i hmotných zákonných ustanovení je primárně doménou obecných soudů, do které Ústavnímu soudu (až na zcela výjimečné případy) nepřísluší zasahovat. Pojem "právní zájem na výsledku řízení" obsažený ve výše citovaném ustanovení § 93 odst. 1 o. s. ř. nauka vykládá tak, že se jedná o "právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví ve vítězství ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý "morální", "majetkový" nebo jiný "neprávní" zájem na výsledku řízení nepostačuje." (srov. výše citovaný Komentář, str. 605 násl.). Z téhož pojetí právního zájmu vycházel i odvolací soud, jak zřejmě plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí na str. 3. Z výše uvedeného tak lze učinit závěr, že stěžovatelka byla aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí vydaným v řízení, kde měla (respektive chtěla mít) postavení vedlejšího účastníka; jinak řečeno, jen z toho důvodu, že stěžovatelka byla (chtěla být) vedlejším účastníkem civilního řízení, nebylo možno ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. K opodstatněnosti ústavní stížnosti (věcné legitimaci stěžovatelky) Ze skutečnosti výše již naznačené, tedy že vedlejší účastník je třetí osobou, která se účastní řízení nikoliv proto, aby v něm uplatňovala nebo bránila své právo, neboť o její práva a povinnosti v řízení nejde - a z toho důvodu při rozhodování o věci samé nemůže soud vedlejšímu účastníku přiznat (hmotná) práva nebo uložit povinnosti - lze dovodit následující závěry. Základní právo na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v případě stěžovatelky nemohlo být porušeno, neboť předmětem daného občanskoprávního řízení nebylo jakékoliv (hmotné) "právo" nebo "věc" st