IV.ÚS 2490/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2490/20 ze dne 22. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti JP servis-AMS s. r. o., sídlem Podkrušnohorská 432, Litvínov, zastoupené JUDr. Petrem Vališem, advokátem, sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2020 č. j. 9 Afs 316/2019-44, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy a jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že Finanční úřad pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Mostě (dál jen "správce daně") rozhodnutím ze dne 3. 7. 2015 č. j. 1665863/15/2510-00540-506219 zřídil podle § 170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), zástavní právo k několika vozidlům (dále jen "vozidla") k zajištění nesplněné povinnosti ze zajišťovacího příkazu obchodní společnosti JP servis-OIL s. r. o. (dále jen "společnost JP OIL"), ve výši 278 424 342 Kč. Společnost JP OIL podala proti uvedenému rozhodnutí správce daně odvolání k vedlejšímu účastníkovi, jenž svým rozhodnutím ze dne 20. 12. 2016 č. j. 57133/16/5100-41458-702154 ve věci samé rozhodnutí správce daně potvrdil a jeho znění částečně změnil tak, že doplnil text § 168 odst. 6 daňového řádu a nahradil text "ve věci zajištění neuhrazené daně" textem "ve věci zajištění neuhrazené částky stanovené zajišťovacím příkazem" a text "k zajištění nesplněné povinnosti ve výši" textem "k zajištění částky ve výši". 3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka dne 17. 2. 2017 žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), ve které namítala, že vozidla jsou v jejím vlastnictví a zřízení zástavního práva nezákonně zasahuje do jejího vlastnického práva. Krajský soud žalobu stěžovatelky zamítl rozsudkem ze dne 16. 10. 2019 č. j. 15 Af 19/2017-67 jako nedůvodnou. 4. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Nejvyšší správní soud v průběhu řízení o kasační stížnosti zaslal dne 4. 6. 2020 stěžovatelce výzvu, ve které ji upozornil, že jako jeden z možných předběžných právních závěrů zvažuje odmítnutí její žaloby podané u krajského soudu jako opožděné podle § 46 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 72 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), neboť byla-li stěžovatelka oprávněna brojit žalobou již proti rozhodnutí správce daně (nikoli až proti rozhodnutí vedlejšího účastníka jako odvolacího správního orgánu), lhůta pro podání žaloby již uplynula. Ve vyjádření k uvedené výzvě stěžovatelka uvedla, že v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí správce daně byla účastnicí daňového řízení společnost JP OIL, nikoli stěžovatelka. Žalobu proti rozhodnutí správce daně nepodala, neboť jí považovala podle § 68 písm. a) s. ř. s. za nepřípustnou, mohla-li se proti němu společnost JP OIL odvolat, což také učinila. Nejvyšší správní soud dne 15. 6. 2020 vyzval stěžovatelku k doplnění jejího vyjádření a upozornil, že ze spisového materiálu nevyplývá, že se stěžovatelka proti rozhodnutí správce daně jakkoli bránila. Také zdůraznil, že zůstává nejasným proti jakému správnímu rozhodnutí a v jaké lhůtě se má jednotlivec bránit při tvrzeném zásahu do jeho vlastnického práva zřízením zástavního práva. V následném vyjádření stěžovatelka upozornila, že okruh oprávněných osob k podání odvolání byl v její věci rozdílný od osob oprávněných podat proti němu žalobu a že zásadně se napadá rozhodnutí správního orgánu druhého stupně. Žaloba proto mohla a měla směřovat jen proti rozhodnutí vedlejšího účastníka; až tímto rozhodnutím dochází ke konečnému dotčení právní sféry stěžovatelky. Původní znění rozhodnutí správce daně před rozhodnutím vedlejšího účastníka, který jej v tomto směru změnil, bylo nezákonné. Tato změna proto působila na újmu jejích práv. 5. Nejvyšší správní soud svým napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu a stěžovatelčinu žalobu odmítl jako opožděnou. Podle Nejvyššího správního soudu existuje mezera v právní úpravě, která neumožňuje osobě tvrdící zásah do jejího vlastnického práva zřízením správcovského zástavního práva při omylu v osobě vlastníka věci bránit se v daňovém řízení. Přesto nelze připustit výklad, podle kterého by oprávnění vlastníka bránit se žalobou ve správním soudnictví proti uvedenému zásahu bylo závislé na procesní aktivitě skutečného účastníka řízení o zřízení zástavního práva. Nejvyšší správní soud proto uvedl, že stěžovatelka byla oprávněna podat žalobu přímo proti rozhodnutí správce daně, nemusela vyčkávat rozhodnutí vedlejšího účastníka, a její žaloba je proto opožděná. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka měla možnost seznámit se s rozhodnutím správce daně již při jeho doručení společnosti JP OIL, neboť v dané době měly obě společnosti stejného jednatele, který v řízení před vedlejším účastníkem aktivně vystupoval. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka nesouhlasí s odmítnutím své žaloby pro opožděnost. Okamžik počátku lhůty pro žalobu by měl být počítán od doručení rozhodnutí vedlejšího účastníka vydaného v odvolacím řízení, neboť až tím dochází k přímému zásahu do jejích práv. Obě rozhodnutí tvoří pro účely přezkumu ve správním soudnictví jeden celek, stěžovatelka v tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009 č. j. 1 Afs 89/2009-45. Nadto vedlejší účastník změnil rozhodnutí správce daně k újmě stěžovatelky, neboť před jeho změnou v odvolacím řízení byly věci stěžovatelky fakticky zajištěny pro dluh v nulové hodnotě. Ze spisu ani nevyplývá, že stěžovatelce bylo rozhodnutí správce daně doručeno dříve než s rozhodnutím vedlejšího účastníka. V důsledku svého chybného postupu Nejvyšší správní soud odepřel stěžovatelce ochranu právům, nadto po pěti letech správního a soudního řízení. Konečně stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí představuje nebezpečný precedent, podle kterého bude nutné z procesní opatrnosti podat dvě žaloby (jednu proti prvostupňovému rozhodnutí, druhou proti rozhodnutí o odvolání), navrhované řešení je nehospodárné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud dále přezkoumal obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 9. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. V nyní posuzované věci jde o to, od jakého okamžiku se počítá lhůta k podání žaloby proti rozhodnutí, jímž bylo zřízeno zástavní právo v daňovém řízení, je-li účastník daňového řízení odlišný od skutečného vlastníka zajištěné věci. Podle Nejvyššího správního soudu skutečný vlastník nemusí vyčkávat na vyřízení opravných prostředků podaných účastníkem daňového řízení, a je