IV.ÚS 2493/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2493/12 ze dne 10. 7. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou se sídlem na adrese Olomouc, Riegrova 14, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. prosince 2011 č. j. 22 C 220/2011-24 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2012 č. j. 15 Co 81/2012-36, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, a s návrhem na předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce, takto: Ústavní stížnost, návrh na zrušení ustanovení § 10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, a návrh na předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce se odmítají. Odůvodnění: Ústavní stížností, která byla podána k poštovní přepravě dne 29. června 2012 a doručena Ústavnímu soudu dne 2. července 2012, se stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny a právo na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení ustanovení § 10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů (dále jen "zákon č. 121/2008 Sb."). Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud předložil Evropskému soudnímu dvoru (nyní Soudnímu dvoru Evropské unie) předběžnou otázku o tom, zda odporuje právu Evropského společenství, pokud řízení zahájená na základě žaloby na ochranu před nepřímou diskriminací dle zákona č. 198/2009 Sb., nejsou osvobozena od soudních poplatků, ačkoli čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 2000/43 a čl. 9 odst. 1 směrnice Rady 2000/78 stanoví, že účinná ochrana proti diskriminaci musí být dostupná všem osobám, které se cítí být poškozeny nedodržováním zásady rovného zacházení. Dále stěžovatel podal návrh na přiznání náhrady nákladů zastoupení dle § 83 zákona o Ústavním soudu. Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhá náhrady škody způsobené tvrzeným neoprávněným a diskriminačním zasahováním do jeho práva na ochranu majetku proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ve výši 1 250 000,- Kč s příslušenstvím. Důvodem je skutečnost, že stěžovateli je ve výkonu trestu odnětí svobody "povolováno" či "nepovolováno" užívání různých předmětů osobní potřeby (holicí strojek, sportovní obuv, budík, příslušenství k radiu atd.), které nejsou dle názoru stěžovatele nijak zakázány. Stěžovatel v předmětném řízení podal návrh, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Obvodní soud usnesením ze dne 6. prosince 2011 č. j. 22 C 220/2011-24 návrh zamítl. K odvolání podanému stěžovatelem, Městský soud v Praze jako soud odvolací, usnesení soudu prvního stupně potvrdil usnesením ze dne 17. dubna 2012 č. j. 15 Co 81/2012-36, přičemž neshledal ani důvod pro přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. a předložení věci v podobě předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, protože pro to nejsou splněny podmínky stanovené v čl. 35 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že podle jeho názoru podmínky přiznání osvobození od soudních poplatků splňoval. Stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci obecnými soudy a vytýká jim, že nedostatečně zjistily skutkový stav a jeho majetkové poměry nesprávné zhodnotily. Stěžovatel má za to, že je neústavně penalizován za to, že je osobou ve výkonu trestu odnětí svobody. K podání návrhu na zrušení ustanovení § 10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb. pak přistoupil proto, že nezávislost asistenta soudce není nijak, na rozdíl od soudců, zaručena. Stěžovatel rovněž tvrdil, že soud se v usnesení vůbec nevypořádal s návrhem stěžovatele na předložení předběžné otázky a v této souvislosti odkázal na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. září 2011 ve věci Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii a ze dne 6. října 1982 ve věci Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministerstvu zdravotnictví a na nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2011 sp. zn. IV. ÚS 1521/10. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. K obsahu ústavní stížnosti lze uvést, že stěžovatel toliko polemizuje se závěry, ke kterým dospěly ve věci rozhodující soudy a předkládá Ústavnímu soudu vlastní představu o tom, jak by měly tyto soudy celou věc posoudit. Odvolací soud přitom usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Osvobození od soudních poplatků dle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za kumulativního splnění dvou předpokladů, a to že takové opatření odůvodňují poměry účastníka, a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly (odst. 2). Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníku přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však účastníku nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků, přiznává mu pouze právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti a tedy naplnění uvedených předpokladů je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda osvobození v konkrétním případě přiznat. Obecně lze konstatovat, že soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona, který by v některých případech mohl nastat, je zmírňován institutem osvobození od soudních poplatků, jež zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové povinnosti. Právní předpisy rozlišují a upravují osvobození od soudních poplatků věcné, osobní a individuální. V případě osvobození věcného považoval zákonodárce za vhodné a spravedlivé vyjmout z poplatkové povinnosti některá řízení jako celek. U osvobození osobního se jedná jen o určité navrhovatele a osvobození je přiznáváno z důvodu jejich specifického postavení. Zákon umožňuje i osvobození individuální, které nevyplývá přímo ze zákona, ale rozhoduje o něm soud. Důvodem v těchto případech je eliminace nepřiměřených tíživých důsledků, kdy by bezvýjimečné vyžadování splnění poplatkové povinnosti v situacích nespadajících do osvobození věcného nebo osobního, mohlo učinit pro některé navrhovatele zahájení řízení finančně nedostupným a vést tak k odepření práva na přístup k soudu. Příslušná ustanovení právních předpisů, upravujících osvobození od soudních poplatků, je proto třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případe