IV.ÚS 2495/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2495/09 ze dne 12. 5. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti 1) Ing. Z. P. a 2) V. P., obou zastoupených JUDr. Blahoslavem Mazourkem, advokátem, AK se sídlem Vyžlovská 38, 100 00 Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009 čj. 26 Cdo 2471/2007-382, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2006 čj. 25 Co 291/2006-337 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 2. 2006 čj. 9 C 479/2003-298 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 11 odst. 4, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhali zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 23 939,20 Kč s příslušenstvím. Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelé se jako vlastníci a pronajímatelé bytu v domě v ul. Antonína Kaliny č. 9 v Kolíně domáhali žalobou po T. Ž. zaplacení nájemného za prosinec 2000 ve výši 877 Kč a vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za prosinec 2000 ve výši 1 652 Kč a za rok 2001 ve výši 21 410,20 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Kolíně ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě vyhověl, stran příslušenství žalovanou zavázal povinností zaplatit stěžovatelům poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile pouze z částky 877 Kč za každý den prodlení, nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení od 6. 1. 2001 do zaplacení, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Praze změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu v části, ve které se stěžovatelé domáhali po žalované zaplacení částky 23 062,20 Kč, zamítl, jinak rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Krajský soud zavázal stěžovatele povinností zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně ve výši 8 038,80 Kč a odvolacího řízení ve výši 8 791 Kč, která přísluší státu, České republice - Okresnímu soudu v Kolíně, neboť žalovaná byla v řízení před soudy obou stupňů zastoupena ustanoveným zástupcem, a rovněž uložil stěžovatelům povinnost zaplatit náhradu státem placených nákladů řízení v podobě znalečného za opatřené znalecké posudky ve výši 9 236 Kč. Z odůvodnění rozsudku vyplynulo, že odvolací soud potvrdil jako správné rozhodnutí okresního soudu o povinnosti žalované zaplatit stěžovatelům nájemné za měsíc prosinec 2000, nedoplatky služeb však vzhledem k absenci jejich řádného vyúčtování označil za dosud nesplatné a žalobu v tomto rozsahu za nedůvodnou. Dovolání stěžovatelů proti měnícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Praze Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Stejně jako odvolací soud konstatoval, že vyúčtování nákladů za dodávku tepla a teplé užitkové vody mělo obsahovat náležitosti stanovené v § 10 odst. 2 vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu č. 245/1995 Sb. a s poukazem na svoji dosavadní rozhodovací praxi uvedl, že vyúčtování provedené v rozporu s příslušnými předpisy nemohlo vyvolat účinky, které zákon s (řádným) vyúčtováním spojuje. Z důvodů v rozsudku uvedených dovolací soud nepřisvědčil stěžovatelům ani v tom, že nastala splatnost dalších plnění. Dovolání proti ostatním výrokům rozsudku Krajského soudu v Praze Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné a uložil stěžovatelům povinnost zaplatit ČR - Okresnímu soudu v Kolíně na náhradě nákladů žalované v dovolacím řízení částku 5 985 Kč. Stěžovatelé nesouhlasili s právním posouzením věci, jak je provedly obecné soudy a v ústavní stížnosti namítli nesprávný výklad a aplikaci hmotněprávních a procesněprávních předpisů, zejména ustanovení § 697 občanského zákoníku, pokud jde o výklad podmínek splatnosti dluhu z rozúčtování nákladů služeb spojených s nájmem bytu a výklad charakteru závazkového vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem, a ustanovení § 132 a § 153 odst. 2 o. s. ř., pokud jde o dokazování a vázanost návrhem při rozhodování. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytkli, že nepřezkoumal dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze jako celek, přestože podrobně rozvedli, v čem spatřují vady řízení, přičemž i označili sporné právní otázky; jeho závěr o nepřípustnosti dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu označili za nesprávný a rozporný s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelé v ústavní stížnosti znovu rozvedli, v čem spatřují vady řízení, a oponovali právní argumentaci obecných soudů k otázce splatnosti nedoplatku z rozúčtování nákladů, jakož i splatnosti poplatků z prodlení. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či správnost soudních rozhodnutí, neboť procesní postup soudu, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není součástí jejich soustavy a jako orgán ochrany ústavnosti zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, když porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 Sbírka nálezů a usnesení sv. 46, str. 471). Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadené rozsudky takovými vadami netrpí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozsahu, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., Ústavní soud ve své judikatuře považuje za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, což samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv. Úvahu Nejvyššího soudu o tom, že v konkrétní věci napadené rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s hmotným právem [srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 280/03, Sb. n. u. sv. 31, str. 383 (386)]. Od tohoto závěru se Ústavní soud neměl důvod odchýlit ani v projednávané věci. Předmětem jeho přezkumu tak za daného stavu mohlo být toliko denegatio iustitiae (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, tamtéž, sv. 1, str. 47). Nahlíženo na věc z tohoto pohledu Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší soud svým povinnostem dostál. Ke způsobilosti dovolacích důvodů, jímž lze dovolání opírající se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odůvodnit (str. 9 rozsudku), by bylo možné na základě dosavadní judikatury Ústavního soudu po formální stránce formulovat jisté výhrady, ty však nemohly založit závěr o tom, že Nejvyšší soud odmítnutím dovolání odepřel stěžovatelům přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jak vyplynulo z napadeného rozsudku (str. 8 poslední odstavec), Nejvyšší soud hodnotil námitky stěžovatelů po obsahové stránce a poté je podřadil pod důvod dovolání podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., a nikoli pod stěžovateli formálně uplatněné dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Na základě tohoto posouzení dovolací soud dospěl k závěru, že důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce a námitky směřující proti skutkovému stavu věci nemohou založit přípustnost dovo