IV.ÚS 2497/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2497/20 ze dne 13. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Petry Višnické, zastoupené Mgr. Ing. Hynkem Navrátilem, advokátem, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2020 č. j. 21 Cdo 1199/2020-249 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2019 č. j. 16 Co 124/2019-217, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Teva Czech Industries, s. r. o., sídlem Ostravská 305/29, Opava, zastoupené JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Budějovická 1550/15a, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí tvrdíc, že jimi byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 27 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 26 C 155/2018 se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 2. 4. 2019 č. j. 26 C 155/2018-161 určil, že rozvázání pracovního poměru mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí bylo neplatné a že po vedlejší účastnici lze spravedlivě požadovat, aby stěžovatelku nadále zaměstnávala. Výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), vedlejší účastnice odůvodnila soustavným méně závažným porušením pracovních povinností, které spočívalo v tom, že stěžovatelka přes nesouhlas zaměstnavatele používala k rozesílání e-mailových zpráv ryze odborářské povahy svůj pracovní e-mail a pracovní e-maily ostatních zaměstnanců. Porušení pracovních povinností podle výpovědního důvodu spočívalo v tom, že si stěžovatelka uložila pracovní e-mailové adresy přibližně 1 600 zaměstnanců, jimž pak zaslala zprávu z e-mailové adresy zřízené odborovou organizací. Stěžovatelka byla jednatelkou odborové organizace působící u vedlejší účastnice. Odborová organizace nedala podle § 61 odst. 2 zákoníku práce souhlas s výpovědí z pracovního poměru. Podle § 61 odst. 4 zákoníku práce je při nesouhlasu odborové organizace výpověď platná, jsou-li pro ni splněny ostatní podmínky a shledá-li soud, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával. Okresní soud zjistil, že stěžovatelka komunikovala se zaměstnanci mimo jiné prostřednictvím jejich pracovních e-mailů, což bylo vedlejší účastnicí do května 2017 tolerováno, poté již jejich užití k odborovým účelům vedlejší účastnice zakazovala. Podle okresního soudu však šlo o účelovou snahu vedlejší účastnice omezit rychlou a účinnou komunikaci mezi odborovou organizací a zaměstnanci. Podle § 276 odst. 1 zákoníku práce mají zaměstnanci právo na informace. Zaměstnavatel je informuje přímo, nepůsobí-li u zaměstnavatele zástupci zaměstnanců, mezi něž patří i odborová organizace. Působí-li u něj zástupci zaměstnanců, plní informační povinnosti vůči nim. Zástupci zaměstnanců jsou podle § 276 odst. 6 zákoníku práce povinni zpravovat zaměstnance o své činnosti a o obsahu a závěrech informací a projednání se zaměstnavatelem. Podle § 277 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen na svůj náklad vytvořit zástupcům zaměstnanců podmínky pro řádný výkon jejich činnosti. Okresní soud shledal, že výpověď podaná z výše uvedených důvodů byla v rozporu se zásadami působení odborových organizací na pracovišti, a tudíž rozporná se zákonem. 3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu a žalobu zamítl. Uvedl, že u vedlejší účastnice působily dvě odborové organizace (NOTCI, u níž byla stěžovatelka jednatelkou, a OOG), kterým vedlejší účastnice zajistila notebook, stolní počítač s přístupem na internet, kancelář, telefonní linku. Odborové organizace mohly využívat nástěnky u vrátnice, v jídelně a u kantýny, stejně jako elektronickou nástěnku v informačním systému vedlejší účastnice. V květnu 2017 vedlejší účastnice stěžovatelce připomněla vůli tolerovat odborovou poštu rozesílanou přes pracovní e-mail. Pro porušení předchozí dohody o povinnosti předem informovat o záměru rozeslat hromadný e-mail pro celou společnost, vedlejší účastnice zakázala odesílání hromadných e-mailů pro odborové účely. Od té doby stěžovatelku vedlejší účastnice opakovaně upozorňovala na to, že rozesíláním odborových zpráv zneužívá pracovní prostředky zaměstnavatele. Dne 25. 7. 2017 byla stěžovatelka upozorněna na porušení svých povinností spočívající v tom, že ve dnech 2. 7. 2017 a 4. 7. 2017 užila pracovní e-mail k odborovým účelům. Stěžovatelka opětovně sdělila vedlejší účastnici, že firemní poštu bude odborová organizace užívat i nadále. Dne 12. 12. 2017 si stěžovatelka uložila ze svého pracovního e-mailu e-mailové adresy všech zaměstnanců a z odborového e-mailu odeslala na pracovní e-maily zaměstnanců další zprávu odborového charakteru. Podle krajského soudu stěžovatelka svým jednáním porušila povinnost stanovenou v 301 písm. a) a § 316 odst. 1 zákoníku práce, tudíž byly splněny podmínky pro podání výpovědi podle § 52 písm. g) zákoníku práce, neboť se stěžovatelka dopustila soustavného méně závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci. Po vedlejší účastnici nebylo možné spravedlivě požadovat další zaměstnávání stěžovatelky (§ 61 odst. 4 zákoníku práce), neboť si stěžovatelka pro účely výkonu odborové činnosti přivlastňovala prostředky zaměstnavatele, nebyla za žádných okolností od svého jednání ani přes upozornění ochotna upustit a její jednání mělo stupňující se tendenci. Stěžovatelka přitom odmítla respektovat vůli těch zaměstnanců, kteří si zasílání zpráv na jejich adresu nepřáli. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl shledav, že závěry krajského soudu o naplnění podmínek pro podání výpovědi a o tom, že po vedlejší účastnici nelze spravedlivě požadovat, aby stěžovatelku nadále zaměstnávala, jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V odůvodnění Nejvyšší soud dále zmínil, že zákoník práce neupravuje nižší stupeň intenzity porušení pracovní povinnosti, než je méně závažné porušení, proto každé porušení pracovní povinnosti, které nedosahuje intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní povinnosti, je jejím méně závažným porušením, a připomenul, že užití výpočetní techniky zaměstnavatele pro osobní potřebu zaměstnance představuje porušení povinností zaměstnance stanovené v § 316 odst. 1 zákoníku práce. Podle Nejvyššího soudu krajský soud při hodnocení spravedlivosti požadavku na další zaměstnávání stěžovatelky adekvátně přihlédl odpovídajícím způsobem k osobě stěžovatelky, jejímu chování a dalším okolnostem. Nejvyšší soud jako oprávněný vyhodnotil požadavek vedlejší účastnice, aby stěžovatelka neužívala pro odborovou komunikaci pracovní e-mailovou adresu zaměstnavatele v situaci, kdy odborové organizaci byly zajištěny dostatečné komunikační prostředky jiného druhu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že od Nejvyššího soudu nedostala odpověď na otázku, jak velká musí být intenzita porušení povinnosti zaměstnance, který je členem orgánu odborové organizace působícího u zaměstnavatele, aby po zaměstnavateli nebylo možno spravedlivě požadovat další zaměstnávání takového zaměstnance. Namítá též, že nedostala odpověď na otázku, zda důvod výpovědi uváděný vedlejší účastnicí představoval porušení pracovních povinností. Podle jejího názoru šlo o řádnou odborovou činnost, nikoli porušení pracovních povinností. 6. V soudním řízení nebyla podle stěžovatelky provedena většina jí navržených důkazů. Nejvyšší soud neobjasnil, nakolik může zaměstnavatel navzdory mezinárodně garantované autonomii odborových organizací zasahovat do vnitřních poměrů odborové organizace tím, že jí ukládá pokyny k plnění jejích úkolů. Nevypořádal se ani s tím, zda je možné za porušení pracovních povinností považovat jednání, kterým stěžovatelka jako jednatelka odborové organizace postupovala v souladu s rozhodnutím kolektivního orgánu odborové organizace. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústa