IV.ÚS 2498/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2498/22 ze dne 22. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Bc. Petrou Palaščákovou, advokátkou se sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 5. 2021, č. j. 2 T 65/2020-173, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. 1. 2022, č. j. 31 To 253/2021-280, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, č. j. 11 Tdo 336/2022-353, za účasti Okresního soudu v České Lípě, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v České Lípě, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, Nejvyššího státního zastupitelství a Jiřího S. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Stěžovatel napadá shora vymezená rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení, neboť jimi dle jeho názoru došlo k porušení jeho práva na řádný proces a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a k porušení principu (sic!) rozhodování in dubio pro reo, a tím i presumpce neviny podle podle čl. 40 odst. 1, odst. 2 Listiny. II. Posouzení splnění procesních předpokladů 2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Rekapitulace procesního vývoje 3. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, pro něž byl okresním soudem odsouzen podle § 146 odst. 3 trestního zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně okresní soud zrušil výroky o trestu uložené předchozími rozsudky za dřívější sbíhající se trestné činy a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil stěžovateli zaplatit poškozenému-vedlejšímu účastníkovi v řízení o této ústavní stížnosti (dále jen "poškozený") na náhradě škody částku 186 376 Kč, přičemž ve zbytku jeho nároku poškozeného okresní soud podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, měl spočívat, krátce vyjádřeno, v tom, že stěžovatel dne 22. 2. 2019 v nočních hodinách v Novém Boru na ulici před barem udeřil poškozeného do obličeje jedním úderem rukou zaťatou v pěst, v důsledku čehož poškozený upadl a udeřil se do hlavy, čím utržil různá zranění v obličejové a týlní části hlavy, které si vyžádalo lékařské ošetření a omezení běžného způsobu života upoutáním na lůžko, dodržováním klidového režimu, bolestí hlavy a levého oka a točením hlavy na dobu několika týdnů, přičemž tohoto jednání se stěžovatel dopustil přesto, že byl již v roce 2006 mimo jiné odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "předmětný skutek"). 5. Proti rozsudku okresního soudu brojil stěžovatel odvoláním, na jehož podkladě krajský soud svým napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil výrok o trestu rozsudku okresního soudu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu sám uložil stěžovateli podle § 146 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 souhrnný trest odnětí svobody v délce třiceti měsíců, pro jehož výkon stěžovatele podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušil výroky o trestech uložených stěžovateli dřívějšími rozsudky za předcházející sbíhající se trestnou činnost. Ve zbytku zůstal napadený rozsudek okresního soudu nezměněn. 6. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. IV. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve vymezuje její základní teze, poté rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a následně proti napadeným rozhodnutím formuluje vlastní námitky, tedy 1) nesprávné zhodnocení skutkového děje; 2) nedostatečné provedení dokazování; 3) nedostatečné odůvodnění; 4) neústavní odkaz na stěžovatelovu trestní minulost; 5) porušení presumpce neviny a z ní vyplývající zásady (sic!) in dubio pro reo; a 6) nerozhodnutí o odkladu vykonatelnosti. Podstatu těchto námitek lze vyjádřit následovně: 8. Ad 1) stěžovatel vytýká obecným soudům, že své skutkové závěry založily prakticky na jediném důkazu - výpovědi svědka, který byl původně pro napadení poškozeného stíhán, a až po jeho zproštění obžaloby bylo zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli. Stěžovatel cituje konkrétní pasáže z výpovědi svědka a předkládá k nim vlastní zhodnocení se závěrem, že svědek k průběhu konfliktu nic konkrétního neuvedl, že se původně sám označil za pachatele a až na nátlak soudu, své matky a poškozeného uvedl, že on to nebyl. Stěžovatel odkazuje také na další svědecké výpovědi, z nichž dovozuje, že skutkových verzí průběhu fyzického napadení poškozeného mohlo být více, a zdůrazňuje, že on konzistentně celé trestní řízení svou vinu popírá. Stěžovatel dále přikládá vlastní hodnotící komentáře k dalším provedeným důkazům a doplňuje je o hypotézy a spekulace o dalších možných skutkových okolnostech, které by mu mohly být ku prospěchu, např. že poškozený mohl být ve stavu patické opilosti, což mohlo zkreslit jeho vnímání a zapamatování si předmětných událostí. Stěžovatel k této námitce uzavírá, že v jeho věci šlo o situaci "tvrzení proti tvrzení" a připomíná judikaturu Ústavního soudu k této otázce. 9. Ad 2) stěžovatel poukazuje na to, že obecné soudy ignorovaly skutečnost, že ze znaleckého posudku vyplynula možnost vzniku zranění poškozeného tím, že tento upadl na vyvýšený předmět. Přesto, že stěžovatel navrhl provedení rekonstrukce, obecné soudy tento důkazní návrh zamítly jako nadbytečný, a to navzdory tomu, že v přípravném řízení nebyly na místě činu zajišťovány žádné "trestněprávní a kriminalisticky významné stopy", místo bylo toliko celé nafoceno. Stěžovatel má však za to, že rekonstrukce na místě činu by byla způsobilá odstranit nejasnosti v průběhu skutkového děje a rovněž soudní znalec by při ní mohl rozvést případné alternativy vzniku zranění poškozeného. Z těchto důvodů stěžovatel považuje zamítnutí svého návrhu na provedení rekonstrukce za tzv. opomenutý důkaz. Stěžovatel přitom ani neměl možnost proti zamítnutí důkazního návrhu jakkoliv brojit, což považuje za významné porušení principu rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení. 10. Ad 3) stěžovatel vyčítá obecným soudům, že se nedostatečně zabývaly všemi relevantními skutkovými okolnostmi, že nedostatečně reagovaly na jeho námitky a že z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že místo dokazování založily svůj závěr o jeho vině nikoliv na důkazech, ale na svém přesvědčení a na "libovolním" právním názoru, což stěžovatel považuje za protiústavní. 11. Ad 4) stěžovatel namítá, že obecné soudy mimo jiné v souvislosti se závěrem o jeho vině poukazovaly nepřípustně na jeho trestní minulost zahrnující i trestnou činnost spáchanou obdobným způsobem. 12. Ad 5) stěžovatel upozorňuje, že v jeho věci bylo několik stejně pravděpodobných skutkových verzí, z nichž jen v té, kterou vzaly za prokázanou obecné soudy, byl stěžovatel pachatelem předmětných trestných činů. Tím obecné soudy dle jeho názoru postupovaly v rozporu s presumpcí neviny a principem (sic!) in dubio pro reo. 13. Ad 6) stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že tento nerozhodl o jeho návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu a pouze v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že předseda senátu důvody pro vyhovění takovému návrhu nezjistil, a to ačkoliv o něm měl rozhodnout neprodleně. K tomu stěžovatel odkazuje na nález sp. zn