IV.ÚS 2499/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2499/15 ze dne 13. 9. 2016 N 172/82 SbNU 677 K požadavku odůvodnění usnesení o věcné příslušnosti dle § 104a o. s. ř.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 13. září 2016 sp. zn. IV. ÚS 2499/15 ve věci ústavní stížnosti Městské části Praha 1, se sídlem Vodičkova 18, Praha 1, zastoupené JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou, se sídlem Kořenského 1055/1, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 2552/2014-103 ze dne 21. května 2015, jímž bylo v řízení o stěžovatelčině žalobě o nahrazení projevu vůle vedlejších účastníků k uzavření dohod týkajících se změny prohlášení vlastníka budovy rozhodnuto o věcné příslušnosti obecných soudů, a proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. 40 C 7/2012, za účasti Vrchního soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a JUDr. Bohumíra Hlavatého, PhDr. Oxany Tulajdanové, Ing. Vladimíra Perníka a MUDr. Ivany Perníkové jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 2552/2014-103 ze dne 21. května 2015 bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 2552/2014-103 ze dne 21. května 2015 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Návrhem podaným podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného usnesení, jímž Vrchní soud v Praze postupem dle § 104a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013, (dále jen "o. s. ř.") rozhodl o věcné příslušnosti obecných soudů. Stěžovatelka tvrdila, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka dále žádala o vydání rozhodnutí, v němž Ústavní soud zakáže Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby v řízení vedeném pod sp. zn. 40 C 7/2012 pokračoval v porušování jejího základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 2. Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 30. ledna 2012 u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu o nahrazení projevu vůle vedlejších účastníků k uzavření dohody - změny prohlášení vlastníka budovy č. p. X na pozemku parc. č. Y v k. ú. Staré Město, Praha, a na ni navazující dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a dohody o narovnání a změně spoluvlastnických podílů na společných částech domu a na pozemku. Podpisem změny prohlášení vlastníka všemi vlastníky jednotek v domě mělo být napraveno nesprávné vymezení jedné z bytových jednotek a v důsledku toho i podílů všech vlastníků bytových jednotek na společných částech domu a pozemku, dosud chybně zaznamenaných v katastru nemovitostí, tak, aby tyto údaje odpovídaly skutečnému stavu. Přestože na schůzi shromáždění společenství vlastníků jednotek domu č. p. X, konané dne 31. května 2010, byl návrh na změnu prohlášení vlastníka schválen 100 % hlasů, vedlejší účastníci jakožto členové společenství odmítli podepsat příslušné dohody, neboť prosazovali jiné řešení vzniklé situace. Stěžovatelka, které byla svěřena správa čtyř bytových jednotek a jedné nebytové jednotky v domě č. p. X jejich vlastníkem - hlavním městem Praha, se proto obrátila na soud. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 20. února 2014 vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k postupu soudu dle § 104a odst. 2 o. s. ř., tj. předložení věci Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 tento krok odůvodnil tím, že rozhodování o změnách ve věcech, jež jsou obsahem prohlášení vlastníka budovy podle ustanovení § 4 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. prosince 2013, náleží do výlučné působnosti shromáždění vlastníků bytových jednotek. Uvedené podle soudu znamenalo, že předmětný spor vznikl z jednání vlastníků jednotek a v souladu s ustanovením § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř. jej přísluší rozhodovat krajskému soudu. 4. Stěžovatelka s názorem Obvodního soudu pro Prahu 1 nesouhlasila. V podání ze dne 6. března 2014 poukázala na dikci ustanovení § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř., z níž dovozovala, že pravomoc krajského soudu v prvním stupni je dána výhradně ve sporech, jichž je účastníkem společenství vlastníků a předmětem sporu je jeho rozhodnutí, resp. nepřijetí rozhodnutí v otázkách spadajících do jeho pravomoci. Svou úvahu stěžovatelka podpořila odkazem na usnesení sp. zn. I. ÚS 77/99 ze dne 12. 10. 1999 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud dospěl k podobnému závěru. Stěžovatelka v návaznosti na to zdůraznila odlišnost posuzovaného případu, spočívající v tom, že se z pozice vlastníka jednotek v domě domáhá vůči žalovaným - vlastníkům jednotek v témže domě uzavření dohod, jimiž má být pouze realizováno jednomyslně přijaté rozhodnutí společenství vlastníků, které nebylo nikdy a nikým rozporováno, či zpochybňováno a jeho platnost nebyla a není napadána. Stěžovatelka výslovně uvedla, že žalobu podala v intencích ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř., a nikoliv na základě ustanovení § 11 odst. 3 věty druhé zákona o vlastnictví bytů. 5. Vrchní soud v Praze, jemuž byl spis následně předložen, v usnesení č. j. Ncp 2552/2014-103 ze dne 21. května 2015 konstatoval, že z procesního hlediska je mezi účastníky veden spor ve smyslu § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř., pročež rozhodl, že k jeho projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy, a věc bude tedy postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. 6. Jak již bylo shora předznačeno, stěžovatelka napadla rozhodnutí Vrchního soudu v Praze projednávanou ústavní stížností. V ní jmenovanému soudu vytkla, že nereagoval na její argumentaci stran věcné příslušnosti okresního soudu. Stěžovatelka se dovolávala aplikace závěrů vyslovených v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. června 2010 (N 118/57 SbNU 455), sp. zn. I. ÚS 59/11 ze dne 19. prosince 2011 (N 216/63 SbNU 479), sp. zn. I. ÚS 3161/13 ze dne 2. prosince 2013 (N 207/71 SbNU 455) a sp. zn. II. ÚS 148/13 ze dne 4. března 2014 (N 25/72 SbNU 281), z nichž vyplývá, že výjimku zakotvenou v ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. je třeba, s ohledem na význam obecného požadavku řádného odůvodnění soudního rozhodnutí coby jedné z klíčových složek práva na spravedlivý proces, vykládat restriktivně. To platí zejména tehdy, jestliže účastníci k otázce věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž se soud rozhodující o této otázce neztotožní. Podle náhledu stěžovatelky se Vrchní soud v Praze citovanou judikaturou zjevně neřídil, neboť ve svém usnesení nijak nevysvětlil souvislost předmětného sporu s jednáním shromáždění společenství vlastníků jednotek. Stěžovatelka setrvale zastávala názor opačný, připomínajíc, že předmětem řízení je nahrazení projevu vůle některých vlastníků jednotek tak, aby došlo k uzavření dohod, které upravují vzájemné vztahy v rámci spoluvlastnictví budovy. Smluvními stranami těchto dohod jsou přitom výlučně jednotliví vlastníci jednotek. Stěžovatelka při té příležitosti odkázala na závěry Nejvyššího soudu, jež přijal v usnesení sp. zn. 29 Cdo 406/2010 ze dne 30. listopadu 2011, v souladu s nimiž společenství vlastníků jednotek jakožto právnická osoba, která je způsobilá jen k právním jednáním spojeným se správou, provozem a opravami společných částí domu, nemůže vzhledem k této omezené způsobilosti vstupovat do vzájemných spoluvlastnických vztahů jednotlivých vlastníků jednotek a měnit svým rozhodnutím prohlášení vlastníka budovy v části vymezení budovy na bytové jednotky a společné části. Jinými slovy, tento typ změny prohlášení vlastníka nespadá do působnosti společenství vlastníků jednotek, resp. jeho shromáždění, což podle stěžovatelky značí, že se nemůže jednat o spor ve smyslu § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř., a že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o věcné příslušnosti krajských soudů tak porušuje její právo na zákonného soudce. 7. V poslední části stížnostního návrhu stěžovatelka brojila proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. 40 C 7/2012. Stěžovatelka soud podrobila kritice za to, že začal věcnou příslušnost zkoumat až po uplynutí více než dvou let od zahájení řízení, přičemž do té doby byl téměř nečinný. II. 8. K ústavní