IV.ÚS 2503/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2503/18 ze dne 12. 6. 2019 N 112/94 SbNU 341 K povinnosti obecných soudů reflektovat nosné důvody nálezů Ústavního soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy, soudkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 27 C 2/2018-22 ze dne 22. 5. 2018, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení a Ministerstva dopravy jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 27 C 2/2018-22 ze dne 22. 5. 2018 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí vyplývá, že Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "magistrát") rozhodnutím ze dne 14. 10. 2015 uznal stěžovatelku vinnou z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 8 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a uložil jí pokutu 2 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Stěžovatelka se poté nechala zastupovat advokátem, který podal proti tomuto rozhodnutí dne 30. 10. 2015 odvolání. Ministerstvo dopravy (dále též jen "ministerstvo") následně rozhodnutím ze dne 12. 4. 2016 zrušilo rozhodnutí magistrátu a řízení zastavilo, neboť se přestupek nepodařilo projednat ve lhůtě 1 roku dle § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. 2. Podle stěžovatelky jí v souvislosti s přestupkovým řízením vznikla škoda ve výši 4 700 Kč, neboť vynaložila náklady v této výši na zastoupení advokátem v řízení o přestupku. Proto se stěžovatelka domáhala, aby jí Česká republika zaplatila 4 700 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). V žalobě stěžovatelka odkázala na nález sp. zn. II. ÚS 1795/16 ze dne 16. 5. 2017 (N 77/85 SbNU 331) a argumentovala, že podle něj "náklady řízení v podobě odměny zástupce lze přiznat i za jeho zastupování v přestupkovém řízení, pokud došlo k zániku odpovědnosti za přestupek v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty". 3. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Podle obvodního soudu došlo při projednávání přestupku k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích v řízení. Magistrát totiž vydal rozhodnutí o přestupku až po 5 měsících a 17 dnech od zahájení řízení, nedodržel tedy lhůtu dle § 71 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a ministerstvo rozhodlo o odvolání stěžovatelky až "po uplynutí lhůty 6 měsíců od podání odvolání" (Ústavní soud poznamenává, že podle časových údajů, z nichž vycházel obvodní soud, bylo ministerstvem rozhodnuto po uplynutí 5 měsíců od podání odvolání). Podle obvodního soudu tak "k projednání přestupku nedošlo v zákonné lhůtě 1 roku ode dne spáchání přestupku". Současně však obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka se přestupku "dopustila, jak vyplynulo z provedeného dokazování". Hlavní příčinou vzniku škody je podle obvodního soudu právě to, že stěžovatelka spáchala přestupek, a nikoliv nesprávný úřední postup správních orgánů. Domáhání se náhrady škody představuje podle obvodního soudu zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Náklady vynaložené na právní zastoupení nebyly podle obvodního soudu vynaloženy účelně, neboť nesměřovaly k tomu, aby bylo zamezeno dalšímu pokračování nesprávného úředního postupu. Konečně obvodní soud uvedl, že stěžovatelka dosud neuhradila svému advokátovi právní služby, a proto "v její majetkové sféře doposud nevznikla žádná škoda". II. Argumentace stran 4. Podle stěžovatelky bylo napadeným rozsudkem porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny, dále byla podle stěžovatelky porušena presumpce neviny podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. 5. I když obecně je částka, která byla předmětem sporu před obvodním soudem, bagatelní, podle stěžovatelky se o bagatelní částku s ohledem na její majetkové poměry nejedná. Stěžovatelka uvádí, že je invalidní důchodkyní, má zdravotní potíže, je "bez jakéhokoliv majetku a neschopna dlouhodobého pracovního zatížení". Současně se projednávaný případ týká práva na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny, rozhodnutí obvodního soudu je podle stěžovatelky založeno "na naprosté negaci principu presumpce neviny v přestupkovém řízení" a obvodní soud nevysvětlil, proč nerozhodl v souladu s nosnými důvody nálezu sp. zn. II. ÚS 1795/16, jimiž byl obvodní soud vázán dle čl. 89 odst. 2 Ústavy, a to přestože stěžovatelka na tento nález výslovně ve své žalobě upozornila. Shodně jako v žalobě stěžovatelka uvádí, že podle tohoto nálezu se právo na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny vztahuje i na situace, kdy došlo k zániku odpovědnosti za přestupek v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty, pokud podstatným důvodem prekluze byly průtahy na straně správního orgánu projednávajícího přestupek. 6. Podle stěžovatelky nemůže obstát tvrzení obvodního soudu, že stěžovatelka zneužívá právo a že příčinou vzniku nákladů na zastoupení bylo to, že spáchala přestupek v dopravě. S ohledem na zrušení rozhodnutí o přestupku a zastavení přestupkového řízení je na stěžovatelku třeba hledět, jako by se žádného přestupku nedopustila. Opačným přístupem obvodní soud podle stěžovatelky porušuje princip presumpce neviny, který se dle judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva vztahuje i na správní trestání. Obvodní soud podle stěžovatelky navíc učinil závěr o tom, že spáchala přestupek, aniž by v tomto směru prováděl dokazování, a jeho rozsudek je tak zatížen prvky libovůle a není přezkoumatelný. Stěžovatelka dále uvádí, že v projednávané věci bylo obvodním soudem konstatováno, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu s ohledem na to, že správní řízení nebylo skončeno v zákonem stanovené lhůtě 1 roku, čímž byl porušen i čl. 36 odst. 1 Listiny. Argument, že náklady vynaložené stěžovatelkou nesměřovaly k odstranění tohoto nesprávného úředního postupu, stěžovatelka pokládá za absurdní a uvádí, že "rychlé vedení řízení" je povinností správního orgánu. 7. Obvodní soud nevyužil možnosti se k ústavní stížnosti vyjádřit. 8. Ministerstvo dopravy ve svém vyjádření navrhlo, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Ministerstvo uvádí, že napadené rozhodnutí se týká bagatelní částky, a s odkazy na judikaturu Ústavního soudu dovozuje, že ústavní stížnost je tudíž zjevně neopodstatněná. Pro případ, že by se Ústavní soud neztotožnil s tímto hodnocením, ministerstvo namítá, že náklady na právní zastoupení nebyly stěžovatelkou v řízení před správními orgány vynaloženy účelně, neboť nesměřovaly k odstranění průtahů v přestupkovém řízení. Ministerstvo podle svých slov "nijak nerozporuje" závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 1795/16, na nějž odkazuje stěžovatelka. Současně však ministerstvo uvádí, že uvedený nález navazuje na nález sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. 5. 2015 (N 87/77 SbNU 273) a že ani v jednom z těchto nálezů nebyla řešena problematika účelnosti vynaložených nákladů, jejichž náhrada je požadována po státu. Proto podle ministerstva nelze tyto nálezy na věc stěžovatelky aplikovat. Akceptace závěrů stěžovatelky by podle ministerstva vedla k "absurdnímu závěru", že náhradu nákladů řízení vynaložených před správními orgány lze podle zákona o odpovědnosti státu přiznat v případě zastavení přestupkového řízení z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek i v situacích, kdy není zřejmé, zda nárok splňuje všechny podmínky podle zákona o odpovědnosti státu. 9. Stěžovatelka ve své replice pouze zopakovala argumentaci z ústavní stížnosti, proto její repliku Ústavní soud nezasílal účastníkovi ani vedlejšímu účastníkovi řízení k případné duplice. III. Hodnocení Ústavního soudu 10. Ačkoliv Ústavní soud zpravidla odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, která se týkají bagatelních částek, jako zjevně neopodstatněné, ve výjimečných případech mohou i tyto věci nabýt ústavněprávní dimenzi [srov.