IV.ÚS 2509/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2509/09 ze dne 19. 10. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 19. října 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti RNDr. R. H., zastoupeného JUDr. Františkem Novotným, advokátem, AK se sídlem v Praze 4 - Kamýk, Imrychova 981, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. 7 Tdo 543/2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2009 sp. zn. 5 To 477/2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. 3 T 26/2008 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 22. 9. 2009 se RNDr. R. H. (dále jen "obviněný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem "zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2008 č.j. 3 T 26/2008 v návaznosti s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2009 č.j. 5 To 477/2008 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. 7 Tdo 543/2009." V části III. odůvodnění návrhu upřesnil, že se domáhá zrušení výroku IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") ze dne 28. 8. 2008 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 13. 1. 2009 a usnesení Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") ze dne 3. 6. 2009. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 28. 8. 2008 nalézací soud obviněného uznal pro skutky v rozsudku popsané ve výroku o vině pod body I., II. a III. vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona a pro skutek rozsudku popsaný ve výroku o vině pod bodem IV. vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Poškozené se svými nároky na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Dne 13. 1. 2009 odvolací soud k odvolání obviněného rozsudek nalézacího soudu ze dne 28. 8. 2008 zrušil ve výrocích o vině pod body I., II. a III., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a - při nezměněném výroku o vině pod bodem IV. - znovu rozhodl tak, že obviněný se odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Obviněného zprostil obžaloby pro skutky popsané pod body I., II. a III. obžaloby. Dne 3. 6. 2009 Nejvyšší soud (dále též jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 1. 2009 odmítl jako neopodstatněné. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy všech stupňů porušily zejména čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v důsledku čehož musí vykonat trest uložený mu za skutek, který nebyl trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Zavinění mu nebylo prokázáno a skutek postrádal znak nebezpečnosti pro společnost. Obecné soudy dezinterpretovaly skutková zjištění a deformovaly zásadu volného hodnocení důkazů. Stěžovatel dále podrobně polemizoval se závěry obecných soudů přičítajících mu odpovědnost za jednání společnosti Czech Ventures, s. r. o., v níž byl jediným společníkem a jednatelem. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě došlo k nedůvodné kriminalizaci jednání z obchodního hlediska přípustného a v důsledku toho i porušení principu in dubio pro reo, což bylo neslučitelné s čl. 36 a násl. Listiny jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). IV. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným posouzením jeho trestní věci obecnými soudy: Stěžovatel tvrdil, že skutek, pro který byl odsouzen, nenaplňoval všechny znaky skutkové podstaty maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona; zavinění, stejně jako nebezpečnost skutku pro společnost, dle jeho přesvědčení nebyla v řízení prokázána. K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho trestní věci obecnými soudy (zejména nalézacím a odvolacím soudem) Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, leda v případě a rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení práv a svobod zaručených Listinou či Úmluvou, případně jinými prameny základních práv a svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" jimi provedené hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]. Jinak řečeno, hlava pátá Listiny, stejně jako článek 6 odst. 1 Úmluvy, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdil, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jednalo se o tvrzení zjevně neopodstatněné. Výše uvedené se přiměřeně týká i rozhodování dovolacího soudu o námitkách stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Samotná skutečnost, že stěžovatel s argumentací dovolacího soudu obsaženou v napadeném rozhodnutí nesouhlasí, nemohla posunout jeho věc do roviny ústavněprávní. Jiná než stěžovatelem tvrzená pochybení Ústavní soud neshledal. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy z hlediska principu in dubio pro reo: K tvrzenému porušení principu in dubio pro reo (v části IV. ústavní stížnosti) Ústavní soud uvádí, že z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy; § 2 odst. 2 tr. řádu), kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, skutečně plyne pravidlo v pochybnostech ve prospěch, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález ze dne 24. 2. 2004 I. ÚS 733/01, Sb. n. u., sv. 32, str. 239 (251)]. Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu. Na úrovni zákona úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu, upravuje trestní řád v ustanovení § 2 odst. 5, dle něhož "Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. ... ." Komentářová literatura (srov. např. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád - komentář, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, 2005, str. 23 a násl.) připomíná, ž