IV.ÚS 251/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 251/21 ze dne 30. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   stavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Pavla S. a 2. Jany S. (jedná se o pseudonymy), zastoupených JUDr. Jakubem Sivákem, Ph.D., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020 č. j. 25 Cdo 650/2020-261, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2019 č. j. 3 Co 122/2018-217 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2018 č. j. 37 C 149/2013-178, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ORESTA spol. s r. o., sídlem U Třešňovky 1795/2, Praha 8 - Kobylisy, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále navrhli, aby jim Nejvyšší soud České republiky zaplatil podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu náhradu nákladů řízení. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozhodnutím ve věci o ochranu osobnosti zamítl žaloby obou stěžovatelů, podle kterých byla vedlejší účastnice povinna omluvit se každému z nich doporučeným dopisem zaslaným do vlastních rukou na jejich adresu ve znění s textem: "Vážená paní S., tímto se Vám omlouvám a upřímně lituji skutečnosti, že v důsledku mé činnosti a zanedbání mých povinností došlo k úmrtí Vašeho syna Jiřího S. (jedná se o pseudonym). ORESTA, spol. s r. o." a "Vážený pane S., tímto se Vám omlouvám a upřímně lituji skutečnosti, že v důsledku mé činnosti a zanedbání mých povinností došlo k úmrtí Vašeho syna Jiřího S. ORESTA, spol. s r. o.". Současně byla každému ze stěžovatelů uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení částku 9 600 Kč. 3. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu vyplývá, že si vyžádal trestní spis vedený u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 35 T 81/2011, ze kterého zjistil, že stěžovatelé byli rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 7. 2011 č. j. 35 T 81/2011-279, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 11. 2011 č. j. 9 To 502/2011-338, uznáni vinnými přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), zkráceně uvedeno na tom skutkovém základě, že dne 15. 8. 2010 kolem 13:00 hodin v obci X, na pozemcích nezkolaudované novostavby rodinného domu, jako rodiče nezletilého Jiřího S. (čtyřletého) a při výkonu dohledu nad ním podcenili riziko pro zdraví a život dítěte plynoucí z jeho nestřeženého pohybu po pozemku, nejméně po dobu několika minut jej ponechali bez dozoru, v důsledku čehož došlo k pádu nezletilého do podzemní plastové nádrže na dešťovou vodu a k jeho následnému tonutí, na jehož následky téhož dne ve Fakultní nemocnici v Motole zemřel. Za to byli oba stěžovatelé podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon jim byl podle § 81 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dovolání stěžovatelů proti usnesení krajského soudu byla odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 č. j. 3 Tdo 394/2012-47. Ústavní stížnost proti rozsudku okresního soudu, usnesení krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, kterou podal pouze stěžovatel, byla rovněž odmítnuta, a to usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 3542/12 (dostupným na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná). 4. Dále ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 184/2010 (dále jen "obvodní soud") městský soud zjistil, že stěžovatelé podali proti vedlejší účastnici žalobu o jednorázové odškodnění za škodu usmrcením a o náklady pohřbu, která byla rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, který nabyl právní moci dne 5. 5. 2016, zamítnuta s tím, že stěžovatelé (rodiče nezletilého) i stavebník, tedy babička nezletilého Jiřina B. /jedná se o pseudonym/ (dnes již zemřelá), vůbec neměli umožnit, aby do oploceného a řádně zabezpečeného staveniště nezkolaudované stavby vstoupilo nezletilé dítě, natož aby jej v takovém prostředí nechali bez dozoru. 5. Na základě zmíněných a ostatních provedených důkazů městský soud shledal, že dospěly-li rozhodující soudy při žalobě na náhradu škody za stejného skutkového děje k závěru, že k úmrtí nezletilého chlapce došlo v příčinné souvislosti se zanedbáním povinné péče rodičů, tedy stěžovatelů, případně stavebníka, tedy babičky nezletilého, pak žádný jiný důkaz, tj. ani znalecký posudek, který stěžovatelé navrhovali, ani další jejich tvrzení o nesplnění norem apod. v souvislosti s instalací jímky, nemůže obstát. Navíc dodal, že navržený text omluvy je vůči každému ze stěžovatelů nepřiléhavý k zjištěným okolnostem, neboť nebylo prokázáno, že dítě zemřelo v důsledku činnosti vedlejší účastnice či v důsledku zanedbání jejích povinností. 6. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek městského soudu v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil a každému ze stěžovatelů uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2 650 Kč. Konstatoval, že městský soud při posuzování důvodnosti uplatněných žalobních nároků správně v prvé řadě zkoumal, zda za tvrzený zásah odpovídá vedlejší účastnice, tedy zkoumal příčinnou souvislost mezi tvrzeným zásahem a jeho neoprávněností. Městský soud přitom podle vrchního soudu správně zohlednil, že v souvislosti s úmrtím nezletilého byli stěžovatelé v trestním řízení pravomocně odsouzeni za zanedbání povinné péče a že nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením povinnosti vedlejší účastnice a vznikem škody byl shledán i v řízení, v němž se stěžovatelé domáhali vůči vedlejší účastnici poskytnutí jednorázového odškodnění za škodu usmrcením a poskytnutí náhrady nákladů pohřbu. I podle vrchního soudu jsou obě tato rozhodnutí, o něž městský soud opřel své zamítavé rozhodnutí, relevantním podkladem pro posouzení uplatněných nároků. Vrchní soud dodal, že takový postup je také v souladu se zásadou legitimního očekávání, neboť za situace, kdy nelze dovozovat, že by neoprávněný zásah spočívající v úmrtí nezletilého vyvolala vedlejší účastnice, nelze uvažovat ani o její odpovědnosti za případnou újmu, která stěžovatelům takovým zásahem měla vzniknout. 7. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu, jež dovolacímu přezkumu podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu nepodléhají, vyplynulo, že nebyla prokázána souvislost mezi pádem nezletilého do jímky a jejím vadným umístěním či provedením v rozporu se stavebními předpisy, respektive nedostatečným poučením stěžovatelů o jejím užívání, a že nelze uzavřít, že samo zabudování jímky vedlejší účastnicí do pozemku stěžovatelů (byť v rozporu s projektem i stavebním povolením a na nevhodné místo) představovalo právně relevantní, podstatnou a bezprostřední příčinu vzniku škody. Za příčinu pádu nezletilého do jímky nebylo možno podle výsledků provedeného dokazování označit některé z pochybení vedlejší účastnice při její instalaci. Nejvyšší soud shledal, že dospěl-li vrchní soud, ve shodě s názorem městského soudu, k závěru, že mezi počínáním vedlejší účastnice a vznikem újmy na osobnostních právech stěžovatelů není dán vztah příčinné souvislosti, rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Jako nedůvodné Nejvyšší soud posoudil i ostatní dovolací námitky stěžovatelů, a to včetně jejich tvrzení k procesu zjišťování skutkových okolností soudy obou nižších stupňů. Zdůraznil, že z obsahu spisu vyplývá, že městský soud i vrchní soud mimo vlastního dokazování provedly dokazování listinami obsaženými v trestním spise i ve spise vedeném o nároku stěžovatelů na náhradu škody, z nichž učinily vlastní závěry o skutkovém stavu věci. K otázce, zda je vyloučena odpovědnost zhotovitele za škodu vzniklou re