IV.ÚS 2513/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2513/09 ze dne 2. 2. 2010 N 17/56 SbNU 169 K otázce úhrady nákladů řízení státu zastoupeného advokátem a odůvodnění rozhodnutí soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 2. února 2010 sp. zn. IV. ÚS 2513/09 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. L. proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 122/2009-49 ze dne 15. června 2009 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 19/2008-24 ze dne 14. října 2008, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice na zaplacení náhrady za omezení vlastnického práva a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 128 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění. Výrok I. Částí výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 19/2008-24 ze dne 14. října 2008 ve výroku o nákladech řízení, a výrokem II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 122/2009-49 ze dne 15. června 2009 a výrokem II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 19/2008-24 ze dne 14. října 2008 bylo zasaženo do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Část výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 19/2008-24 ze dne 14. října 2008 ve výroku o nákladech řízení, a výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 122/2009-49 ze dne 15. června 2009 a výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 19/2008-24 ze dne 14. října 2008 se zrušují. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho základních práv na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na účinnou nápravu podle čl. 13 Úmluvy, na náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny a na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a v záhlaví citovaného zákonného ustanovení. Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 13 C 19/2008 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 13 C 19/2008-24 ze dne 14. října 2008 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na žalované České republice - Ministerstvu financí (dále též jen "žalovaná") částky 22 822 Kč s příslušenstvím, a uložil stěžovateli nahradit žalované náklady řízení ve výši 13 918 Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 28 Co 122/2009-49 ze dne 15. června 2009 citované rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 19 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a uložil stěžovateli nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 6 623 Kč. II. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované finanční částky jako náhrady za omezení vlastnického práva nařízeného dříve platnou vyhláškou Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, a to za období od 10. dubna 1996 do 12. dubna 1996. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti rozhodnutí o věci samé především namítá, že obecné soudy věc nesprávně posoudily, když vadně zaměnily nepromlčitelné základní právo na náhradu zakotvené v čl. 11 odst. 4 Listiny za promlčitelný majetkový nárok vyplývající z vlastnického práva, definovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny, který je promlčitelný podle § 100 a násl. občanského zákoníku. Dále stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65) namítá, že v případech, kdy se Ministerstvo financí nechá zastupovat soukromou advokátní kanceláří, nemá v případě úspěchu právo na náhradu nákladů řízení, neboť tyto náklady nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení proto stěžovatel považuje za nesprávné, přičemž jeho odůvodnění odvolacím soudem je podle stěžovatele navíc zcela zmatečné. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1 a vedlejší účastnice - žalované. Za Obvodní soud pro Prahu 1 se vyjádřila předsedkyně senátu 13 C JUDr. Libuše Fritzová. Uvedla, že stížnost považuje za nedůvodnou a že vzhledem ke vznesené námitce promlčení nebylo možno žalobě vyhovět. Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu 28 Co JUDr. Věra Sýkorová. Městský soud v Praze podle jejího vyjádření rozhodl podle ustálené soudní judikatury týkající se otázky promlčení žalobou uplatněného nároku na peněžitou náhradu za omezení vlastnického práva, což je svou podstatou peněžitá pohledávka, která se jako závazkové právo, nikoli vlastnické právo k věci, promlčuje. Městský soud v Praze rovněž zvažoval postup dle § 150 občanského soudního řádu při rozhodování o náhradě nákladů řízení úspěšné žalované s tím závěrem, že žalovaný stát si má právo zvolit zástupce jako každý jiný účastník řízení. Městský soud v Praze dále plně odkázal na odůvodnění svého v záhlaví citovaného rozhodnutí, z něhož je zřejmé, že se v něm vypořádal s námitkami stěžovatele týkajícími se promlčení. Závěrem Městský soud v Praze vyjádřil přesvědčení, že jeho postupem nebyl stěžovatel zkrácen na právech, jež zaručuje Listina, a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Za žalovanou se vyjádřil Ing. P. M. Žalovaná považuje v záhlaví citovaná rozhodnutí za správná a odpovídající ustálené judikatuře. V této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu. Podle vyjádření žalované stěžovatel účelově neuvádí, že svůj nájemní dům se 24 bytovými jednotkami koupil v roce 1996 a převzal dobrovolně jako součást převodu majetku předchozím vlastníkem uzavřené nájemní smlouvy. Pokud stěžovateli nevyšel podnikatelský záměr, nelze nepřiměřeného zisku dosahovat soudní cestou, s účelovým tvrzením o nuceném omezení jeho vlastnického práva státem. Toto vyjádření žalované pak je plně v souladu se stanoviskem vlády České republiky k přijatelnosti a odůvodněnosti stížnosti J. V., O. M., Art 38, a. s., a V. a V. H. proti České republice ze dne 28. prosince 2007, jak bylo odesláno Evropskému soudu pro lidská práva, který projednává všechny žaloby vlastníků nájemních domů v České republice hromadně podané ze shodných důvodů, jaké uvádí nyní stěžovatel v ústavní stížnosti. S ohledem na uvedený skutkový stav žalovaná navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým ústavní stížnost zamítne. Vyjádření účastníků řízení Ústavní soud nezasílal ostatním účastníkům k replice, neboť neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti. Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 1 setrvaly na svých názorech obsažených v jejich v záhlaví citovaných rozhodnutích a žalovaná vyjádřila přesvědčení o jejich správnosti. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 1 souhlasily ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání. Protože stěžovatel a žalovaná se ve stanovené lhůtě k této otázce nevyjádřili, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na uvedené rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání. III. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je pouze částečně důvodná, a to stran rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud předně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" záko