IV.ÚS 2515/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2515/24 ze dne 17. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TORION, projekční kancelář, s. r. o., sídlem Mánesova 1999/1, Plzeň, zastoupené Mgr. Tomášem Kudějem, advokátem, sídlem Plzeňská 395, Dýšina, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2024 č. j. 30 Cdo 943/2024-378, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 23 Co 273/2023-338 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. května 2023 č. j. 28 C 11/2021-314, ve znění opravného usnesení ze dne 4. července 2023 č. j. 28 C 11/2021-322, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala po vedlejší účastnici náhrady škody ve výši 1 230 845,20 Kč s příslušenstvím, z titulu nesprávného úředního postupu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Nesprávný úřední postup měl podle stěžovatelky spočívat v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 19 Cm 104/2009 mající za následek, že po pravomocném skončení řízení se stěžovatelce nepodařilo exekučně vymoci splnění přisouzené pohledávky vůči obchodní společnosti AŽR - Apartmány Železná Ruda, s. r. o. (dále jen "dlužnice"), protože její nemovitosti, které byly postiženy exekučním příkazem, byly na základě smlouvy ze dne 7. 1. 2013 zatíženy zástavním právem ve prospěch obchodní společnosti UNIS, a. s., k zajištění pohledávky vůči obchodní společnosti BTG Holding, s. r. o. (dále jen "úpadce") a byly pojaty do soupisu majetkové podstaty úpadce, což bylo překážkou provedení exekuce jejich prodejem. Stěžovatelka tvrdila, že nebýt nepřiměřené délky soudního řízení u krajského soudu, které bylo zahájeno již dne 27. 2. 2009 a pravomocně skončeno až dne 22. 9. 2018, došlo by v exekučním řízení k uspokojení její pohledávky provedením exekuce prodejem nemovitých věcí dlužnice. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí ve věci, protože předchozí zamítavý rozsudek byl spolu s navazujícím potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023 č. j. 30 Cdo 3146/2022-285. Nejvyšší soud v něm zdůraznil, že v případě tvrzené škody spočívající ve ztrátě pohledávky (nebo její reálné vymahatelnosti) jako důsledku nepřiměřené délky řízení, je třeba určit dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, jinak není možné stanovit okamžik rozhodný pro vznik povinnosti státu nahradit škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Obvodní soud, veden tímto závazným právním názorem, provedl dokazování především spisem krajského soudu a shledal průtahy krajského soudu v celkové délce dvou let, přičemž každou z dílčích nečinností soudu specifikoval uvedením období a popisem, v čem spočívala (bod 9. odůvodnění rozsudku obvodního soudu). Od celkové délky řízení 9 let a 7 měsíců odečetl dobu čistých průtahů v délce 2 let a dospěl k závěru, že nebýt nečinnosti krajského soudu, mohlo řízení trvat celkem 7 let a 7 měsíců a být tak ukončeno k datu 27. 9. 2016. Na základě toho uzavřel, že posuzované řízení - nebýt shora uvedených průtahů - nemohlo být ukončeno do 7. 1. 2013, kdy byly nemovitosti dlužnice zatíženy zástavním právem, a kdy do tohoto data by se stěžovatelka se svojí pohledávkou ještě mohla z jejího majetku reálně uspokojit. 3. Městský soud k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný. Uzavřel sice, že průtahy trvaly o několik měsíců déle, než konstatoval obvodní soud (viz bod 24. a 25. odůvodnění rozsudku městského soudu), tudíž řízení mohlo skončit nejdříve k datu 17. 12. 2015, ale nebylo by skončeno před uzavřením smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem dlužnice. Odlišnost výpočtu délky průtahů městským soudem tak neměla vliv na správnost výroku ve věci samé. K námitce stěžovatelky ohledně opakovaného poskytování lhůt pro mediaci městský soud uvedl, že v závislosti na doplňovaném dokazování může dojít ke změně procesní situace, v níž se jeví aktuální učinit opětovný pokus soudu o smír. Podle městského soudu účastníci projevili opakovaně ochotu věc urovnat mimosoudně, pročež nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že v řízení postačoval pouze jeden pokus o smír s tím, že v dalších jednáních o smíru nebyl postup obvodního soudu efektivní a nemohl vést k zamýšlenému účinku spočívajícím v uzavření smíru. V posuzovaném řízení tak nešlo o neefektivní postup soudu, a to s výjimkou doby, která uplynula od srpna 2013 do 25. 10. 2013, kdy soud výsledek mimosoudních jednání zjišťoval opožděně, a doby plynoucí od odročení ústního jednání konaného dne 20. 2. 2015 na neurčito do vydání usnesení o nařízení prvního setkání s mediátorem dne 9. 9. 2015, a dále od 10. 12. 2015 do 5. 4. 2016, kdy byli účastníci opožděně vyzváni ke sdělení, zda k prvnímu setkání s mediátorem došlo. Tyto průtahy přitom městský soud započítal do celkové doby nečinnosti. 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, neboť podle jeho zjištění se městský soud při identifikaci jednotlivých průtahů v posuzovaném řízení neodchýlil od ustálené judikatury. Připomenul, že při posuzování průtahů v řízení nemůže jít o pouhé mechanické odečítání jednotlivých dnů, které mezi úkony soudu ve věci uběhly. Celková doba nečinnosti, a to bez odpočtu dvou až tří měsíců u jednotlivých průtahů, k němuž městský soud poté stěžovatelkou kritizovaným postupem přistoupil, činí 1 232 dnů, po jejichž odečtení od celkové délky řízení by k jeho skončení došlo v květnu 2015. Ani v tomto případě by řízení neskončilo přede dnem 9. 1. 2013, s nímž městský soud podle stěžovatelkou nezpochybněného závěru spojil okamžik, ve kterém se její pohledávka stala nevymahatelnou. Na tom nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelka v dovolání současně prosazuje, aby k průtahům zjištěných městským soudem byly za období průtahů považovány také další časové intervaly. V takovém případě by posuzované řízení skončilo nejdříve dne 12. 3. 2013, tedy opět nikoliv přede dnem 9. 1. 2013. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud nedovodil ani na základě otázky, zda je možné za období nečinnosti soudu považovat rovněž období, v němž sice soud formálně činí úkony, avšak fakticky svou činností nesměřuje k efektivnímu a rychlému vyřízení věci. Dovolací argumentaci k této otázce totiž stěžovatelka stavěla na odlišném skutkovém základě, než z jakého vychází rozsudek městského soudu, spojuje-li tvrzenou neefektivní činnost soudu s jeho opakovanými výzvami nabádajícími účastníky posuzovaného řízení k mimosoudnímu vyřešení sporu a s na ně navazujícím opakovaným odročováním nařízených jednání. Městský soud nicméně uzavřel, že opakované pokusy o dosažení smíru mezi účastníky reagovaly na vývoj důkazní situace v tomto řízení, přičemž strany sporu v něm opakovaně projevovaly ochotu vyřešit věc mimosoudně. Z revize skutkového závěru městského soudu vycházejí též námitky stěžovatelky poukazující na neefektivní reakce soudu na údajnou procesní taktiku dlužnice, která se měla snažit oddálit konec řízení, jakož i na absenci řádného poučení účastníků o koncentraci řízení, jež však ze skutkových zjištění nevyplývají. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka obsáhle popisuje vlastní verzi skutkového stavu a namítá porušení výše uvedených základních práv a svobod. Podle jejího názoru soudy nahlížely na posuzované řízení u krajského soudu pouze formalisticky z hlediska činěných úkonů, aniž by přihlédly k jejich faktickému obsahu, protože mnohé z nich nesměřovaly k efektivnímu a rychlému vyřízení věci. Stěžov