IV.ÚS 2519/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2519/14 ze dne 27. 1. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. Š., zastoupené JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem Masařská 323/6, Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 45 T 2/2011-1480 ze dne 25. 2. 2014 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 23/2014-1519 ze dne 29. 4. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byl porušen čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu připojeného listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") č. j. 45 T 2/2011-1169 ze dne 19. 12. 2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") č. j. 5 To 17/2013-1261 ze dne 24. 4. 2013 uznána vinnou zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 5 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Popsané trestné činnosti se stěžovatelka, zkráceně řečeno, dopustila tak, že doplnila do celkem tří blankosměnek, které měly sloužit k zajištění zcela jiných obchodních případů, údaje takovým způsobem, aby výstavcům blankosměnek vznikla povinnost uhradit jí částku v celkové výši 20 350 000 Kč; tohoto plnění se následně stěžovatelka soudní cestou domáhala. V případě dvou blankosměnek byl poškozeným výstavcem bývalý partner stěžovatelky M. H.(skutek popsaný pod bodem I. rozsudku), u třetí blankosměnky jím byl Martin Čajka (skutek popsaný pod bodem II. rozsudku). Podáním ze dne 1. 10. 2013 se stěžovatelka obrátila na krajský soud s návrhem na povolení obnovy uvedeného trestního řízení. Za novou skutečnost označila stěžovatelka to, že je proti ní vedeno další trestní řízení, v němž vystupují v roli poškozených a svědků osoby, které byly ve věci sp. zn. 45 T 2/2011 vyslechnuty jako svědci, přičemž údaje, které nyní uvádějí, se liší od toho, co vypovídaly ve věci sp. zn. 45 T 2/2011. Přípisem ze dne 5. 11. 2013 doplnila stěžovatelka své podání o kopii listiny datované dnem 16. 7. 2008, která obsahovala návrh na vypořádání majetkových vztahů mezi ní a poškozeným M. H. a která byla poškozeným podepsána. V listině byly zmíněny obě směnky, jež byly předmětem trestního řízení ohledně skutku uvedeného pod bodem I. rozsudku. Dne 29. 11. 2013 předložila stěžovatelka soudu dva nezávisle zpracované znalecké posudky z oboru písmoznalectví a kriminalistika, specializace ruční písmo, z nichž vyplynulo, že podpis M. H. na listině ze dne 16. 7. 2008 je jeho pravým podpisem. Stěžovatelka měla za to, že tyto skutečnosti jsou způsobilé ovlivnit otázku viny a trestu v její prospěch. Krajský soud nicméně dospěl k odlišnému závěru a návrh na povolení obnovy řízení usnesením č. j. 45 T 2/2011-1480 ze dne 25. 2. 2014 zamítl. Stejný osud stihl i stěžovatelkou podanou stížnost, jež byla usnesením vrchního soudu č. j. 5 To 23/2014-1519 ze dne 29. 4. 2014 zamítnuta jako nedůvodná. V projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka setrvala na svém stanovisku ohledně splnění podmínek pro povolení obnovy řízení ve smyslu § 278 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Dle jejího názoru vyšly v řízení najevo nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, a to v podobě listiny ze dne 16. 7. 2008 ve spojení se znaleckými posudky. Tyto důkazy mohly vést k tomu, že by byla zproštěna obžaloby ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem I. odsuzujícího rozsudku. Stěžovatelka v této souvislosti uvedla, že listina ze dne 16. 7. 2008 byla novým důkazem, neboť byla objevena až v létě roku 2013, zatímco odsuzující rozsudek byl vyhlášen dne 24. 4. 2013. Stěžovatelka nalezla předmětnou listinu náhodou při úklidu, proto jí nemůže být vytýkáno, že si na ni nevzpomněla dříve v rámci směnečného či trestního řízení. Stejně tak nelze stěžovatelce klást k tíži, že listinu předložila až v rámci doplnění návrhu na obnovu řízení ze dne 5. 11. 2013, neboť pro posouzení, zda se jedná o nový důkaz, nebylo rozhodné, kdy byl soud s důkazem seznámen. Svědeckou výpověď M. H., vztahující se k předmětné listině, odmítla stěžovatelka jako účelovou a motivovanou neochotou vyrovnat se s ní po rozpadu jejich vztahu ze společně nashromážděného majetku. Ostatní svědci se k listině vyjádřit nemohli, proto dle stěžovatelky nebylo možno zamítnutí návrhu na obnovu řízení odůvodnit tak, jak to učinil vrchní soud, tzn. odkazem na původní rozsudek ve věci samé a konstatováním, že vina stěžovatelky byla beze vší pochybnosti prokázána nejen svědeckou výpovědí M. H., ale také řadou dalších výpovědí svědků. Stěžovatelka dále podrobila kritice postup krajského soudu, který při zamítnutí návrhu na obnovu řízení argumentoval mimo jiné tím, že se návrh týkal pouze části trestního jednání. Stěžovatelka zdůraznila, že se v případě skutku uvedeného pod bodem I. rozsudku jednalo o směnky v celkové směnečné sumě 19 250 000 Kč, což rozhodujícím způsobem přispělo k naplnění znaku "škody velkého rozsahu" a kvalifikaci jejího jednání jako zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 5 písm. b) trestního zákoníku se sazbou odnětí svobody v rozpětí osmi až dvanácti let. Konečně stěžovatelka namítla, že předložené znalecké posudky splňovaly podmínky uvedené v § 110a trestního řádu, bylo proto povinností soudu je jako znalecké posudky provést. Pokud vrchní soud zjistil, že krajský soud takto nepostupoval, měl jeho usnesení zrušit a vrátit mu věc k novému projednání, což však neučinil. Stěžovatelka na podporu své argumentace odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 48/2013 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2517/08, IV. ÚS 178/03, II. ÚS 2445/08 a IV. ÚS 1148/13, z nichž vyvozovala, že se obecné soudy s novým důkazem - listinou ze dne 16. 7. 2008 - dostatečně nevypořádaly a nepřípustně jej hodnotily toliko podle výsledků předchozího řízení. Vrchní soud byl dle názoru stěžovatelky předpojatý, nerespektoval zásadu in dubio pro reo a v rozporu s účelem řízení o návrhu na povolení obnovy se zabýval otázkou její viny. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. V tomto smyslu Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, který znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jejím účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou přitom způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu. V případech ústavních stížností, směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 277 a násl. trestního řádu, Ústavní soud zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu. Žádné takové pochybení v rozhodování soudů však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy skutečnostmi podmiňujícími povolení obnovy řízení řádně zabývaly a v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč považovaly stěžovatelkou předložený důkaz, tj. listinu ze dne 16. 7. 2008, za nezpůsobilou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu. Ústavní soud shledal, že se námitky stěžovatelky, uplatněné