IV.ÚS 252/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 252/08 ze dne 9. 9. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábř. 51/39, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005 č. j. 2 Cad 38/2005-35 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. října 2007 č. j. 6 Ads 22/2006-73, spojené s návrhem na zrušení § 16 odst. 4 a § 18 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a České správy sociálního zabezpečení jako vedlejší účastnice řízení takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Návrh na zrušení § 16 odst. 4 a § 18 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností, jež byla doručena Ústavnímu soudu dne 29. ledna 2008, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil nálezem v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel měl zato, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv garantovaných ústavním pořádkem, konkrétně obsažených v čl. 2 odst. 4, čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 30 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhl zrušení § 16 odst. 4 a § 18 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, pro dále specifikovaný rozpor s ústavním pořádkem. Stěžovatel ve vztahu k oběma napadeným rozhodnutím tvrdil, že k zásahu do jeho práva došlo samotnou aplikací napadených ustanovení zákona o důchodovém pojištění ze strany obecných soudů. Ustanovení § 18 odst. 4 uvedeného zákona stanoví, že s výjimkou případů stanovených ve druhé větě tohoto ustanovení se do rozhodného období pro stanovení osobního vyměřovacího základu nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986. Podle názoru stěžovatele má uvedená úprava diskriminační charakter, neboť na jejím základě dochází k neopodstatněnému znevýhodnění pojištěnce, který neplatil pojistné v určité době po roce 1986, vůči pojištěnci, který tak nečinil v době před rokem 1986. Na rozdíl od něj se totiž v případě prvního pojištěnce promítne tato skutečnost do výše osobního vyměřovacího základu, v čehož důsledku bude pro tohoto pojištěnce méně příznivá jedna ze složek důchodu, konkrétně procentní výměra. Dále stěžovatel tvrdí diskriminační charakter i § 16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, neboť toto ustanovení stanovilo taxativním výčtem vyloučené doby z výše uvedeného rozhodného období. V důsledku uvedené úpravy totiž nelze považovat dobu, kdy stěžovatel nebyl schopen platit pojistné, za vyloučenou dobu. Tato skutečnost se projeví při výpočtu osobního vyměřovacího základu tak, že nedojde ke snížení počtu dnů za rozhodné období, což má vliv na stanovení výše osobního vyměřovacího základu, a tedy v konečném důsledku i na výši samotného důchodu. V důsledku aplikace uvedených ustanovení tak dochází k porušení principu rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny. Porušení svého práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 Listiny stěžovatel spatřoval ve výši přiznaného předčasného starobního důchodu, která činí 2 881 Kč měsíčně, což nejenže nestačí k uspokojení jeho bytových potřeb, nýbrž nedosahuje ani výše částky životního minima, pod níž objektivně nastává stav hmotné nouze. Ve vztahu k uvedenému poukázal stěžovatel na rozpor pravidel pro vyměření jeho důchodu s čl. 67 písm. c) Evropského zákoníku sociálního zabezpečení, publikovaného pod č. 90/2001 Sb. m. s., jenž nedává zákonodárci prostor k úpravě vyloučených dob taxativním způsobem. Rovněž uvedené ustanovení nestanovuje, že by výše důchodové dávky měla být stanovena procentem z výpočtového základu, nýbrž z výdělku příjemce dávky. Ústavní stížností stěžovatel brojil rovněž proti nesprávné aplikaci § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění ze strany Městského soudu v Praze, neboť toto ustanovení bylo aplikováno při posouzení doby důchodového pojištění ve znění platném po nabytí účinnosti novely provedené zákonem č. 263/2002 Sb., který nabyl účinnost dnem 1. července 2002. Podle právní úpravy účinné před tímto datem neměla skutečnost, zda obchodní společnost odvedla včas a ve správné výši pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za sebe a za své zaměstnance a další pojištěnce, žádný negativní dopad na pojištěnce, a to ani v případě, kdy zaměstnanec měl jako společník nebo člen orgánu společnosti vliv na činnost obchodní společnosti. Období let 1996 až 2000 tak mělo být posuzováno jako doba pojištění stěžovatele. Poukázal na ustanovení čl. IV předmětné novely, podle kterého se doba důchodového pojištění přede dnem účinnosti tohoto zákona posuzuje podle platných předpisů účinných před tímto datem. Postup Městského soudu v Praze stěžovatel považoval za jsoucí v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny. Nakonec stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho základního práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny došlo napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud sice stěžovateli přisvědčil, že Městský soud v Praze aplikoval § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění v nesprávném znění, přesto však kasační stížnosti nevyhověl, neboť posouzení doby let 1996 až 2000 nepovažoval za věc pravomocně rozsouzenou a dále ve věci odkázal na správní řízení. II. Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze vedený pod sp. zn. 2 Cad 38/2005. Ze spisu Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel žalobou ze dne 30. května 2005 domáhal zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. března 2005 č. 460 523 002, kterým mu byl dnem 23. března 2005 přiznán předčasný starobní důchod ve výši 2 881 Kč. Žaloba směřovala v první řadě proti nesprávnému vyměření předčasného starobního důchodu, neboť nebylo přihlédnuto ke skutečnosti, že v období od 26. října 1993 do 19. června 1996 nebyl stěžovatel účastníkem pojistného systému a že naopak od 19. června 1996 byl účastníkem ze zákona. Dále směřovala proti diskriminačnímu charakteru § 16 odst. 4 a § 18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění ve vztahu k vyměření důchodu stěžovatele. Napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze byla žaloba zamítnuta. Městský soud neshledal porušení zákona ze strany správního orgánu. Ve vztahu k namítanému účastenství v pojistném systému v období od 19. června 1996 do 31. prosince 2000 poukázal na to, že podle § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění (účinného v době rozhodnutí) nelze zahrnout toto období do doby pojištění, neboť společnost GEMINI BR, s. r. o., ve které byl stěžovatel v této době členem statutárního orgánu, neodváděla pojistné a stěžovatel nedostával odměnu měsíčně, nýbrž pouze jedenkrát ročně. Městský soud rovněž neshledal diskriminační charakter ustanovení § 18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Ve vztahu k § 16 odst. 4 tohoto zákona poukázal na to, že uvedené ustanovení nemůže vylučovat veškeré doby důchodového pojištění, ve kterých důchodové pojištění nebylo hrazeno, ale pouze doby, kdy k tomu z objektivních důvodů nemohlo dojít. Žalobci navíc podle názoru soudu objektivně nic nebránilo v tom, aby vstoupil do pracovního poměru, případně byl evidován jako osoba hledající zaměstnání u úřadu práce, popř. se dobrovolně účastnil na důchodovém pojištění, tedy aby byl účasten důchodového pojištění. Rovněž neshledal porušení čl. 30 Listiny či Evropského zákoníku sociálního zabezpečení. Stěžovatel podal proti napadenému rozhodnutí městského soudu kasační stížnost, jejíž námitky a argumentace vůči diskriminačnímu charakteru ustanovení § 16 odst. 4 a § 18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, ve vztahu k porušení čl. 30 Listiny a Evropského zákoníku sociálního zabezpečení, a k nesprávné aplikaci § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění se v zásadě shodují s námitkami obsaženými v ústavní stížností. Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zamítl kasační stížnost. Ve vztahu k nesprávné aplikaci § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, v jehož důsledku nebyla zahrnuta do doby pojištění období let 1996 až 2000, uvedl, že předmětná doba vůbec nebyla předmětem správního řízení. Stěžovatel totiž ve správním řízení žádnou takovou dobu neuvedl, ani neprokazoval. Podle Nejvyššího správního soudu neměl z těchto důvodů Městský soud v Praze vůbec připustit žalobní námitku vztahující se k tomuto období. Přestože pak Městský soud v Praze aplikoval ustanovení § 11 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění v nesprávném znění, tedy ve znění po novele provedené zákonem č. 263/2002 Sb., Nejvyšší správní soud z důvodu této vady odůvodnění napadený rozsudek Městského so