IV.ÚS 252/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 252/22 ze dne 30. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. et Mgr. Ladislavem Hrubým, advokátem, sídlem Májová 608/23, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2021 č. j. 8 Tdo 876/2021-710, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. dubna 2021 č. j. 8 To 50/2021-642 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. února 2021 č. j. 6 T 75/2020-563, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným jednak zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku a odsoudil ho podle § 175 odst. 2 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Uvedených trestných činů se stěžovatel podle okresního soudu - ve stručnosti uvedeno - dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od 29. 1. 2020 do 28. 2. 2020 v X, přestože mu bylo předběžným opatřením okresního soudu ze dne 29. 1. 2020 č. j. 11 Nc 1701/2020-21 uloženo opustit dům na této adrese, nezdržovat se v něm a nevstupovat do něho a jeho bezprostředního okolí ve vzdálenosti 100 metrů, toto rozhodnutí nerespektoval a v domě se neoprávněně zdržoval, neboť dne 29. 1. 2020 zůstal v domě i po odjezdu soudního vykonavatele, kterému tento den předal klíče od domu, v domě svoji manželku Pavlu S. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozená") bezprostředně po odjezdu soudního vykonavatele nutil pod konkretizovanými pohrůžkami, aby napsala odvolání proti uvedenému předběžnému opatření svým jménem, což poškozená ze strachu učinila, následně "ve druhém týdnu předběžného opatření" telefonicky kontaktoval poškozenou s tím, že má pro něj přijet, že pojede domů, když mu poškozená odmítala vyhovět, tak jí opět vyhrožoval, a z tohoto důvodu poškozená pro něj ze strachu dojela a dovezla ho do výše specifikovaného domu, kde ji posléze nutil pod dalšími pohrůžkami adresovanými jí i jejím dětem, aby mu umožnila v domě přebývat, přičemž z obavy, že své výhrůžky naplní, mu poškozená umožnila v domě přebývat přibližně týden, poté dům přibližně na týden opustil, následně v něm neoprávněně přebýval nejdéle do 28. 2. 2020, v průběhu této doby opakovaně poškozenou neustále zastrašoval, aby neoznámila, že on bydlí v domě, a s ohledem na jeho předchozí opakované násilné jednání vůči ní mu poškozená umožnila přebývat v domě a tuto skutečnost neoznámila, přestože věděla o předběžném opatření. 3. Proti všem výrokům rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 265 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítl (I. výrok), a podle § 259 odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek okresního soudu doplnil o výrok, že se podle § 260 trestního řádu vrací státnímu zástupci k došetření trestní věc stěžovatele pro skutek popsaný v obžalobě a spočívající v tom, že měl nutit poškozenou, aby své oznámení "stáhla" s tím, že když se nedomluví, že ji zabije, kdy nakonec poškozená na jeho telefonické naléhání z výkonu vazby svoji doplňující výpověď u policejního orgánu dne 8. 4. 2020 zcela změnila, jímž měl společně s jednáním popsaným ve výroku napadeného rozsudku spáchat zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákoníku (II. výrok). 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením k dovolání stěžovatele zrušil podle § 265k odst. 1 a 2 trestního řádu II. výrok usnesení krajského soudu, jímž byl podle § 259 odst. 2 trestního řádu rozsudek okresního soudu doplněn, a současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, podkladu; jinak ponechal usnesení krajského soudu beze změny. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy dokazování směřovaly nikoliv k prokázání skutků, kladených mu za vinu v obžalobě, ale k nepodloženým skutečnostem, které se obžaloby ani netýkaly. Okresní soud podle stěžovatele rezignoval na hodnocení důkazu WhatsApp komunikace mezi ním a poškozenou v období od 23. 1. 2020 do 9. 3. 2020. Přitom jde o jediný autentický a přímý důkaz o jejich chování v inkriminované době, který vyvrací výpověď poškozené v mnoha jejích částech a zakládá nevěrohodnost poškozené. Ani znalec PhDr. Karel Netík se nevěnoval těm pasážím komunikace, které jsou důležité pro posouzení věrohodnosti poškozené. Nadto určité zprávy posoudil jako důkaz o některých skutečnostech (např. že se stěžovatel pravidelně pohybuje v domácnosti), což mu nepřísluší. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením obsahu WhatsApp komunikace krajským soudem, který podle jeho názoru obhajoval veškeré skutečnosti a zprávy pouze obecným odkazem na údajnou patologickou závislost poškozené na něm. Stěžovatel konkrétně připomenul komunikaci ze dne 29. 1. 2020, která měla dokládat, že poškozená nejevila žádné známky traumatu z napadení či vydírání anebo strach z něj, a že ho naopak litovala, chtěla za něj bojovat a bez problémů se pustila do sepisování odvolání. Rovněž komunikace ze dne 30. 1. 2020 měla svědčit o jejich bezproblémovém soužití a rodinném životě. Citací části komunikace ze dne 5. 2. 2020 stěžovatel polemizuje se závěry soudů o okolnostech sepsání druhého odvolání proti předběžnému opatření zmiňovanému ve výroku o vině. Zpochybňuje rovněž závěr krajského soudu, že poškozená se chová jinak, když je v jeho přítomnosti, a jinak v jeho nepřítomnosti, přičemž tento závěr označuje za tendenční a důkazně nepodložený. Komunikace ze dne 5. 2. a 10. 2. 2020 podle stěžovatele vyvrací skutkové zjištění, že měl nutit poškozenou, aby ho nechala ve společném obydlí a aby o tom nikomu neříkala. Z ní totiž prokazatelně vyplývá pravý opak, tedy že poškozená chtěla, aby porušoval zákaz uložený předběžným opatřením, a to ať už na něm byla patologicky závislá či nikoliv. Hodnotil-li krajský soud některé pasáže z komunikace ze dne 15. 2. až 21. 2. 2020, nezabýval se skutkovými větami uvedenými v obžalobě, neboť příslušné pasáže se vůbec netýkají skutků kladených stěžovateli za vinu. V neposlední řadě stěžovatel brojí proti konstatování krajského soudu, že z předmětné komunikace nelze dovozovat žádné zásadní skutečnosti. Podle stěžovatele jde o stěžejní a jediný autentický důkaz pro posouzení jeho vztahu s poškozenou v daném období. Lze z něj minimálně dospět k závěru o nevěrohodnosti výpovědí poškozené, a že ji rozhodně nemusel k ničemu nutit. Uzavírá, že soudy hodnotily důkaz WhatsApp komunikací svévolně, v extrémním rozporu s jeho skutečným obsahem. 6. Stěžovatel vytýká absenci hodnocení odposlechů hovorů mezi ním a poškozenou probíhajícími po jeho vzetí do vazby. Obecné soudy argumentovaly tvrzenou patologickou závislostí poškozené na něm, avšak nevzaly v potaz emociálně chladné vystupování poškozené, která mu několikrát řekla, že je jeho problém, že je ve vězení, a že neměl být nevěrný. Stěžovatel se pouze snažil (ač "trochu nešťastně") poškozenou přesvědčit, aby uvedla na policii pravdu s tím, že jí se vším pomůže a že se na ni nezlobí. Ve vyhodnocení tohoto důkazu v kontextu s dalšími důkazy stěžovatel opět spatřuje extrémní rozpor. V bodech 49. a 50. napadeného usnesení se krajský soud postavil do role jakéhosi "obhájce" poškozené, když bez důkazní opory vysvětloval, proč v jednání před různými orgány uváděla odlišné skutečnosti o dění ve společné domácnosti. Stěžovatel připomíná, že soudům obou stupňů navrhl nespočet důkazů k prokázání věrohodnosti výpovědi poškozené, které by byly podkladem pro navrho