IV.ÚS 2525/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2525/07 ze dne 2. 3. 2009 N 40/52 SbNU 409 K rozhodování obecných soudů o zvýšení regulovaného nájemného okamžikem, který jako počátek rozhodného období vymezil žalobce   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické - ze dne 2. března 2009 sp. zn. IV. ÚS 2525/07 ve věci ústavní stížnosti Ing. K. P. a M. P. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 2. 2006 sp. zn. 10 C 42/2004, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelé jako vlastníci domu domáhali po nájemnících zaplacení částky představující rozdíl mezi tzv. regulovaným nájemným a nájemným ekonomickým, a proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 290/2006 ze dne 6. 6. 2007, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Výrok Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 2. 2006 sp. zn. 10 C 42/2004 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2007 sp. zn. 39 Co 290/2006 se zrušují. Odůvodnění Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva zaručovaná čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí i spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 10 C 42/2004, stěžovatelé se jako vlastnící domu žalobou podanou dne 4. 2. 2004 domáhali po nájemnících jednoho z bytů v daném domě zaplacení částky 26 700 Kč (kterou považují za nepřiměřený hospodářský prospěch), představující rozdíl mezi žalovanými placeným regulovaným nájemným a nájemným ekonomickým (ve výši 69 Kč měsíčně za m2), a to za dobu od 20. 3. 2003 do 1. 2. 2004. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování - doplněného také po zrušení jeho prvého rozsudku odvolacím soudem o dokazování směřující k posouzení vzniku práva osobního užívání k předmětnému bytu a k posouzení čl. IV smlouvy uzavřené mezi žalovanými a právním předchůdcem stěžovatelů ze dne 30. 11. 1993 - učinil závěr, že žalovaní byli společnými uživateli předmětného bytu již od roku 1982. Zabýval se pak otázkou, zda zrušením prováděcího předpisu předpokládaného v ustanovení § 696 odst. 1 občanského zákoníku se dostali žalovaní tím, že platí nájemné v původní výši, do situace, že by zneužívali svého hospodářského postavení na úkor stěžovatelů, čímž by získali nepřiměřený hospodářský prospěch. Dospěl však k názoru, že situaci nastalou po zrušení dosavadních cenových předpisů Ústavním soudem žalovaní nijak nezavinili a nevyvinuli žádnou aktivitu k tomu, aby zneužívali svého hospodářského postavení anebo získali majetkový prospěch, a nelze na nich spravedlivě požadovat, aby uzavřeli se stěžovateli, kteří vstoupili do práv původního pronajímatele, dodatek nájemní smlouvy o neregulovaném nájemném. Proto soud prvního stupně v pořadí svým již druhým rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl. Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Skutkový stav byl podle jeho názoru soudem prvního stupně zjištěn správně a správně byl také právně zhodnocen, včetně vzniku užívacího práva žalovaných, které se pak na podkladě ustanovení § 871 odst. 1 občanského zákoníku transformovalo na nájem předmětného bytu. Smlouvou ze dne 30. 11. 1993, jíž se stěžovatelé, a to zejména jejího čl. IV, dovolávali, účastníci podle odvolacího soudu toliko upřesnili shodnou vůli obou stran, pokud jde o podmínky práva nájmu žalovaných, a pokud zde v označeném článku sjednali valorizaci nájemného ve vazbě na změnu cenové úrovně ve státě nebo v místě, v tomto rozsahu jde o ujednání neplatné, neboť je v rozporu s tehdy existujícími právními předpisy, přitom se jedná o neplatnost absolutní. Dovodil dále, že pokud mezi účastníky nedošlo ke konsenzu ohledně sjednání vyšší částky nájemného za měsíce březen 2003 až leden 2004 a stěžovatelé, kteří jednostranně nájemné zvýšili, se nyní domáhají zaplacení takto vzniklého rozdílu, pak pro uvedené není opora v právních předpisech. Po rekapitulaci právní situace ve vztahu k § 696 odst. 1 občanského zákoníku odvolací soud konstatoval, že od 18. 12. 2002 do 31. 3. 2006 neexistovala žádná speciální úprava pro regulaci nájemného, shrnul také názory obsažené v jím citovaných nálezech Ústavního soudu, z nichž mimo jiné dovodil, že Ústavní soud "svými nálezy založil odpovědnost státu za dřívější nepřijetí právní úpravy regulace nájemného, čímž byla otevřena možnost uplatnit nárok na náhradu škody vzniklé nemožností jednostranného zvýšení nájemného za dobu neexistence zvláštního právního předpisu, který by připouštěl jednostranné zvýšení nájemného ve smyslu ustanovení § 696 odst. 1 občanského zákoníku, z titulu odpovědnosti státu", a s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 (viz dále) pak uzavřel, že za situace, kdy se v dané věci jedná o nájemné za dobu před podáním žaloby, nepřichází v úvahu, aby obecný soud konstitutivním rozhodnutím pro futuro dotvářel objektivní právo. S odkazem na znění ustanovení § 451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, z důvodů v odůvodnění rozvedených, také dovodil, že v daném případě se o žádný z tam uvedených případů nejedná, takže pro plnění žalovaných, jehož se stěžovatelé domáhají, není opora v právním řádu. V podstatě s tímto odůvodněním - stručně shrnuto - odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelé podávají rekapitulaci průběhu dané věci, podrobují kritice postup státu i obecných soudů, a to ve vazbě na nerespektování nálezů Ústavního soudu regulovaného nájemného se týkajících. Rozebírají pojem nájemného a navazují na názory Ústavního soudu v jimi citovaných nálezech zastávané, podle nichž obecné soudy i přes absenci předvídané konkrétní úpravy musí rozhodovat o zvýšení nájemného, aby nedocházelo k diskriminaci, s tím, že není přípustné, aby soud odmítl rozhodnout z důvodů mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona, neboť by šlo o odmítnutí spravedlnosti. Podle stěžovatelů je zvýšení nájemného v nepřímé úměře spojeno s požíváním nepřiměřeného majetkového prospěchu a bezdůvodného obohacování, přitom závěry Ústavního soudu v citovaných nálezech uvedené považují za aplikovatelné také na tento majetkový prospěch, resp. na povinnost soudů rozhodovat o tom, zda majetkový prospěch, který žalovaní z neplacení nákladů svého bydlení požívají, je nebo není nepřiměřeným hospodářským prospěchem podle zákona o cenách a bezdůvodným obohacením podle § 451 a násl. občanského zákoníku. Domnívají se, že v otázce vydání bezdůvodného obohacení nájemcem soud nemůže odkazovat žalujícího pronajímatele na žalobu na výši nájemného, protože taková žaloba postihne jenom dobu budoucí. Takový přístup by de facto znemožnil vymáhání již způsobené škody a znamenalo by to v důsledku odepření spravedlnosti a podporu protiprávnímu jednání. Zdůrazňují, že jejich žaloba je žalobou na zpětné vydání bezdůvodného obohacení od okamžiku zrušení regulace nájemného Ústavním soudem do podání žaloby, kdy již každý regulovaný nájemník věděl, že období státem chráněného požívání majetkového prospěchu z bydlení za majitelem dotovanou cenu končí, a žalovaní byli vyzváni tento protiprávní stav dohodou ukončit, což však neučinili a právě tímto svým postojem donutili stěžovatele k podání žaloby. V této souvislosti se také dovolávají nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 93/05 ze dne 8. 6. 2006 (viz dále). Odkazují i na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 218/2006 ze dne 29. 11. 2006, z něhož citují a z něhož je patrno, že jmenovaný soud vznik bezdůvodného obohacení ve srovnatelné situaci nevylučuje. Uvádějí dále, že žalovaní stále, ač je jim známo z dopisů stěžovatelů a ze sdělovacích prostředků, že regulace nájemného skončila, odmítají přistoupit na sjednání alespoň ekonomického nájemného. Neplacení takového nájemného žalovaným výrazně zvyšuje životní úroveň a stěžovatelé jsou tímto stavem uváděni do nepoměrně horší situace proti žalovaným. Uzavírají tak, že závěry, k nimž v dané věci dospěly oba obecné soudy, nesledují ochranu samotného práva na bydlení žalovaných, nýbrž chrání bydlení "za vlastníkem dotovanou cenu", což jsou dle jejich názoru úvahy silně vykračující z účelu a smyslu dřívějších nálezů Ústavního soudu. Další námitku vznášejí stěžovatelé k postupu obou soudů při prokazování existence nájemního práva žalovaných, kteří ani po výzvách soudu nedoložili rozhodnutí příslušného orgánu, zakládající právo na uzavření dohody o předání a převzetí bytu, a tedy listiny, které se vznikem takového práva spojoval občanský zákoník platný do 31. 12. 1991 v ustanoveních § 152-170; považují za porušení zákona, nahrazuje-li soud takové listiny svědectvím třetí osoby ve zjevném osobním vztahu k žalovaným, které navíc soud jednoznačně jako důkaz odmítl, později však o ně své rozhodnutí