IV.ÚS 2530/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2530/20 ze dne 27. 4. 2021 N 89/105 SbNU 424 K podmínkám uplatnění tzv. sekulární výhrady svědomí vůči povinnosti očkování   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Pavla Šámala (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti nezletilé stěžovatelky M. Š., zastoupené zákonnou zástupkyní M. D. a právně zastoupené Mgr. Jiřím Švejnohou, advokátem, sídlem Korunní 2569/108a, Praha 10 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. června 2020 č. j. 3 As 37/2018-35, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Krajského úřadu Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 15 a 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 Úmluvy o biomedicíně a čl. 2, 8, 9 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") sp. zn. 57 A 60/2015 se podává, že ředitelka základní školy a mateřské školy X rozhodnutím ze dne 11. 2. 2015 č. j. 16ZS/0161/2015 nepřijala stěžovatelku, narozenou v roce XXXX, k předškolnímu vzdělávání, neboť se stěžovatelka nepodrobila stanoveným pravidelným očkováním podle § 50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 258/2000 Sb."). Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 4. 3. 2015 č. j. ŠMS/2767/15 zamítl a potvrdil rozhodnutí ředitelky. 3. Proti posledně uvedenému rozhodnutí brojila stěžovatelka dne 7. 5. 2015 žalobou u krajského soudu s tvrzením, že představuje zásah do jejího práva podle čl. 33 Listiny, čl. 28 Úmluvy o právech dítěte a čl. 5 Úmluvy o biomedicíně. V žalobě namítala, že její dva starší sourozenci podstoupili povinná očkování a u obou se projevily zdravotní komplikace vedoucí k trvalým zdravotním komplikacím. Ačkoli lékaři matce stěžovatelky opakovaně ústně potvrdili, že zdravotní problémy sourozenců souvisí s provedeným očkováním, odmítli jí vydat písemné potvrzení. Matka stěžovatelky je přitom "hluboce přesvědčena", že zdravotní problémy jejích dětí s očkováním souvisí, a proto nesouhlasila s očkováním stěžovatelky. Správní orgány nezohlednily důvody, které matku stěžovatelky vedly k rozhodnutí nenechat ji očkovat. Její důvody spočívající v negativní zkušenosti s kontraindikací příbuzných by měly být zahrnuty pod tzv. výhradu svědomí. Vyhláška č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "vyhláška č. 537/2006 Sb."), na kterou v konečném důsledku odkazuje § 50 zákona č. 258/2000 Sb., je jako omezení práva podle čl. 5 Úmluvy o biomedicíně v rozporu s principem tzv. výhrady zákona, neboť jde toliko o podzákonný předpis. 4. Stěžovatelka doplněním žaloby ze dne 27. 5. 2015 namítla, že vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 29. 5. 2014 č. j. ZN/878/ŠMS/14 ve skutkově obdobné věci přijal jiné neočkované dítě k předškolnímu vzdělávání s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 449/06 (N 10/60 SbNU 97) a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2012 č. j. 52 A 45/2011-20. 5. Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 30. 11. 2015 č. j. 57 A 60/2015-49. Podle krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, neboť právo na vzdělání, jehož se dovolává, se lze dovolat jen v mezích zákonů, jež je provádí. Zákonné podmínky výjimky podle § 50 zákona č. 258/2000 Sb. stěžovatelka přitom nesplnila; nepředložila doklad o tom, že nemohla být očkována pro trvalou kontraindikaci. Krajský soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 16/14 (N 15/76 SbNU 197; 99/2015 Sb.) k ústavně konformnímu výkladu § 50 zákona č. 258/2000 Sb. Podle krajského soudu není vyhláška č. 537/2006 Sb. neústavní (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012 č. j. 8 As 6/2011-120). 6. Kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 2. 2017 č. j. 3 As 13/2016-49, jejž Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 31. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1167/17 (N 134/86 SbNU 273). Podle Ústavního soudu Nejvyšší správní soud zasáhl do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu tím, že neshledal nepřezkoumatelným uvedený rozsudek krajského soudu, nevypořádal-li se krajský soud s námitkou stěžovatelky o skutkově obdobné věci. Nejvyšší správní soud následně zrušil uvedený rozsudek krajského soudu rozsudkem ze dne 11. 9. 2017 č. j. 3 As 13/2016-82 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Krajský soud žalobu znovu zamítl rozsudkem ze dne 30. 11. 2017 č. j. 57 A 60/2015-105. Své předchozí úvahy krajský soud doplnil o tvrzení, že matce stěžovatelky nic nebránilo stěžovatelku nechat lékařsky vyšetřit, zda je imunní vůči nákazám nebo zda se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci. Tvrzená kontraindikace u sourozenců stěžovatelky totiž automaticky nevede ke kontraindikaci stěžovatelky. Dále krajský soud uvedl, že ve stěžovatelkou odkazované věci dítě nebylo očkováno z důvodu přesvědčení, víry a svědomí rodičů - skutkově se proto liší. Test oprávněnosti tzv. sekulární výhrady svědomí je namístě použít pouze, je-li očkovací povinnost sankcionována či jinak vynucována, v důsledku čehož hrozí zásah do tělesné integrity (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2016 č. j. 4 As 114/2016-43). 8. Kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem. Z něj se podává, že nepřijetí dítěte do mateřské školy není sankcí, a na věc se proto neuplatní závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 449/06 (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2012 č. j. 4 As 11/2011-97) ani rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2012 č. j. 52 A 45/2011-20, jehož právní závěry jsou již dlouhodobě překonané další judikaturou. Dále podle Nejvyššího správního soudu nelze obavy z očkování dítěte způsobené kontraindikací starších dětí podřadit pod tzv. výhradu svědomí. Její smysl totiž nutně musí nést "hodnotový náboj, ať již náboženský, nebo sekulární (např. filozofický)", a nejde o situace spočívající v zobecnění prožité životní zkušenosti. Proto na věc nedopadají ani závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1253/14 (N 220/79 SbNU 527). Rozhodné však je, že test oprávněnosti tzv. výhrady svědomí je namístě aplikovat toliko, je-li očkovací povinnost sankcionována či jinak vynucována. To je ostatně nosným argumentem rozhodnutí krajského soudu v nyní posuzované věci. 9. K tvrzení stěžovatelky o obdobné věci rozhodnuté rozdílně Nejvyšší správní soud uvedl, že je stěžovatelka vznesla po uplynutí tzv. žalobní lhůty a krajský soud k němu nebyl povinen přihlédnout. Jako obiter dictum k tomu Nejvyšší správní soud uvedl, že se zaprvé odkazovaná věc skutkově liší, neboť stěžovatelka neuplatnila skutečnou výhradu svědomí z důvodu víry či přesvědčení. Zadruhé je legitimní, že vedlejší účastník změnil správní praxi po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/14. II. Argumentace stěžovatelky 10. Stěžovatelka zaprvé tvrdí, že rozhodnutí matky (jako její zákonné zástupkyně) nepodrobit ji očkování bylo založeno na jejím vnitřním přesvědčení, že je to pro její zdraví nejlepší. Bylo by "hrubě proti přesvědčení a hrubě proti jejímu svědomí", nechala-li by dceru očkovat s vědomím vysokého rizika. Její přesvědčení dále vychází ze statistik a informací výrobců vakcín. 11. Zadruhé stěžovatelka zpochybňuje očkovací povinnost jako neústavní, neboť § 46 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. odkazuje na podzákonný právní předpis v rozporu s výhradou zákona podle čl. 26 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 96/2001 Sb. m. s.), jehož znění se podle stěžovatelky shoduje s čl. 4 odst. 2 Listiny. Nepřípustné je i to, je-li vlastní rozsah povinnosti stanoven podzákonným právním předpisem. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010 č. j. 3 Ads 42/2010-92. Stát dosud nezavedl jakýkoli systém odškodnění újmy spojené s povinným očkováním. Nepřijetí stěžovatelky k předškolnímu vzdělávání, resp. její faktické vyloučení, je proto v rozporu s jejím právem na vzdělání a na život. 12. Zatřetí stěžovatelka odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2012 č. j. 52