IV.ÚS 2533/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2533/07 ze dne 21. 7. 2008 N 133/50 SbNU 173 K přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. při namítaných vadách řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného - ze dne 21. července 2008 sp. zn. IV. ÚS 2533/07 ve věci ústavní stížnosti 1. A. D., 2. J. J., 3. Libora K., 4. Luďka K., 5. Lumíra K., 6. E. K. a 7. M. P. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007 č. j. 22 Cdo 3459/06-106, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2005 č. j. 24 Co 164/06-85, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve věci samé, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 9. 2005 č. j. 19 C 24/05-37, jímž okresní soud vyhověl žalobě žalobce (v řízení před Ústavním soudem v postavení vedlejšího účastníka), zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a stěžovatelů k pozemkům a část jich přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení P. H. I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007 č. j. 22 Cdo 3459/06-106 se ruší, neboť postupem předcházejícím jeho vydání došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; současně byl tímto usnesením porušen i čl. 89 odst. 2 Ústavy. II. Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2005 č. j. 24 Co 164/06-85 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 9. 2005 č. j. 19 C 24/05-37 se odmítá. Odůvodnění I. 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení práv ústavně jim zaručených v čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví stěžovatelů a vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem. 2. Stěžovatelé, kteří v řízení před obecnými soudy vystupovali na straně žalované, uvedli, že obecné soudy při rozhodování o přikázání pozemků v obci Libochovičky do vlastnictví, případně spoluvlastnictví účastníků a o velikosti jejich podílů sice vycházely ze zpracovaného znaleckého posudku, nevzaly však v úvahu, že posudek nezohlednil rozpracovaný územní plán obce. Stěžovatelé oponovali právnímu názoru Krajského soudu v Praze, podle kterého rozpracovaná změna územního plánu nemůže nijak zásadně ovlivnit cenu pozemků, a namítli, že změna územního plánu ovlivní nabídku a poptávku na trhu nemovitostí, což má dopad na cenu nemovitostí. Tyto skutečnosti se podle stěžovatelů měly promítnout do výroku rozsudku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, zejména co do hodnoty jednotlivých podílů. Stěžovatelé rovněž zpochybnili rozhodnutí obecných soudů stran účelného využití věci, neboť z odůvodnění napadených rozsudků není zřejmé, z jakého důvodu byly některé pozemky přikázány do vlastnictví žalobce, přestože stěžovatelé vyjádřili zájem na trvání dosavadního stavu spoluvlastnictví. II. 3. Okresní soud v Kladně ve vyjádření ze dne 19. 11. 2007, podepsaném předsedkyní senátu 19 C, odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání. 4. Krajský soud v Praze ve vyjádření ze dne 14. 2. 2008, podepsaném předsedkyní senátu 24 Co, rovněž odkázal na důvody uvedené v jeho rozsudku a nad jejich rámec k námitce stěžovatelů o ocenění pozemků v souvislosti s přípravou územního plánu zdůraznil, že respektoval zásadu, podle které je pro rozhodnutí rozhodující skutkový stav zjištěný ke dni rozhodnutí. Podle krajského soudu nejsou práce na přípravě územního plánu zásadně řízením, na němž by záviselo rozhodnutí v předmětné věci. Krajský soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání. 5. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 1. 2008, podepsaném předsedou senátu 22 Cdo, konstatoval, že svým usnesením žádná práva stěžovatelů neporušil; tito ani žádné výhrady nevznesli. Dovolací soud poukázal na to, že nerozhodoval ve věci samé a jediným účinkem napadeného usnesení byl závěr o nepřípustnosti stěžovateli podaného dovolání. I Nejvyšší soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání. 6. Podáním ze dne 29. 2. 2008 stěžovatelé souhlasili s rozhodnutím bez nařízení ústního jednání, k vyjádřením obecných soudů nereplikovali. 7. Vedlejší účastník nevyužil svého práva a k ústavní stížnosti se nevyjádřil. III. 8. Ze spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 19 C 24/2005, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že okresní soud vyhověl žalobě žalobce (v řízení před Ústavním soudem v postavení vedlejšího účastníka) a zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a stěžovatelů k nemovitostem (pozemkům) zapsaných na LV č. 116 a č. 117 v k. ú. a obci Libochovičky, okres Kladno, specifikovaných ve výroku rozsudku, a deset z nich přikázal do výlučného vlastnictví žalobce s odůvodněním, že tvoří souvislý celek s jeho nemovitostmi a dále vzhledem k ceně jeho podílu. Zbylé nemovitosti soud přikázal do spoluvlastnictví stěžovatelů s určením podílů každého z nich vzhledem k celku. 9. K odvolání stěžovatelů krajský soud doplnil dokazování zprávou obce Libochovičky, ze které zjistil, že územní plán obce je rozpracován, není schválen a nedotýká se pozemků, které jsou předmětem řízení. Za tohoto stavu věci krajský soud uzavřel, že není možné přihlížet k nejisté skutečnosti, která by mohla v budoucnu ovlivnit hodnotu pozemků ve spoluvlastnictví účastníků řízení, a uzavřel, že ke změně skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně zásadně nedošlo. Způsob rozdělení pozemků mezi žalobce a ostatní spoluvlastníky shledal krajský soud správným i z hlediska účelného využití pozemků, neboť některé z nich souvisí s žalobcovými stávajícími nemovitostmi, a u ostatních, tvořících samostatné celky, nezjistil žádné okolnosti, které by přijatý způsob vypořádání vylučovaly. Krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu ve věci samé, změnil pouze jeho náhradově nákladový výrok. 10. Rozhodnutí krajského soudu stěžovatelé napadli dovoláním, jehož přípustnost odvozovali od ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považovali otázku, "zda má soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem v případě, že v průběhu tohoto řízení je zahájeno řízení o změně územního plánu týkajícího se rozdělovaných nemovitostí, toto řízení přerušit a pokračovat v něm až poté, co bude územní řízení ukončeno, neboť bez ukončeného územního řízení nelze stanovit hodnotu rozdělovaných pozemků". Vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], podle stěžovatelů spočívala v tom, že odvolací soud nevyhověl jejich návrhu a nepřerušil řízení, aby vyčkal skončení řízení o změně územního plánu, neboť za stavu, kdy je projednávána změna územního plánu, nelze stanovit obvyklou cenu pozemků, která právě závisí na výsledku územního řízení. Nejvyšší soud dovolání odmítl s odůvodněním, že námitky stěžovatelů směřovaly výhradně vůči nesprávnému procesnímu postupu soudů obou stupňů v oblasti dokazování, přičemž k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemůže být při posuzování, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. K tomu, aby dovolání bylo možné posoudit jako přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., musí být kromě vymezení právní otázky, která rozhodnutí odvolacího soudu činí rozhodnutím zásadně právně významným, i odůvodněno okolnostmi naplňujícími dovolací důvod, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že námitky dovolatelů tomuto dovolacímu důvody neodpovídaly, Nejvyšší soud shledal, že předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebyly naplněny, a proto dovolání jako nepřípustné odmítl. IV. 11. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, přičemž Ústavní soud měl za to, že dispozice citovaného zákonného ustanovení je i jinak naplněna, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. 12. Poté, co Ústavní soud ověřil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas oprávněnými a řádně zastoupenými stěžovateli a i v ostatním splnila náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je opodstatněná, i když z důvodů odlišných, než jak bylo dovozováno stěžovateli. 13. V projednávané věci dovol