IV.ÚS 2535/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2535/22 ze dne 3. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Č. P., t. č. Věznice Nové Sedlo, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, sídlem Husovo náměstí 65/2, Hořovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2022 č. j. 8 Tdo 339/2022-1676, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2021 sp. zn. 4 To 64/2021 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. července 2021 č. j. 34 T 7/2019-1471, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným 1) pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., 2) přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, 3) přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku a 4) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a za tyto trestné činy ho odsoudil podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech na dobu pěti let. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 11. 2020 sp. zn. 41 T 6/2020, který nabyl ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") sp. zn. 12 To 130/2020 právní moci dne 16. 3. 2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, podkladu. Krajský soud rozhodl též o náhradě škody. Podle krajského soudu se stěžovatel dopustil těchto trestných činů - ve stručnosti uvedeno - tak, že se obohatil tím, že poškozeného D. L. uvedl v omyl a vylákal na něm finanční prostředky pod záminkou podnikání v oblasti nákupu a prodeje luxusních vozidel, čímž způsobil na cizím majetku značnou škodu [bod 1) rozsudku], přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena (finanční prostředky poukázané poškozeným coby záloha na opravu poškozeného vozu), čímž způsobil na cizím majetku značnou škodu [bod 2) rozsudku], přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena (finanční prostředky poukázané poškozeným coby úhrada kupní ceny pneumatik), čímž způsobil na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou [bod 3) rozsudku], a poškozeného V. D. uvedl v omyl a vylákal na něm finanční prostředky pod záminkou zprostředkování prodeje osobního motorového vozidla, čímž způsobil na cizím majetku značnou škodu [bod 4) rozsudku]. 3. Vrchní soud napadeným usnesením odvolání stěžovatele podané proti rozsudku krajského soudu podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy skutek pod bodem 1) kvalifikovaný podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku nesprávně právně posoudily jako pokračující trestný čin. Oponuje, že u všech deseti dílčích útoků nedošlo ke splnění podmínek pokračování, protože mezi všemi dílčími útoky nebyla zachována blízká časová souvislost předvídaná v § 116 trestního zákoníku. I když tato časová souvislost není zákonem blíže upravena, judikatura dospěla k závěru, že o blízkou časovou souvislost mezi jednotlivými dílčími útoky půjde zpravidla jen tehdy, nebude-li přesahovat dobu tří měsíců. V jeho věci však uvedená zásada nebyla dodržena, což našlo odraz ve vadné právní kvalifikaci a následně v nesprávně uloženém trestu. Krajský soud pochybil rovněž tím, že ve vztahu k rozsudku městského soudu ze dne 5. 11. 2020 sp. zn. 41 T 6/2020 neuložil společný trest podle § 45 trestního zákoníku. Závěry vrchního soudu v bodech 31., 32. a 34. odůvodnění usnesení stěžovatel označuje za nesprávné. Nejvyšší soud sice uznal, že znaky pokračování v trestném činu vymezené v § 116 trestního zákoníku nebyly naplněny, nicméně dovodil, že dovolání nemůže vyhovět, aniž by porušil zásadu zákazu reformationis in peius vyjádřenou v § 265p odst. 1 trestního řádu. Podle stěžovatele Nejvyšší soud tento závěr nerozvedl a neodůvodnil způsobem, který lze považovat za dostatečný. 6. Vůči skutku pod bodem 2) stěžovatel vytýká, že nešlo o zpronevěru, protože soudy vadně vyložily zjištěné skutečnosti. Nebraly do úvahy, že nepopíral přijetí částky 1 500 000 Kč na opravu vozu Bentley od poškozeného D. L. Na ceně se dohodli a opravu stěžovatel zajistil. Částku stěžovatel konzultoval se specialistou na opravu luxusních vozidel, když cena 3 000 000 Kč sdělená oficiálním zastoupením značky Bentley se zdála poškozenému vysoká. Nešlo však o peníze, které byly stěžovateli svěřeny pro účely předání další osobě, ale o platbu za opravu vozidla, kterou přijal stěžovatel jako podnikatel, resp. zástupce obchodní společnosti X. Finanční prostředky se tedy staly jejich připsáním na bankovní účet majetkem této obchodní společnosti. Podle judikatury v takovém případě nejde o zpronevěru podle § 206 trestního zákoníku, protože stěžovatel tím poškozenému poskytl službu v podobě zajištění opravy jeho vozu u specializovaného autoservisu. 7. Obdobné výhrady stěžovatel uplatňuje ke skutku pod bodem 3), u něhož požadované zimní pneumatiky D. L. měl dodat jako podnikatel a finanční prostředky tedy nebyly svěřeny k předání další osobě. Šlo o platbu předem za dodání zboží. Finanční prostředky se připsáním na účet staly majetkem obchodní společnosti X, která využívala i účet znějící na jméno I. P. Ani v tomto případě nemohly být naplněny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku. 8. Jde-li o skutky pod body 2) a 3), Nejvyšší soud podle stěžovatele svými úvahami, že s poškozeným jednal nikoli jako podnikatel, ale coby přítel, vybočil z mezí rozhodných z hlediska trestněprávních norem, přičemž - jak bylo uvedeno výše - nedocenil ani okolnost, že peníze byly zaslány na účet třetí osoby. 9. U zločinu podvodu pod bodem 4) stěžovatel tvrdí, že bylo prokázáno, že splnil vše, na čem se dohodl se svědkem V. D. starším, neboť zajistil kupce a důvodně očekával úhradu kupní ceny, byť nižší, než na které se původně dohodl s prodávajícím, avšak tuto kupní cenu neobdržel a ani nebyl upozorněn na postup kupujícího, že kupní cenu si započte na jím tvrzenou pohledávku vůči stěžovateli. Rozhodné skutečnosti se dozvěděl až v okamžiku úhrady kupní ceny. Že stěžovatel kupní cenu ve skutečnosti neobdržel, potvrdil i svědek P. B. starší, který vypověděl, že stěžovateli kupní cenu auta nezaplatil proto, že (aniž by ho na to předem upozornil) započítal tuto částku na jinou pohledávku, kterou za ním měl. Z pohledu stěžovatele tudíž nelze v tomto činu shledat znaky úmyslného jednání v neprospěch prodávajícího V. mladšího. Rozdíl v prodejní ceně a ceně sjednané s ním představující částku 280 000 Kč měl stěžovatel v úmyslu uhradit z jiné obchodní činnosti, což (byť se zpožděním) učinil. Z uvedených důvodů nejednal v úmyslu V. D. mladšího podvést, a proto nemůže jít o podvod podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. V daných souvislostech považuje stěžovatel určující skutková zjištění za odporující obsahu provedených důkazů, zejména výpovědi svědka P. B. staršího, z níž vyplývá, že nejednal v podvodném úmyslu kupní cenu poškozenému V. D. mladšímu nezaplatit. Nejvyšší soud se přiklonil k závěrům soudů nižších stupňů, což stěžovatel nepovažuje za postup odpovídající obsahu jeho námitek zdůrazňujících, že nemůže nést trestní odpovědnost za to, co ne