IV.ÚS 2538/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2538/11 ze dne 2. 4. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. I. S., zastoupeného Mgr. Bc. Davidem Michalem, advokátem, společníkem obchodní společnosti ŠACHTA & PARTNERS, v. o. s., se sídlem v Praze 5 - Smíchov, Radlická 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 č. j. 30 Cdo 2260/2009-257, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008 č. j. 1 Co 341/2007-219 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2007 č. j. 36 C 87/2006-113 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným telefaxem dne 25. 8. 2011 a doplněným dne 26. 8. 2011 se Ing. I. S. (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o ochranu osobnosti a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 36 C 87/2006 vyplývají mj. následující skutečnosti. Dne 17. 3. 2005 na naléhání žalobce, který si ho sám vyhledal a vyžádal jako operatéra, prof. MUDr. J. M., CSc. uskutečnil na žalobci mezi dny 22. 3. 2005 až 10. 4. 2005, jako soukromá osoba za odměnu 20.000 Kč hrazenou přímo žalobcem, operaci prostaty (transverzikální prostatoktomie) a navíc i neplánované přerušení chámovodů (oboustranná vasoligatura chámovodů). Z toho důvodu Oblastní nemocnice Kladno, ve které byla operace provedena, vykázala příslušné pojišťovně pouze bodové ohodnocení za hospitalizaci, nikoli za operaci. Žalobce postihla pooperační infekce. Žalobce se v řízení před obecnými soudy domáhal proti Oblastní nemocnici Kladno se sídlem v Kladně (první žalovaná) a proti Středočeskému kraji se sídlem v Praze (druhý žalovaný) podle § 13 obč. zák. zadostiučinění v penězích ve výši 180.000 Kč za neoprávněný zásah do práv na ochranu osobnosti v souvislosti s léčením zdravotních potíží. Dne 18. 6. 2007 nalézací soud uložil první žalované povinnost zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 10.000 Kč, a co do částky 170.000 Kč žalobu zamítl (výrok I.), žalobci nepřiznal náklady řízení (výrok II.), žalobci a první žalované uložil povinnost zaplatit nalézacímu soudu náklady řízení (výrok III.), řízení proti druhému žalovanému zastavil a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu k němu (výrok IV.). Dne 27. 11. 2008 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce a první žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 18. 6. 2007 ve vztahu k první žalované ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že se zamítá žaloba, aby první žalovaná zaplatila žalobci 10.000 Kč, a v zamítavém výroku ve věci samé rozsudek potvrdil (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit státu na účet nalézacího soudu náklady řízení (výrok II.), žalobci uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě na účet advokáta první žalované náklady řízení před nalézacím soudem (výrok III.) a povinnost nahradit první žalované ve stanovené lhůtě na účet advokáta náklady odvolacího řízení (výrok IV.). Dne 31. 5. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 11. 2008 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Poukázal na napadený rozsudek, jímž rozhodoval odvolací soud o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000 Kč, a konstatoval, že tím byla dána nepřípustnost dovolání. III. V části II. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byly porušeny základní práva a svobody zaručené čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V části III. rekapituloval skutkový stav a průběh řízení před obecnými soudy. V části IV. stěžovatel tvrdil, že dovolací soud "zcela nesprávně formalisticky odmítl dovolání stěžovatele, neboť v daném případě nebyly splněny podmínky pro jeho odmítnutí jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu" a tento naopak byl povinen dovolání jako meritorně přípustné projednat. Názor dovolacího soudu na nemožnost aplikace závěrů plynoucích z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 117/04 stěžovatel považoval za nesprávný. Podle přesvědčení stěžovatele bylo dovolání přípustné podle § 277 odst. 1 písm. a) a c), přičemž nebyl povinen prokazovat zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolacímu soudu stěžovatel mj. vytkl, že odlišně od nalézacího soudu nesprávně a formalisticky posoudil otázku pasivní legitimace první žalované "a to navzdory tomu, že provedené důkazy svědčí o zcela opačném závěru", aniž by ho podle ustanovení § 118a o. s. ř. poučil, čímž vydal tzv. překvapivé rozhodnutí; poukázal na nálezy ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 220/04, ze dne 15. 1. 2002 sp. zn. I. ÚS 336/99 a ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02. Vyslovil přesvědčení, "že odvolací soud postupoval vadně, když k této otázce (aniž účastníky ve smyslu předchozího odstavce jakkoliv poučil) začal provádět dokazování jednak ex officio, ... , jednak nedostatečně", a že z výslechu operatéra prof. M. odvolací soud dovodil jiné skutkové závěry, než soud nalézací, aniž by výslech zopakoval. Odvolací soud v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. neprovedl stěžovatelem na jednání dne 27. 11. 2008 navrhované důkazy. Stěžovatel dále polemizoval s právními názory odvolacího soudu ohledně aplikace § 420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 853 obč. zák. Pochybení nalézacího soudu dle přesvědčení stěžovatele spočívalo "v nesprávném posouzení zásahů do práv stěžovatele na tělesnou integritu a jejich následků a tím pádem i v nesprávné úvaze o výši náhrady majetkové újmy v penězích, když se soud I. stupně řádně nevypořádal se zákonnými hledisky dle ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. V části V. stěžovatel shrnul a opakoval svá tvrzení o porušení základních práv a svobod zaručených Listinou a Ústavou. IV. Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že nesdílí závěry odvolacího soudu týkající se otázky pracovní smlouvy a odpovědnosti zdravotnického zařízení za zákroky v tomto zařízení prováděné a opakoval závěry obsažené v odůvodnění svého rozsudku ze dne 18. 6. 2007. Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na str. 4 odůvodnění svého rozsudku, kde uvedl důvody, pro které rozsudek nalézacího soudu ve vztahu k prvnímu žalovanému změnil. Dovolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že tímto rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovatel podal k vyjádřením obecných soudů repliku. Nalézací soud (podobně i soudy odvolací a dovolací) dle jeho přesvědčení jen opakoval své závěry plynoucí z rozsudku ze dne 16. 6. 2007, s nimiž se podrobně vypořádal na str. 5-6 a 15-19 ústavní stížnosti; dále stěžovatel uvedl, resp. opakoval, skutkové okolnosti a své právní závěry ve vztahu k přetětí chámovodů; polemizoval i s právními závěry odvolacího soudu, zejména jeho posouzením pasivní legitimace žalovaného. Dovolacímu soudu vytkl, že se nevypořádal s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti. V. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel proti měnícímu výroku (výrok I.) rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 11. 2008 podal nepřípustné dovolání, v důsledku čehož by v této části jeho ústavní stížnost mohla být posouzena jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); v projednávaném případě však přihlédl k obsahu procesního poučení obsaženého ve výše citovaném rozsudku odvolacího soudu a opodstatněnost ústavní stížnosti posoudil i v této části. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů. K tvrzení o porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy Ústavní soud připomíná, že tyto články samostatná základní práva či svobody nezakládají; jedná se o rámcová ustanovení, která nemohou být porušena samostatně. K posouzení tak zůstává tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. celou její hlavou pátou), základního práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a základního práva na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny. Ústavní soud dále připomíná, že není jeho prvotním úkolem posuzovat výhrady stěžovatele adresované nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mohou být napraveny v průběhu odvolacího řízení. K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska nedostatečného