IV.ÚS 254/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 254/15 ze dne 9. 9. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. B. a nezletilého P. B., zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 316/2014-192 ze dne 22. 10. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Krajský soud v Ostravě v řízení o odvolání stěžovatelky jako věcně správný potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 P 791/96-175 ze dne 23. 4. 2014, jímž byla nařízena ústavní výchova nezletilého stěžovatele, který byl umístěn do Výchovného ústavu, dětského domova se školkou, základní školy a střední školy v Dřevohosticích, Novosady 248, 751 14 Dřevohostice. Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jeho kasace. Stěžovatelé namítli, že stěžovatel byl v řízení procesně zastoupen kolizním opatrovníkem, jenž zároveň podal podnět k zahájení řízení o nařízení ústavní výchovy, přičemž je-li tato kumulace nežádoucí, nemůže být její vyloučení závislé na aktivním procesním návrhu účastníka, přinejmenším nikoli, pokud by o možnosti navrhnout změnu procesního zástupce nebyl výslovně poučen. Dále stěžovatelé namítli, že ani v případě neomluvené nebo sporné absence rodiče při soudním jednání nelze rezignovat na pokus vtáhnout rodiče do rozhodovacích procesů, příp. ho poučit o možných následcích procesní pasivity či obstrukcí. Doplňující výslech stěžovatelky před odvolacím soudem byl formální, soud položil několik otázek, na něž obdržel stručnou odpověď, aniž by se byl pokusil zjistit, jaké má stěžovatelka postoje k případným opatřením. Rovněž absentoval jakýkoli výslech nezletilého stěžovatele ze strany soudu, což představuje zjevné porušení práva na spravedlivý proces. Dle stěžovatelů opatření spočívající v odloučení od rodiny nesplňují především hlediska přiměřenosti a subsidiarity, protože zájem na zachování práva členů rodiny těšit se vzájemně ze své společnosti včetně zachování citových vazeb, a to i s přihlédnutím k vytýkaným vadám výchovných postupů stěžovatelky, převáží nad potřebou zajistit praktické vzdělání pro nezletilého stěžovatele za současného omezení jeho osobní svobody a rizik negativních dopadů na jeho další osobnostní rozvoj. Tyto své argumenty stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně rozvedli. Závěrem stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí, případně též jemu předcházející rozhodnutí okresního soudu zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, příslušný spisový materiál i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Ústavní soud sice přisvědčuje argumentům stěžovatelů, že stěžovatel byl v řízení procesně zastoupen kolizním opatrovníkem, jenž zároveň podal podnět k zahájení řízení o nařízení ústavní výchovy a že zde absentoval účastnický výslech nezletilého stěžovatele ze strany soudu, nicméně, vzhledem k tomu, že Ústavní soud zásadně posuzuje ústavní konformitu dotčených rozhodnutí orgánů veřejné moci ve spojitosti s řízením, z něhož takové akty vzešly, tj. posuzuje řízení jako celek, musí za této situace současně též vážit, resp. zkoumat, jak zmíněné porušení procesních práv zkrátilo stěžovatele na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit jim příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. srpna 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka řízení. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatelky tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení. Taková situace nastala i v tomto případě. V prvé řadě je třeba vycházet ze skutečnosti, že nyní napadené rozhodnutí odvolacího soudu představuje svého druhu vyvrcholení, resp. završení dlouhodobějšího nepříznivého vývoje výchovy nezletilého stěžovatele a jeho staršího bratra, které lze vysledovat již od roku 2009, jak je zachyceno v příslušném opatrovnickém spisu (0 P 791/96). Na počátku těchto problémů přitom zjevně byla nesoudržnost rodiny, kdy otec nezletilých dětí stěžovatelky žil mimo společnou domácnost, nevedl řádný život, opakovaně se léčil z drogové závislosti, o děti se nestaral, resp. nejevil o ně zájem, načež bylo rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2008 (č. l. 60) rozhodnuto o svěření čtyř nezletilých dětí do péče matky a stanovení výživného otci; ten posléze v roce 2009 zemřel. Následně bylo orgánem sociálně-právní ochrany dětí (dále též "OSPOD") na základě zpráv základní školy, kterou nezletilý stěžovatel se svým starším bratrem F. navštěvovali, provedeno šetření a zjištěny zásadní nedostatky v otázce výchovy obou synů, a to zejména pokud jde o povinnou školní docházku, k jejímuž zanedbávání počalo v té době docházet (srov. zprávy OSPOD, základní školy, Fondu ohrožených dětí, diagnostických či výchovných zařízení atd. - č. l. 64 a násl.). Do celé věci nakonec vstoupilo i Okresní státní zastupitelství v Ostravě, které se připojilo k návrhu Statutárního města Ostravy stran uložení výchovného opatření, a to soudního dohledu nad nezletilým F. a nařízení ústavní výchovy v případě nezletilého stěžovatele. Situace stran neschopnosti stěžovatelky zajistit, resp. dohlédnout na řádnou školní docházku svých synů se dále vyostřila v roce 2011, kdy byla rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č. j. 10 T 77/2011-157 ze dne 12. 9. 2011 pravomocně uznána vinnou ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. b), d) a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a odsouzena k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Z posléze vedeného dokazování však vyplynulo, že ani posléze se situace nezlepšila, ba došlo k prohloubení stávajících problémů, a proto Okresní soud v Ostravě přistoupil k uložení výchovného opatření v podobě nařízení ústavní výchovy u nezletilého stěžovatele a stanovení soudního dohledu nad starším sourozencem. V průběhu odvolacího řízení stěžovatelka přislíbila nápravu, na niž navrhovatel i státní zastupitelství přistoupili, a Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek soudu prvé stolice tak, že nad oběma nezletilými stanovil toliko dohled. Po krátkodobém zlepšení situace se však problémy začaly opakovat, přičemž chování nezletilého stěžovatele bylo ze strany OSPOD i školy hodnoceno jako velmi negativní s gradujícími projevy agrese (srov. č. l. 154 a násl.). Okresní soud v Ostravě pak v roce 2014 opět nařídil ústavní výchovu u nezletilého stěžovatele, a to shora citovaným rozsudkem ze dne 23. 4. 2014, který Krajský soud v Ostravě nyní napadeným rozsudkem potvrdil. K tomu byla stěžovatelka opětovně obžalována pro trestný čin ohrožování výchovy dítěte a vinnou jeho spácháním pravomocně uznána rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 12 T 74/2014 ze dne 31. 10. 2014. V té době došlo i k vyhrocení vystupování nezletilého stěžovatele (č. l. 185 - 186). Z uvedeného je tudíž zře