IV.ÚS 2543/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2543/20 ze dne 18. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele N. Z., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou, sídlem Přemyslovská 1939/28, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2020 č. j. 4 Tdo 428/2020-1786, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2019 sp. zn. 2 To 84/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2019 sp. zn. 45 T 8/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznán vinným návodem ke zločinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a k přečinu porušování domovní svobody podle § 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku k § 178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku, kterého se dopustil (stručně řečeno) tím, že v přesně nezjištěné době od 20. 9. 2018 do 16. 10. 2018 v Praze úmyslně vzbudil v C. T. rozhodnutí vloupat se do domu K., a odcizit z něho peněžní hotovost v částce cca 6 000 000 Kč, které se nacházejí v sejfu, a zlato, a to poté, co se stěžovatel prostřednictvím S. T. setkal s C. T. a ukázal mu předmětnou nemovitost, když podmínkou stěžovatele bylo, že se s dalšími pachateli nechce setkat, přičemž pro sebe žádal podíl na kořisti, načež obžalovaní C. T., A. O. a I. C. a V. S. poté, co po dobu několika dní sledovali zmíněný rodinný dům a průběžně získávali konkrétní informace od stěžovatele o pohybu poškozených, např. že jsou aktuálně na dovolené, prostřednictvím S. T., který je předával obžalovanému C. T., vnikli V. S. s A. O., zatímco další spoluobžalovaní hlídali venku před domem, dne 16. 10. 2018 v době od 12:45 hodin do 13:20 hodin přes francouzské okno ze zahrady do uvedeného rodinného domu, kde byla přítomna hospodyně O. M., od které za použití pohrůžky násilí kovovou tyčí, kterou držel v ruce, požadovali sdělit, kde jsou peníze, přičemž následně našli ve skříni dva trezory s peněžní hotovostí ve výši 6.250.000 Kč, dále odcizili další peněžní hotovost ve výši 2 300 Kč, mobilní telefony a zlatý prsten, přičemž o odcizené peníze se rozdělili stejným dílem a podíl pro stěžovatele ve výši 1 000 000 Kč, měl při sobě C. T. Za návod k uvedeným trestným činům byl stěžovatel podle § 205 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy. 3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné. 4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh trestního řízení, obsah odůvodnění rozhodnutí městského soudu, vrchního soudu i Nejvyššího soudu, obsah svého odvolání proti rozsudku městského soudu i obsah dovolání proti rozsudku vrchního soudu. Dále uvádí, že trvá na své nevině a vrchnímu soudu vytýká, že zamítl jeho návrh na provedení zásadního důkazu, a to výslechu svědka advokáta D. L., jehož svědectví podle něj mohlo potvrdit či vyvrátit, zda mohl vědět o finanční částce poškozené v jejím domě a díky tomu poskytnout návod k dané trestné činnosti, či nikoliv. Je přesvědčen, že rozhodnutí vrchního soudu je nepřezkoumatelné a protiústavní. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů a požadavků na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí. 6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení jeho základního práva na obhajobu v rodném jazyce s tím, že mu nebyly doručeny překlady listin obsažených v trestním spisu v jeho mateřském jazyce, že mu nebyla přeložena obžaloba ani usnesení o zahájení trestního stíhání. Poukazuje na to, že tři dny před konáním veřejného zasedání mu bylo pouze oznámeno, že jeho stížnost podaná proti usnesení městského soudu ze dne 12. 8. 2019 sp. zn. 45 T 8/2019, kterým byla zamítnuta jeho žádosti o písemný překlad listin, byla rozhodnutím vrchního soudu ze dne 7. 10. 2019 sp. zn. 2 To 94/2019 zamítnuta, a že tak nic nestojí v cestě konání veřejného zasedání. Zdůrazňuje, že on ani jeho obhájci nebyli přítomni výslechu dalších obžalovaných, neboť v tu dobu ještě nebylo zahájeno jeho trestní stíhání. K těmto důkazům přitom městský soud podle stěžovatele přihlížel, čerpal z nich, avšak jako důkaz je záměrně neoznačil. V dané souvislosti stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2017 sp. zn. 4 Tdo 1316/2017, z kterého plyne, že je povinností soudu o navržených důkazech rozhodnout, a nevyhoví-li návrhu na jejich provedení, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, jinak založí nepřezkoumatelnost a protiústavnost rozhodnutí. 7. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že bylo důležité vyslechnout S. T., neboť pouze on mohl skutečně potvrdit či vyloučit skutečnosti, které jsou mu kladeny za vinu. Dodal, že nemá žádné zprávy, zda byl jmenovaný již nalezen či nikoliv. Má za to, že v trestním řízení došlo k porušení zásady presumce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. 8. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel vznáší výhrady proti výši uloženého trestu odnětí svobody a podotýká, že dne 1. 10. 2020 nabude účinnosti novela trestního zákoníku (zákon č. 333/2020 Sb., kterým se mění trestní zákoník, trestní řád a některé další zákony), která mimo jiné zvyšuje hranice škody pro posuzování majetkového protiprávního skutku jako trestného činu. Zdůrazňuje, že jednání, za které byl odsouzen, bude po účinnosti zmíněné novely značnou škodou, nikoliv škodou velkého rozsahu, a že by mu byl ukládán trest v rozmezí dvou až osmi let odnětí svobody. Vzhledem k tomu mu uložený trest v délce trvání šesti let připadá nepřiměřeně přísný, neboť nikdy nebyl trestán a vedl řádný život. Současně se domnívá, že uložený trest je v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny, neboť trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, přičemž pozdějšího zákona se použije, je-li to pro pachatele příznivější, což je podle něj případ nyní posuzované věci. Za nepřiměřený a protiústavní považuje i trest vyhoštění na dobu neurčitou. Má za to, že rozhodnutí o tomto trestu nebylo dostatečně odůvodněno s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12 (pozn. N 119/73 SbNU 827, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podle něj obecné soudy neuvedly, jakým konkrétním způsobem by měl být hrozbou pro Českou republiku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tu