IV.ÚS 2544/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2544/14 ze dne 27. 1. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Ivana Myroniva, zastoupeného Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem se sídlem Krakovská 22, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 10 C 236/2009-224 ze dne 10. 1. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 130/2012-280 ze dne 16. 5. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3019/2012-316 ze dne 29. 5. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem obvodní soud vyhověl žalobě, jíž se vedlejší účastníci po stěžovateli domáhali zaplacení 1.987.500,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 9. 5. 2009 do zaplacení, a to s odůvodněním, že jako prodávající uzavřeli se stěžovatelem dne 22. 4. 2009 kupní smlouvu k blíže specifikovaným nemovitostem v katastrálním území Petrov u Prahy, obec Petrov, přičemž stěžovatel zaplatil toliko část kupní ceny, avšak zbylou část, představující žalovanou částku, jim ke dni podání žaloby neuhradil, třebaže na něj bylo vlastnické právo k předmětným nemovitostem převedeno a nemovitosti fakticky předány. Proti rozhodnutí nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem, jímž napadený rozsudek okresního soudu dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 jako nepřípustné odmítl. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že nalézací soud zcela opomněl hodnotit důkaz v podobě svědecké výpovědi J. Vokurky, nedostatečně zjistil skutkový stav věci a zejména se nevypořádal s navrženým důkazním prostředkem v podobě vypracování znaleckého posudku, což stěžovatel pokládá za opomenutý důkaz. Odvolacímu soudu vytkl, že ke svým závěrům dospěl na základě jiných úvah než soud prvního stupně, nevypořádal se s jeho námitkou týkající se absence hodnocení výpovědi výše zmíněného svědka a své rozhodnutí založil na závěru, že v odstoupení od smlouvy nejsou uvedeny konkrétní vady, a odstoupení tak nemůže obstát, který je však v příkrém rozporu s obsahem dopisu, kterým stěžovatel vedlejším účastníkům oznámil odstoupení od smlouvy. Pakliže odvolací soud ve svém rozhodnutí v obecné rovině konstatuje, že "černá stavba" nemůže být vadou, která činí předmět smlouvy neupotřebitelným, je takový právní názor dle stěžovatele nesprávný. Odvolací soud dle něj rovněž nesprávně dovodil, že se stěžovatel nedomáhal v daném případě námitky relativní neplatnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud pochybení soudu prvého stupně "napravil" tím, že věc jinak právně hodnotil. Tím ale dle jeho názoru jednoznačně porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel uvedl, že nesouhlasí s názorem dovolacího soudu o tom, že dovolání ve skutečnosti směřuje do skutkového stavu věci a nikoliv do nesprávného právního hodnocení. Stěžovatel míní, že jeho dovolání bylo přípustné, resp. obsahovalo relevantní dovolací důvody. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Takový závěr, pro který by bylo třeba přikročit ke kasaci stěžovaných soudních rozhodnutí, však z nich z níže uvedených důvodů neplyne. Pokud jde o výhrady směřující proti způsobu, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s dovoláním stěžovatele v napadeném usnesení, je třeba připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozhodném znění. Dovolací důvod dle tohoto ustanovení do doby jeho derogace nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (č. 147/2012 Sb.) tedy představoval jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím mohl Nejvyšší soud plnit své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisela na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu nebyl ex lege nárok. U odmítacích rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil. Nelze totiž přehlédnout, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelem podané dovolání jako nepřípustné proto, že podstatou valné části jeho námitek byla ve skutečnosti polemika se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů, především soudu nalézacího, neboť podstatou úvahy o správnosti právního posouzení věci bylo zhodnocení, zda zjištěný skutkový stav dovoloval učinit příslušný právní závěr o platném odstoupení od smlouvy, kdy ryze právní otázky (s přesahem pro řešenou věc, který byl dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. imanentní), s výjimkou kritiky právního názoru stran dovolání se relativní neplatnosti kupní smlouvy ve spojení s odstoupením od této smlouvy, nebyly fakticky předestřeny; všechny totiž ve svém důsledku závisely na zjištěném skutkovém stavu. Dovolací soud tedy řádně ozřejmil, proč takové námitky nejsou v řízení o dovolání založeném dle někdejšího ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, resp. proč je nelze podrobit kompletnímu přezkumu. Pokud jde o námitky týkající se procesních pochybení nalézacího (a potažmo i odvolacího) soudu, tj. stěžovatelem tvrzené opomenutí hodnotit svědeckou výpověď J. Vokurky a vypracovat avizovaný znalecký posudek, dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům. Obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku zrekapituloval hlavní body výpovědi jmenovaného svědka, včetně jeho tvrzení, že vedlejší účastnice mu při osobním jednání sdělila, že chata je zděná, což soud zjistil též z účastnické výpovědi samotného stěžovatele. Pro soud však výpověď svědka J. Vokurky nemohla přinést žádné rozhodné či klíčové poznatky o tom, zda stěžovatel od smlouvy odstoupil platně, poněvadž jeho tvrzení se ocitlo v rozporu s tvrzeními vedlejších účastníků o tom, že sami nikdy netvrdili, že předmětná chata je zděná. Protože jak zmíněný svědek, resp. stěžovatel, tak i vedlejší účastníci sledovali vlastní zájem (úspěch) v řízení, nebylo možno z pouhého tvrzení onoho svědka učinit závěr, že vedlejší účastníci (resp. sama vedlejší účastnice) již tehdy tvrdili, že se jedná o chatu zděnou. Tento rozpor o tom, co tehdy ve skutečnosti bylo ze strany vedlejších účastníků J. Vokurkovi sděleno, přitom nemohl nalézací soud vyjasnit ani za pomoci dalších provedených důkazů, což je z odůvodnění napadeného prvoinstančního rozsudku dobře patrné. Přitom uvěřením v tomto ohledu osamoceného tvrzení svědka Vokurky, resp. stěžovatele, by obvodní soud byl zasáhl do rovnosti stran v civilním procesu, a potažmo do základního práva vedlejších účastníků. Stěžovatelem namítanému "opomenutí" svědecké výpovědi tak není možno rozumně přisvědčit. Pokud jde o námitku opomenutí, resp. odmítnutí vypracovat znalecký posudek, jehož vypracování měl soud předem avizovat (a posléze této své deklaraci nedostát), nutno stěžovateli dát za pravdu, že zmínka o této skutečnosti, resp. odůvodnění odmítnutí (a následně též vypořádání této n