IV.ÚS 2545/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2545/16 ze dne 18. 7. 2017 N 127/86 SbNU 169 Znovu k otázce výše úhrad zdravotní péče poskytované pobytovými zařízeními sociálních služeb   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Musila - ze dne 18. července 2017 sp. zn. IV. ÚS 2545/16 ve věci ústavní stížnosti příspěvkové organizace Domov se zvláštním režimem Krásná Lípa, Čelakovského 13, Krásná Lípa, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem, se sídlem Drahobejlova 41, Praha 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014 č. j. 15 Co 367/2013-126, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, jíž se domáhala po vedlejší účastnici částky 67 502,40 Kč s příslušenstvím jakožto úhrady zdravotní péče za měsíc leden roku 2012, kterou stěžovatelka poskytla pojištěncům vedlejší účastnice, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016 č. j. 23 Cdo 1988/2014-161 o zamítnutí stěžovatelčina dovolání, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, se sídlem Záhřebská 154/30, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Řízení před obecnými soudy Stěžovatelka jakožto příspěvková organizace hlavního města Prahy provozuje dle § 34 odst. 1 písm. f) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o sociálních službách") domov se zvláštním režimem jako pobytové zařízení sociálních služeb. V souladu s § 36 zákona o sociálních službách a § 17a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění") poskytovala stěžovatelka v tomto domově pro osoby se zdravotním postižením ošetřovatelskou a rehabilitační péči, a to na základě smlouvy ze dne 30. 4. 2007 uzavřené s vedlejší účastnicí. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po vedlejší účastnici částky 67 502,40 Kč s příslušenstvím jakožto úhrady zdravotní péče za měsíc leden roku 2012, kterou stěžovatelka poskytla pojištěncům vedlejší účastnice. Stěžovatelka vyfakturovala částku 146 154,40 Kč, vedlejší účastnice však uhradila částku 78 652 Kč s tím, že na rok 2012 nebyla mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí sjednána dohoda o ceně (tj. dodatek rámcové smlouvy z roku 2012 týkající se ceny poskytnuté péče), tudíž poskytnuté plnění je pouze zálohou podléhající konečnému vyúčtování za rok 2012. Pro stanovení úhrady za leden byl použit výpočet dle vyhlášky č. 425/2011 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2012, (dále jen "úhradová vyhláška pro rok 2012"). Zbylou tvrzenou pohledávku za celý rok 2012 ve výši 442 604,10 Kč uplatňuje stěžovatelka v jiném řízení. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 20. 3. 2013 č. j. 12 C 144/2012-77 žalobě vyhověl. Městský soud v Praze jako soud odvolací ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, přičemž vyšel z toho, že cena plnění nebyla sjednána, a tudíž je pro zjištění ceny poskytnuté péče možno aplikovat úhradovou vyhlášku pro rok 2012 jako předpis svou povahou nejbližší posuzované situaci. Dovolání stěžovatelky shledal Nejvyšší soud přípustným, neboť nastolilo dvě dosud neřešené právní otázky: 1. zda je možná analogická aplikace úhradové vyhlášky na úhradu za poskytnutou zdravotní péči v pobytových zařízeních sociálních služeb, když úhradová vyhláška pro rok 2012 neobsahuje dotčený segment péče - poskytování zdravotní a ošetřovatelské péče v pobytových zařízeních sociálních služeb, 2. zda lze analogicky použít část úhradové vyhlášky pro rok 2012 s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/13 ze dne 22. 10. 2013 (N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.), který zrušil vyhlášku č. 475/2012 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2013, (dále jen "úhradová vyhláška pro rok 2013"). Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl, neboť shledal, že na úhradu za péči poskytnutou v relevantním období (leden 2012) je úhradová vyhláška pro rok 2012 analogicky aplikovatelná, přičemž derogace úhradové vyhlášky pro rok 2013 Ústavním soudem nemá na aplikaci starší vyhlášky týkající se roku 2012 vliv, byť může obsahovat obdobné principy určení ceny plnění, včetně úhradových limitů. Nejvyšší soud vyšel z toho, že předpokladem pro použití analogie je mezera v právu, přičemž v nyní posuzovaném případě není v § 17a zákona o veřejném zdravotním pojištění upraveno, jaké právní následky mají nastat v případě, že si strany smlouvy nedohodnou pro určité období hodnotu bodu, výši úhrad zdravotní péče a regulační omezení jejího objemu. Dalším předpokladem použití analogie je dle Nejvyššího soudu existence právní normy upravující obdobnou skutkovou podstatu, přičemž obdobnost bude dána tehdy, jestliže se jedná o případy obdobné z hlediska svého účelu. Dle Nejvyššího soudu je důvodem pro použití analogie skutečnost, že v obou případech jde z hlediska účelu o poskytování zdravotních služeb pojištěncům v jednom systému veřejného zdravotního pojištění, přičemž v jeho rámci není věcný důvod, aby v případě chybějícího smluvního ujednání nebyly i u zařízení sociálních služeb poskytujících zdravotnickou péči aplikovány podmínky úhrad, které jsou stanoveny závazným právním předpisem pro poskytování srovnatelné zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních. II. Tvrzení stěžovatelky Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutími odvolacího i dovolacího soudu byla porušena zásada předvídatelnosti a zákaz svévole podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dále právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy dále dle stěžovatelky neposkytly ochranu jejím právům podle čl. 90 Ústavy a necítily se vázány názorem Ústavního soudu dle čl. 89 odst. 2 Ústavy. Konkrétně pak stěžovatelka brojí proti analogické aplikaci úhradové vyhlášky pro rok 2012 tvrzením, že zákonodárce v zákoně o veřejném zdravotním pojištění jasně odlišuje poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních (§ 17) a v zařízeních sociálních služeb (§ 17a). Tyto dva subjekty pak mají rozdílně upraven i kontraktační proces se zdravotními pojišťovnami. Zákon neupravuje žádný vzájemný vztah mezi úpravou § 17 a 17a zákona o veřejném zdravotním pojištění, jde o zcela autonomní, vzájemně nepropojená ustanovení. Zmocnění vydat prováděcí úhradovou vyhlášku pak platí pouze pro úpravu v § 17, tj. pro zdravotnická zařízení. Ustanovení § 22 písm. e) zákona o veřejném zdravotním pojištění pak jednoznačně stanoví, že úhrada za ošetřovatelskou péči bude poskytována zdravotními pojišťovnami výlučně na základě zvláštní smlouvy sjednané podle § 17a. Podle stěžovatelky je tak zřejmé, že ani výsledky dohodovacího řízení, ani vyhláška vydaná v případě neúspěchu dohodovacího řízení podle § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění se na poskytovatele sociálních služeb nevztahují. Tato rozdílná právní úprava vychází z úmyslu zákonodárce a analogická aplikace úhradových vyhlášek jde proti úmyslu zákonodárce a nahrazuje bez jakéhokoliv rozumného důvodu jeho vůli. Stejně tak úhradová vyhláška obsahuje kogentní úpravu a taxativní výčet odborností, tj. její analogická aplikace na jiné oblasti není možná. Soudy tak dle stěžovatelky fakticky nahrazují a zcela obrací projev vůle normotvůrce. Analogie je dle stěžovatelky nepřípustná tam, kde jsou skutkové podstaty vypočítány taxativně. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka upozorňuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/16 ze dne 13. 12. 2016 (N 237/83 SbNU 677; 8/2017 Sb.), kterým Ústavní soud zrušil § 4 odst. 2 a přílohu č. 1 část B bod 2 písm. b) vyhlášky č. 273/2015 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2016, (dále "úhradová vyhláška pro rok 2016"), ve slovech "a e)". Jinými slovy, Ústavní soud zrušil část úhradové vyhlášky pro rok 2016 vztahující se na zařízení sociálních služeb, a to na základě absence zákonného zmocnění v zákoně o veřejném zdravotním pojištění. Dle stěžovatelky je tedy zřejmé, že vůle zákonodárce je neaplikovat úhradovou vyhlášku právě na zařízení sociálních služeb, což v jejím případě bylo rozhodnutími odvolacího soudu i soudu dovolacího porušeno. Z ústavního pohledu pak za nejvíce problematické označuje stěžovatelka tzv. "regulační srážky", resp. objemovou limitaci úhrady