IV.ÚS 2546/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2546/20 ze dne 15. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti KVINT, spol. s r. o., sídlem Herčíkova 2493/2, Brno, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. července 2020 č. j. 10 As 200/2020-32, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2020 č. j. 29 A 123/2018-80 a rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 3. srpna 2018 č. j. MMB/0312680/2018, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Magistrátu města Brna, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka podala návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 3. 8. 2018 č. j. MMB/0312680/2018. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Úřad městské části města Brna Brno-střed (dále jen "stavební úřad) rozhodnutím ze dne 21. 5. 2018 č. j. MCBS/2018/0082224/SLOJ nařídil stěžovatelce podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon") odstranit blíže specifikovanou stavbu (prodejní stánek), neboť uplynula doba jejího trvání a nebyla povolena změna v užívání. K odvolání stěžovatelky Magistrát města Brna, odbor územního a stavebního řízení (dále jen "Magistrát města Brna") ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí stavebního úřadu pouze tak, že se odstranění stavby nařizuje podle § 129 odst. 1 písm. f) stavebního zákona, ve zbytku ho potvrdil. V odůvodnění, kromě jiného, zdůraznil, že stanovení doby trvání stavby je jednoznačně věcí stavebního povolení, kterým je stavba povolena buď bez časového omezení jejího trvání (v takovém případě jde o stavbu trvalou) nebo je délka trvání stavby ve stavebním povolení stanovena (pak jde o stavbu dočasnou), jde tedy o dokument, který stanovuje, zda jde o stavbu dočasnou nebo trvalou. Kolaudačním rozhodnutím se následně povoluje užívání stavby. Dále připomenul, že tento právní názor odpovídá judikatuře Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 2. 7. 2008 č. j 1 Afs 90/2008-225, ze dne 26. 3. 2014 č. j. 1 Afs 120/2013-46). 3. Stěžovatelka proti rozhodnutí Magistrátu města Brna podala správní žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, protože shledal, že není důvodná. Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že předmětná stavba prodejního stánku, včetně přístavby, je stavbou dočasnou, u níž uplynula doba jejího trvání. Nepřisvědčil námitce stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Magistrátu města Brna, vyloučil její dobrou víru, protože jí bylo známo, že stavba byla povolena jako stavba dočasná, připustil, že Nejvyšší správní soud se v odkazovaných rozhodnutích nezabýval významem zápisu do katastru nemovitostí, ale konstatoval, že na správnost vyslovených závěrů tato okolnost nemá vliv. Krajský soud se věnoval též tvrzení stěžovatelky o porušení jejího vlastnického práva a uzavřel, že stěžovatelka nemohla legitimně očekávat, že její stavba bude požívat ochrany podle čl. 11 odst. 1 Listiny i po uplynutí doby, na kterou byla povolena. 4. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl také jako nedůvodnou. Ztotožnil se s krajským soudem v závěru o konstrukci dočasnosti stavby ve stavebněprávních předpisech, zejména o významu stavebního povolení, a o tom, že změnu stavby dočasné na stavbu trvalou lze realizovat postupem uvedeným v § 127 stavebního zákona. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že nerozumí argumentu stěžovatelky, jak snad mohla být v dobré víře v časovou neomezenost stavby, pokud všechna rozhodnutí ve vztahu ke stavbě hlavní (a stavební povolení ve vztahu k přístavbě) stavbu časově omezují; kolaudační rozhodnutí na přístavbu, které dobu užívání přístavby nijak neomezilo, proto nemohlo založit stěžovatelce jakékoliv legitimní očekávání. Samostatnou část odůvodnění věnoval Nejvyšší správní soud použitelnosti § 63 odst. 2 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). Formuloval závěr, že toto ustanovení zavedlo (vyvratitelnou) právní domněnku pro účely soukromoprávní, nelze z něj dovozovat jakékoliv důsledky pro otázky veřejnoprávní, ani nemůže toto ustanovení popřít zjevné veřejnoprávní určení sporné stavby jako stavby dočasné (jak bylo rozhodnuto ve stavebních povoleních). II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že její základní práva byla porušena již tím, že se správní orgány dostatečně nevypořádaly se všemi předloženými argumenty. Její práva měl porušit i Nejvyšší správní soud, který upozornil, že kasační námitka nemůže mít podobu odkazu na argumentaci uplatněnou v předchozím řízení, ačkoli stěžovatelka námitky formulovala dle svého názoru jasně a konkrétně. Stěžovatelka dle ústavní stížnosti vycházela - při chápání stavby jako stavby trvalé - z obsahu kolaudačního rozhodnutí, tedy rozhodnutí orgánu veřejné moci, přičemž i dle judikatury Ústavního soudu je důvěra v rozhodovací činnost orgánů veřejné moci jedním ze znaků materiálního právního státu. Podle stěžovatelky se v průběhu výstavby může změnit povaha stavby a tato změna může být zohledněna ve výsledném kolaudačním rozhodnutí. 6. Dále se stěžovatelka dovolává závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 88/2013-60 ze dne 10. 4. 2014, podle nichž je správní řízení postaveno na zásadě materiální pravdy, jejímž výrazem je povinnost správních orgánů zjistit v rámci každé fáze správního řízení přesně a úplně skutečný stav věci, pročež důkazní břemeno k prokázání splnění podmínek pro nařízení odstranění stavby nese správní orgán. Stěžovatelka upozorňuje i na judikaturu Ústavního soudu, dle níž je jazykový výklad údajně toliko "prvotním přiblížením" a soud se musí od doslovného znění zákona odchýlit, pokud to "vyžaduje účel zákona". Tomu se Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky frapantně zpronevěřil, přičemž z napadeného rozsudku dle stěžovatelky plyne, že Nejvyšší správní soud "nemá dostatek zkušeností s posuzováním dobrověrnosti fyzické osoby či právnické osoby". 7. Stěžovatelka též odmítá závěr Nejvyššího správního soudu o absurdnosti její interpretace, když údajně vykládá § 63 odst. 2 katastrálního zákona tak, že od roku 2014 se ze všech staveb, které byly podle veřejnoprávního povolení dočasné, staly pro účely stavebního zákona stavby trvalé, ledaže vlastník stavby, či jiná oprávněná osoba prokáže opak. Nic takového stěžovatelka nikdy netvrdila. 8. V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka zaslala její doplnění, v němž připustila, že předmětnou stavbu lze uchopit jako stavbu dočasnou, kolaudačním rozhodnutím však nebyla nikterak časově omezena. Proto byla stěžovatelka v dobré víře, že stavbu může užívat časově neomezeně, jak stanovilo kolaudační rozhodnutí, přičemž omezující by mohlo být jen právo k pozemku, které ale dle stěžovatelky nadále trvá. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] přezkoumává Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. 11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Úvodem Ústavní soud poznamenává, že správní soudy se věcí důkladně zabývaly a své závěry odůvodnily, aniž by opomenuly jakékoli významné skutečnosti či argumenty. Námitkám stěžovatelky vedeným proti odůvodnění těchto závěrů nelze přisvědčit. 12. V souladu s ustálenou judikaturou, na kterou je odkazováno v napadených rozhodnutích, soudy i správní orgány vyložily podústavní právo tak, že d