IV.ÚS 2548/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2548/22 ze dne 3. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem, sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2022 č. j. 11 Tdo 575/2022-624, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2022 sp. zn. 11 To 85/2021 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. října 2021 č. j. 97 T 4/2020-486, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což ho podle § 283 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku stěžovateli uložil též trest propadnutí věci, a to věcí blíže specifikovaných na str. 2 a 3 výroku rozsudku. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že v úmyslu získat majetkový prospěch neoprávněnou distribucí omamné látky (heroin), aniž by disponoval oprávněním k nakládání s omamnými a psychotropními látkami podle § 4 a 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o návykových látkách"), v době nejméně od 17. 11. 2017 do 12. 8. 2018 v okrese Ústí nad Labem si přesně nezjištěným způsobem opatřoval a návazně opakovaně prodával heroin při ceně nejméně 550 Kč za jeden gram M. S., jenž byl distributorem této drogy dalším odběratelům, celkem mu tak stěžovatel prodal nejméně 740,72 gramů heroinu, přičemž heroin je jako omamná látka uveden v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle § 44c zákona o návykových látkách, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek, a je zařazen do seznamu IV. Jednotné úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb.). 3. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podali odvolání jednak stěžovatel, jednak v jeho neprospěch státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, o nichž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl napadeným usnesením tak, že je podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodná zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že v roce 2017 žádnou trestnou činnost nepáchal, proto je krajským soudem zjištěné množství prodané drogy heroin v množství nejméně 740,72 gramů nesprávné. Dovozuje, že vrchní soud v předchozím kasačním rozhodnutí dal krajskému soudu jasné pokyny, jak má hodnotit důkazy, a tím de facto, jak má rozhodnout, což shledává nezákonným a porušujícím jeho právo na spravedlivý proces (sc. na řádný proces). Vznikl tak nezákonný stav, kdy krajský soud, přestože kromě výslechu M. S. neprovedl žádný jiný důkaz, dospěl k jinému závěru než poprvé. Tím byl stěžovatel zkrácen na svých právech, zejména na právu na kontradiktornost řízení, řádnou obhajobu a spravedlivý proces. Krajský soud současně zamítl návrh stěžovatele na opětovné provedení všech důkazů týkajících se prodeje heroinu svědkem M. S., přičemž veškerý tento prodej vrchní soud spojoval s dodáváním této drogy M. S. stěžovatelem. Tento postup proto považuje za chybný, nezákonný a učiněný v rozporu s právní jistotou, neboť neměl možnost v jím navrhovaném doplnění dokazování případně změnit svou procesní taktiku. 6. Stěžovatel se vymezuje proti konstatování vrchního soudu obsaženému v jeho předchozím kasačním rozhodnutí, podle něhož ze skutkových okolností dovozených krajským soudem plyne mimo jiné "logický závěr", že odebíral-li v době od 17. 11. 2017 do 12. 8. 2018 M. S. heroin pouze od stěžovatele, pak veškeré množství této drogy, které tento svědek návazně prodal koncovým uživatelům, musel dříve získat od něj. Nabízejí se totiž i jiné logické eventuality, kupř. že M. S. mohl mít naskladněné drogy už z minulosti, což znamená, že i kdyby soud vyšel z toho skutkového závěru, že pouze stěžovatel mu drogy v určitém období dodával, tak "automaticky" nelze dospět k závěru, že tyto všechny drogy, které z tohoto období již prodal M. S. svým odběratelům, pochází od stěžovatele. Jediný přímý důkaz o prodaném množství heroinu M. S. je tak vlastní výpověď stěžovatele, že dotyčnému prodal maximálně 350 až 400 gramů heroinu. Krajský soud tedy stěžovatelem prodané množství heroinu dovodil nesprávně, když podle pravidla in dubio pro reo měl dojít ke zjištění prodeje nanejvýše 400 gramů heroinu. 7. Vrchní soud se jeho námitkami sice podrobně zabýval, nicméně nesprávně, když především obhajoval své předchozí zrušující rozhodnutí, v němž uložil krajskému soudu jak má důkazy hodnotit, což tento soud dodržel. Jak bylo uvedeno, krajský soud v řízení navazujícím na předmětné rozhodnutí vrchního soudu pouze vyslechl svědka M. S., k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil. Podle stěžovatele se tím vrchní soud zpronevěřil nosným důvodům (jen o několik dnů později uveřejněného) nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 1365/21 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 8. Stěžovatel dále namítá, že nebylo přijato jeho prohlášení o vině, přestože dříve neměl možnost ho učinit. Po zrušení prvního rozsudku prohlásil u krajského soudu svoji vinu, když v původním řízení uvedený procesní institut využít nemohl. Přijetí tohoto prohlášení však nebylo možné, neboť státní zástupce ani přes jasné skutečnosti obsažené v kasačním rozhodnutí vrchního soudu nezměnil podanou obžalobu. Neměl tak možnost prohlásit vinu podle obžaloby, a ačkoliv krajský soud tvrdí, že k tomuto pokusu o prohlášení viny pozitivně přihlédl, na uloženém trestu se to neprojevilo, naopak došlo ke zpřísnění trestu odnětí svobody ze čtyř na pět roků. 9. Stěžovatel posléze uplatňuje výhrady vůči uloženému trestu odnětí svobody, který pokládá za nepřiměřeně přísný. Domnívá se, že krajský soud se při posuzování otázky trestu správně nevypořádal s určitými skutečnostmi. Konkrétně nepřihlédl dostatečně k tomu, že část trestu odnětí svobody vykonal ročním pobytem ve vazbě, je již pokročilejšího věku, dosud vedl řádný život a své zadlužení aktivně řešil, neboť vstoupil do oddlužení, při němž došlo k prodeji jeho nemovitosti a on i jeho manželka přišli o střechu nad hlavou. S ohledem na jeho životní situaci vyvstává otázka, jaké důsledky pro jeho život a zdraví bude mít nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře pěti let, zda se vůbec dokáže vrátit do běžného života. Poukazuje rovněž na svůj špatný zdravotní stav s tím, že při jednání vrchního soudu k tomu předložil veškerou relevantní dokumentaci. S ohledem na osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry, dosavadní způsob života a možnosti nápravy má stěžovatel za to, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry měl soud přihlédnout k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Podstatnou skutečností je též delší doba, která od spáchání činu uplynula, kdy žije řádným životem, pracoval a vykonával i dobrovolnickou činnost. Přesto mu byl uložen trest přísnější než v předešlém rozhodnutí. Shledává tedy uložený trest nepřiměřeným. V tomto ohledu poukazuje, že pachateli nelze uložit kruté a nepřiměřené trestní sankce a nesmí jimi být ponížena lidská důstojnost. Tam, kde postačí uložení trestní sankce pro pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro něj citelnější. Je přesvědčen, že krajský soud se s těmito skutečnostmi dostatečně nevypořádal, resp. je nezohlednil, a uložil mu trest vyšší, než