IV.ÚS 2548/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2548/23 ze dne 17. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Adamem Felixem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2023 č. j. 25 Cdo 3697/2021-312 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2021 č. j. 25 Co 106/2021-257, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a R. M., V. S., L. M. a E. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 1 odst. 2, čl. 4 a čl. 10a Ústavy a bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 9. 2. 2021 č. j. 12 C 36/2020-187 uložil stěžovateli povinnost nahradit nemajetkovou újmu za duševní útrapy spojené s usmrcením poškozeného J. M. prvnímu vedlejšímu účastníkovi a druhé vedlejší účastnici ve výši 551 780 Kč s příslušenstvím, třetímu vedlejšímu účastníkovi ve výši 751 780 Kč s příslušenstvím a čtvrté vedlejší účastnici ve výši 851 780 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobu ve zbývajících částkách (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. a IV. výrok). Předmětem řízení byly nároky vedlejších účastníků vůči stěžovateli na náhradu nemajetkové újmy podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (pozn. první tři vedlejší účastníci byli dětmi poškozeného, čtvrtá vedlejší účastnice jeho družkou). Okresní soud shledal, že stěžovatel v období rozhodném pro posuzovanou věc podnikal v oboru stavebních prací a jeho zaměstnanec (shodou okolností syn stěžovatele) při provádění jedné ze zakázek, konkrétně při vykládce stavebního materiálu pomocí nákladního vozidla - bagru, nezajistil bezpečný prostor, zejména neměl přehled o pohybu poškozeného, tehdy zaměstnance obchodní společnosti X (dále jen "společnost X"), a jedna paleta tvárnic Ytong z automobilu, se kterým poškozený přijel, spadla a poškozeného usmrtila. Pro uvedené jednání byl syn stěžovatele uznán vinným z přečinu usmrcení z nedbalosti, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu v délce trvání dvou let. Syn stěžovatele se podle okresního soudu dopustil trestné činnosti při vykládce materiálu, tedy při plnění svých pracovních povinností pro svého zaměstnavatele, kterým byl stěžovatel, a poškozený byl usmrcen při plnění pracovních povinností vůči svému zaměstnavateli. 3. Následné stěžovatelovo odvolání proti I., III. a IV. výroku rozsudku okresního soudu shledal Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") částečně důvodným, a proto napadeným rozsudkem změnil I. výrok tak, že žalobu prvního vedlejšího účastníka a druhé vedlejší účastnice v částce 251 780 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak ho potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. až IV. výrok). V odůvodnění krajský soud konstatoval, že okresní soud dostatečně zjistil skutkový stav a učinil na základě něho právní závěry, s nimiž se většinově ztotožnil. Dále krajský soud zdůraznil, že při posouzení nároků vůči stěžovateli za usmrcení poškozeného nelze vycházet ze zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, protože mezi poškozeným a stěžovatelem nebyl žádný pracovněprávní vztah, ten existoval pouze mezi synem stěžovatele jako škůdcem a stěžovatelem jako jeho zaměstnavatelem. Postup vedlejších účastníků, kteří se rozhodli podat žalobu proti stěžovateli jako zaměstnavateli škůdce, nikoliv proti zaměstnavateli poškozeného (tedy proti společnosti X), je podle krajského soudu možný a v souladu se zákonem. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu krajský soud připomenul, že když škoda byla v daném případě způsobena pracovním strojem (bagrem) při činnosti, k níž slouží, a nikoliv při (jeho) přepravě vlastní motorickou silou, nemůže být škodní událost posuzována tak, že byla vyvolána zvláštní povahou provozu dopravního prostředku a je tedy o ní nutno uvažovat při odpovědnosti provozovatele stroje. Také z toho důvodu není pro věc použitelný rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 4. 9. 2014 ve věci C-162/13, Damijan Vnuk v. Zavarovalnica Triglav d. d., neboť v tomto případě došlo ke škodní události pohybem traktoru při couvání s vlekem. V dané věci došlo ke vzniku újmy při vykládce stavebního materiálu pomocí kolového bagru, který v okamžiku vzniku újmy sloužil jako pracovní stroj, a nikoliv jako dopravní prostředek. Okresní soud podle krajského soudu rovněž správně identifikoval, že je třeba vycházet z odpovědnosti za škodu plynoucí z provozní činnosti, neboť k úmrtí poškozeného došlo v důsledku pádu palety, a rovněž zásadně správně postupoval při stanovení výše a druhu zadostiučinění, které vedlejším účastníkům přisoudil. V této souvislosti uvedl, že škůdce se vedlejším účastníkům omluvil až v průběhu trestního řízení, a proto jeho postoj nelze považovat za příliš spontánní a upřímný. Ani krajský soud se neztotožnil s tím, že by uložená povinnost k náhradě újmy měla být pro stěžovatele likvidační, když vedle starobního důchodu má příjem z podnikání a vlastní nemovitý majetek. Rovněž je třeba zohlednit případné plnění pojistného, chránícího stěžovatele jako zaměstnavatele, od pojišťovny. Při změně rozsudku okresního soudu krajský soud vzal v úvahu, že první vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice neměli k poškozenému dostatečně intenzivní vztah; od útlého věku se s poškozeným jako se svým otcem - poté, co se rozešel s jejich matkou - nestýkali a za otce považovali spíše nového manžela své matky. 4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí odůvodnil zjištěním, že stěžovatel v dovolání nevymezil otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by přípustnost dovolání mohla být založena. Podle Nejvyššího soudu soudy nepochybily, posuzovaly-li žalobu vedlejších účastníků na náhradu újmy podle občanského zákoníku a dovodily tak pasivní věcnou legitimaci stěžovatele. Rovněž správně vysvětlily důvody, pro které stěžovatel odpovídá za újmu způsobenou provozní činností, a nikoliv za újmu související s provozem dopravního prostředku, protože bagr při škodní události plnil funkci stavebního stroje, a nikoliv dopravního prostředku. Rovněž úvahy soudů nižších stupňů o výši náhrady nemajetkové újmy přiznané vedlejším účastníkům jsou podle Nejvyššího soudu přiměřené, přičemž jen náhrada zcela zjevně nepřiměřená by mohla vést k zásahu Nejvyššího soudu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel setrvává na závěru, že není pasivně věcně legitimován, protože k náhradě újmy vedlejších účastníků je povinen zaměstnavatel poškozeného. Z tohoto důvodu měl být spor posuzován podle pracovněprávních předpisů, včetně předpisů o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, což mimo jiné znamená, že o věci rozhodovaly nesprávně obsazené soudy. I kdyby stěžovatel připustil svoji pasivní věcnou legitimaci pro náhradu nemajetkové újmy, mělo se vycházet z odpovědnosti plynoucí z provozu vozidla. Okolnost, že celá věc měla být posuzována podle pracovněprávních předpisů, stěžovatel dovozuje mimo jiné ze vztahu obecného a zvláštního, kdy zvláštní právní úprava (tj. pracovněprávní předpisy) musí mít přednost před odpovědností plynoucí z obecných občanskoprávních předpisů. Uvedený závěr je podle stěžovatele podpořen usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 353/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). I kdyby se neuplatňovala odpovědnost zaměstnavatele poškozeného podle zákoníku práce, měli by být dalším primárním odpovědným subjektem stavebníci, na jejichž staveništi k nehodě došlo. Obecné soudy rovněž příliš izolovaně vyložily odpovědnost z provozu vozidla, čímž nepřiměřeně zúžily okruh pojistných událostí a neúměrně tak zkrátily vymahatelnost satisfakce plynoucí z pojištění. V této souvislosti stěžovatel setrvává na závěru, že obecné soudy v dané věci nesprávně aplikovaly právo Evropské unie, jakož i z něho vycházející judikaturu SDEU, a opět odkazuje na rozhodnutí sp. zn. C-162/13, v němž měl jmenovaný soud mimo jiné zdůraznit, že právně neurčitý pojem "provoz vozidla" musí být vykládán široce a musí odpovíd