IV.ÚS 2549/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2549/16 ze dne 14. 2. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavních stížností stěžovatelů 1) R. H. a 2) N. R., obou zastoupených JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, 702 00 Ostrava, směřujících proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2014, č. j. 32 T 1/2010-9996, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2015, č. j. 6 To 89/2014-10638, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2016, č. j. 11 Tdo 1221/2015-225, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavními stížnostmi stěžovatelem 1) a stěžovatelkou 2) doručenými Ústavnímu soudu dne 1. 8. 2016, které splňují formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces tak, jak je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dle 20. 9. 2016 rozhodlo plénum Ústavního soudu usnesením pod sp. zn. IV. ÚS 2549/16, II. ÚS 2558/16 tak, že se řízení o ústavních stížnostech stěžovatelů spojují ke společnému řízení, vedenému pod sp. zn. IV. ÚS 2549/16. Tímto usnesením proto Ústavní soud rozhoduje o obou výše specifikovaných ústavních stížnostech. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel 1) byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu dle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaným ve spolupachatelství dle ustanovení § 23 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu podnikání s předmětem činnosti nakládání s odpady včetně nebezpečných odpadů, skladování a zpracování nekovového odpadu, kovového odpadu a šrotu a dále v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Stěžovatelka 2) byla stejným rozsudkem uznána vinnou trestným činem podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), spáchaným ve spolupachatelství dle ustanovení § 9 odst. 2 trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem, a k trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu podnikání s předmětem činnosti nakládání s odpady včetně nebezpečných odpadů, skladování a zpracování nekovového odpadu, kovového odpadu a šrotu, a to po dobu pěti let. 3. Trestná činnost, kladená stěžovatelům za vinu, měla spočívat zjednodušeně řečeno v tom, že stěžovatel 1) úmyslně jako jednatel společnosti TEMPL METAL, s.r.o., společně podle společného úmyslu se stěžovatelkou 2) jakožto jedinou společnicí této společnosti, fakticky se podílející na řízení její ekonomické činnosti, uváděli v omyl obchodní partnery (zejména dodavatele a zákazníky) řečené společnosti tím, že zatajovali finanční nestabilitu a následnou insolvenci této společnosti k tomu, aby jí podvedenými subjekty byla poskytnuta plnění, za něž se tato společnost zavázala poskytnout protiplnění (zpravidla uhradit cenu dodávaného zboží a služeb), ačkoliv stěžovatelé již v době uzavírání příslušných smluv věděli, že vzhledem k ekonomické situaci řečené společnosti tato nebude schopna svým závazkům dostát. Tím měli způsobit desítkám různých subjektů škodu v celkové výši 3,711.590,70 Kč. Stěžovatel 1) se měl této trestné činnosti dopouštět stejným způsobem sám bez účasti stěžovatelky 2) ještě v dalších případech, čímž měl způsobit navíc další škodu v úhrnné výši 3,211.287,70 Kč. 4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") dospěl k závěru, že stěžovatelé se této trestné činnosti dopustili. Při odůvodňování tohoto závěru v napadeném rozsudku uvedl ke každému dílčímu útoku zvlášť, z čeho tento závěr dovozuje. Vycházel zejména ze svědeckých výpovědí členů statutárních orgánů poškozených subjektů, jejich zaměstnanců či jiných osob pověřených za ně jednat, příp. z výpovědí samotných poškozených, šlo-li o fyzické osoby. Tyto výpovědi byly u každého dílčího útoku doplněny o spisový materiál, skládající se zejména z obchodní korespondence, účetních dokladů a jiných dokumentů, zaznamenávající průběh jednotlivých obchodních případů. Tyto dokumenty byly opatřeny při domovní prohlídce v obydlí stěžovatelů, případně zpočátku dodány samotnými stěžovateli a následně i zmíněnými osobami, jednajícími ve jméně poškozených subjektů. Nalézací soud vyšel rovněž ze znaleckého posudku, z nějž vyvodil zejména to, že přinejmenším od roku 2005 se společnost TEMPL METAL, s.r.o., nacházela ve vážných ekonomických potížích. 5. Stěžovatelé proti napadenému rozsudku nalézacího soudu podali odvolání, v němž uvedli v podstatě všechny relevantní námitky, které následně vtělili i do své ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") těmto námitkám však nepřisvědčil a ve věci rozhodl svým napadeným rozsudkem, jímž toliko částečně zrušil výrok o trestu ve vztahu ke stěžovateli 1) a tohoto nově zařadil k výkonu trestu odnětí svobody z podnětu odvolání státního zástupce do věznice s ostrahou. Ústavní soud z důvodu úspornosti nepovažuje za nutné zde podrobně rozvádět odvolací argumentaci stěžovatelů, neboť tato je prakticky shodná jako argumentace v ústavní stížnosti, a to s výjimkou toho, že ve svém obsáhlém odvolání stěžovatelé polemizují se skutkovými závěry nalézacího soudu podrobně u jednotlivých skutků, vymezených v jeho napadeném rozsudku, a k těmto předkládají konkurující skutkovou verzi, již podporují v rovině tvrzení i důkazů. Rovněž Ústavní soud pro stručnost nebude na tomto místě rozvádět argumentaci odvolacího soudu, neboť tato bude zmíněna následně u vypořádání se s jednotlivými námitkami stěžovatelů. 6. Stěžovatelé následně proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání, v němž opět konzistentně uvádí své níže specifikované námitky. Nejvyšší soud však toto jejich dovolání odmítl svým napadeným rozhodnutím s poukazem na to, že stěžovatelé uvedenými námitkami nenaplnili žádný z dovolacích důvodů, předepsaných ustanovením § 265b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Nad rámec Nejvyšší soud uvedl, že se v podstatě ztotožňuje s postupem nalézacího i odvolacího soudu, kdy ke každé vznesené námitce uvedl odkaz na příslušnou pasáž odůvodnění rozhodnutí příslušného soudu, s níž se ztotožnil a již považoval za argumentačně dostatečnou. K námitce nesprávného určení výše škody pak Nejvyšší soud uvedl, že tato byla stěžovateli konkretizována tak nedostatečně, že ji nemohl přezkoumat. III. Argumentace stěžovatelů 7. Obě ústavní stížnosti operují se stejnou argumentací a tvrdí stejné vady v postupu obecných soudů a jejich rozhodnutích, proto se Ústavní soud z důvodu procesní ekonomie nebude zabývat argumentací každé stížnosti zvlášť. Stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech nejprve stručně přiblížili dosavadní procesní vývoj trestního řízení a výslovně označili, že jeho průběhem, jakož i napadenými rozhodnutími, bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené jim čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na nedotknutelnost obydlí, zaručené jim čl. 12 odst. 1 Listiny. Toto porušení spatřovali stěžovatelé v 1) nepřiměřené délce řízení, 2) porušení zásady presumpce neviny, 3) nezákonnosti domovních prohlídek jakožto neodkladných a neopakovatelných úkonů, 4) nezákonnosti nahrazení příkazu k domovní prohlídce příkazem k prohlídce nebytových prostor, 5) nesprávnosti, nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti znaleckého posudku, 6) nekompletním dokazování, 7) nevypořádání se s námitkami obhajoby, 8) nesprávném určení výše škody, 9) neprokázáním subjektivní stránky obou stěžovatelů, 10) neaplikování zásady ultima ratio, 11) formalistickém odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem. Konkrétně své námitky stěžovatelé rozvedli následovně: 8. Ad 1) stěžovatelé namítají, že trestní řízení proti nim bylo vedeno po příliš dlouhou dobu, neboť trestní stíhání vůči nim bylo zahájeno již dne 18. 8. 2008, přičemž pravomocně byli oba stěžovatelé odsouzeni až napadeným rozsudkem odvolacího soudu, jenž nabyl právní moci dne 26. 3. 2015, tedy po uplynutí doby téměř sedmi let. Stěžovatelé v této souvislosti poukazují na judikatu