IV.ÚS 2551/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2551/20 ze dne 13. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem, sídlem Kutnohorská 43, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2020 č. j. 33 Cdo 472/2020-324, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2019 č. j. 23 Co 139/2019-286 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. září 2018 č. j. 9 C 40/2015-242, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a J. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 9 C 40/2015 se podává, že původní žalobce J. S. se po vedlejší účastnici domáhal vrácení daru dvou konkrétních pozemků (součástí jednoho z nich byla stavba) v kat. úz. Přišimasy, které jí daroval v roce 2005 a výzvu k vrácení daru učinil v roce 2013. Žalobce po podání žaloby zemřel a na jeho místo vstoupil do řízení stěžovatel, který změnil žalobu a domáhal se určení vlastnického práva předmětných pozemků J. S. ke dni jeho smrti. Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru (na základě znaleckého posudku), že výzva J. S. ze dne 11. 12. 2013 k vrácení daru je neplatným právním úkonem, neboť byla učiněna osobou jednající v dušení poruše, která ji činí k tomuto závažnému právnímu úkonu neschopnou. Ze stejných důvodů je neplatná i výzva k vrácení daru obsažená jako hmotněprávní úkon přímo v žalobě. Protože okresní soud nezjistil žádný jiný úkon, jenž by mohl vést k revokaci daru, žalobu napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok). 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (II. výrok) s konstatováním, že okresní soud dospěl ke správným skutkovým zjištěním a na jejich základě nepochybil v právním závěru, že výzva ze dne 11. 12. 2013, ani jiné obdobné pozdější právní jednání, nemohly obnovit vlastnické právo J. S. ke dni jeho smrti. V odůvodnění se vypořádal i s odvolací námitkou týkající se tvrzeného "nekritického přijetí" závěrů znaleckého posudku a odmítnutí návrhu stěžovatele na nařízení revizního posudku. 4. Následné stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu podle Nejvyššího soudu nebylo přípustné, a proto je napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že stěžovatelovy námitky zpochybňující postup krajského soudu při hodnocení objektivity závěru znaleckého posudku nemohou založit přípustnost dovolání a pro přezkoumání tohoto posudku jiným znalcem nebyly dány předpoklady. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel připomíná, že ve všech stupních řízeních namítal nedostatečné dokazování o prokázání či vyloučení duševní poruchy původního žalobce a rovněž poukazoval na evidentní rozpory mezi listinnými důkazy, se kterými pracovala znalkyně, a jejími závěry. Dodává, že se domáhal dalšího dokazování duševního stavu zemřelého a navrhoval revizní znalecký posudek. Ač si je vědom pozice Ústavního soudu, který nemůže přezkoumávat důkazy a skutkové okolnosti případu, je přesvědčen, že je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a hodnocením důkazů obecnými soudy, na což cílí jeho ústavní stížnost. Na konci ústavní stížnosti cituje ze tří nálezů Ústavního soudu. Podle prvního z nich [ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3309/07 (pozn.: N 76/61 SbNU 231)] je třeba, aby soud každý důkaz, který byl v řízení proveden, učinil předmětem svých úvah a hodnocení; neučiní-li tak, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů. Druhý z nich [ze dne 4. 8. 1998 sp. zn. I. ÚS 280/97 (pozn.: N 81/11 SbNU 241)] obsahuje známou myšlenku, že k porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může dojít pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Ve třetím odkazovaném nálezu [ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2396/19 (pozn.: rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] Ústavní soud uvedl, že je povinností soudu v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat se s námitkami uplatněnými účastníkem řízení proti znaleckému posudku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 8. Z těchto hledisek Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jeho námitky nejsou relevantní a že k zásahu do jeho základních práv nedošlo. 9. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh je patrné, že základem sporu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí je naplnění podmínek pro vrácení daru poskytnutého vedlejší účastnici jejich otcem. Při posouzení důvodnosti stěžovatelova požadavku bylo třeba vycházet z relevantní právní úpravy, která byla obsažena v § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zákoník"). Podle tohoto ustanovení se dárce mohl domáhat vrácení daru, choval-li se obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušoval dobré mravy, a z jeho konstrukce (dlouhodobě potvrzované judikaturními závěry obecných soudů) je nepochybné, že jedním z předpokladů vrácení daru (a tím i obnovení vlastnického práva dárce) je hmotněprávní projev vůle dárce (samostatný, příp. obsažený v žalobě na určení vlastnického práva). Takový projev vůle (právní úkon) musí splňovat jak obecné náležitosti právních úkonů (srov. zejména § 34 a násl. obč. zákoníku), tak mít obsahové náležitosti (§ 630 obč. zákoníku). Z tohoto důvodu se okresní soud zabýval platností p