IV.ÚS 2552/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2552/20 ze dne 13. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Svoreně, zastoupeného Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2020 č. j. 35 Co 76/2020-152 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. října 2019 č. j. 60 C 12/2018-129, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a České kanceláře pojistitelů, sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních správ a svobod (dále jen "Listina"), rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na řádný proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatel navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení. 2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") bylo stěžovateli (jako žalovanému) uloženo zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) náhradu poskytnutého plnění podle § 24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 39 332 Kč s příslušenstvím, jakož i náklady řízení ve výši 40 244 Kč, a dále pak mu bylo uloženo zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 2 525 Kč. 3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 7 260 Kč. II. Stěžovatelova argumentace 4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se v řízení před obvodním soudem bránil tak, že při nehodě dne 9. 1. 2017 byly poškozeny pouze levé přední dveře vozidla Karla Pikharta (dále jen "poškozený") a že k poškození vozidla mohlo dojít při více dopravních nehodách, dále že cena opravy byla nepřiměřená, stejně nepřiměřená byla i doba opravy a zapůjčení náhradního vozidla. 5. Důkazy, které byly v řízení provedeny, nebyly obecnými soudy hodnoceny ústavně konformně, konkrétně závěry vyplývající ze znaleckého posudku Ing. Ivana Kopeckého a jeho výslechu. Podle stěžovatele došlo k poškození jen levých předních dveří, což má prokazovat záznam o dopravní nehodě podepsaný oběma účastníky a svědecká výpověď jeho dcery, která potvrdila, že vozidlo bylo prohlédnuto oběma účastníky nehody a nebylo zjištěno poškození nárazníku, levého blatníku a levých zadních dveří. Soudní znalec vypověděl, že do takového záznamu se zapisují zpravidla poškození viditelná na první pohled a že poškození částí, zaznamenané na fotografiích ze dne 26. 1. 2017 jsou na první pohled viditelná. Pak nemůže soud dospět k závěru, že při nehodě došlo i k poškození těchto částí. Odmítá úvahu soudu, že prohlídka nebyla dostatečně pečlivá, protože pospíchal s dcerou k lékaři, s tím, že poškozené vozidlo bylo relativně nové, takže ho poškozený pravděpodobně kontroloval velice pečlivě. Vypověděl-li za této situace soudní znalec, že nelze vyloučit, že došlo k poškození vozu při více dopravních nehodách, nemohl soud dospět k logickému závěru, že střet byl pouze jeden. 6. Současně stěžovatel upozorňuje na závěry soudního znalce týkající se délky opravy, podle nich by tato doba měla činit maximálně 9 dnů, a tvrdí, že soud nemůže dospět k závěru, že délka 17 dnů je přiměřená, a tudíž že je přiměřená i cena za zapůjčení náhradního vozidla. 7. Obecným soudům stěžovatel vytýká i to, že se nezabývaly otázkou spoluzavinění poškozeného, a tvrdí, že poškozený nedal znamení o změně směru jízdy (z couvání na jízdu vpřed a odbočování vpravo na parkovací místo), ačkoliv to vyžadovala bezpečnost provozu. Závěrem stěžovatel shrnuje, že obecné soudy hodnotily všechny důkazy v jeho neprospěch, nevzaly v úvahu klíčová vyjádření soudem ustanoveného znalce, ačkoliv k tomu neměly žádné logické a přesvědčivé důvody. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 11. Úvodem nutno zmínit, že předmětem soudního řízení byl spor o 39 332 Kč s příslušenstvím, tj. o částku menší než 50 000 Kč, a že tudíž stěžovatel podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci [srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud přitom konstantně judikuje, že tzv. bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc - přes svou "bagatelnost" - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. 12. Stěžovatel sice poukazuje na "nezanedbatelnost" celkových finančních výdajů, z ústavní stížnosti však zřetelně neplyne, že by nějakým zásadním způsobem měl být - s ohledem na své osobní, sociální či majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti - napadenými rozhodnutími nějak podstatně dotčen na svých majetkových právech (kvantitativní hledisko). 13. Za této situace ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů přichází do úvahy jen v případě značně intenzivního zásahu do některého z ústavně zaručených základních práv či svobod (kvalitativní hledisko), zpravidla pak tehdy, kdy věc z ústavněprávního pohledu nějakým způsobem přesahuje kauzu samotnou (stěžovatelovy individuální zájmy). Taková situace nastává třeba v případě, který je součástí velkého souboru dalších případů, v nichž sice dochází k bagatelnímu, ale častému porušování principů právního státu v důsledku nedostatků právní úpravy [srov. např. nález ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2985/14 (N 227/75 SbNU 533)], a - je-li (jako je tomu právě zde) namítáno porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu - v případě pochybení v podobě extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci skutečně esenciální (viz např. usnesení ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1835/15). 14. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že jeho věc nebyla řádně a objektivně posouzena, což spatřuje zejména v "nespravedlivém" hodnocení provedených důkazů obecnými soudy. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně ko