IV.ÚS 2554/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2554/19 ze dne 20. 8. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Kamily Jelínkové, zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2019 č. j. 24 Cdo 3690/2018-404 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2018 č. j. 17 Co 387/2017-321, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Vymáhání dluhů s. r. o., sídlem Polská 2333, Kladno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 2. 2017 č. j. 18 C 70/2013-273, určil, že kupní smlouva uzavřená dne 1. 8. 2013, kterou Libuše Erbová prodala stěžovatelce budovu č. p. X1 postavenou na pozemku parc. č. st. X2, a pozemky parc. č. st. X2 - zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. X3 - ostatní komunikace, vše zapsáno na listu vlastnictví č. X4 pro obec a katastrální území Želenice vedeného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno, je vůči obchodní korporaci Vymáhání dluhů s. r. o., sídlem Polská 2333, Kladno (dále jen "žalobkyně") neúčinná (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok II). 3. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 1. 2018 č. j. 17 Co 387/2017-321 tak, že rozsudek okresního soudu jako věcně správné rozhodnutí potvrdil (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 5. 2019 č. j. 24 Cdo 3690/2018-404 tak, že se dovolání stěžovatelky odmítá (výrok I) a že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud odmítl dovolání pro jeho vady podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a uvedl, že stěžovatelka ve svém dovolání pouze přistoupila k opisu citace § 237 o. s. ř., aniž by právně relevantním způsobem vymezila jednu ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladu přípustnosti dovolání. Její dovolání tak představuje skutkovou a právní polemiku vedenou s krajským soudem, případně i s okresním soudem, což samo o sobě přípustnost dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. nezakládá. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvádí, že zásadně nesouhlasí s názorem okresního soudu a následně i krajského soudu v otázce, zda měla či mohla mít povědomí o úmyslu Libuše Erbové zkrátit své věřitele. Stěžovatelka je přesvědčena, že jednala vždy v dobré víře a s opatrností, která byla dle jejího mínění adekvátní situaci i vztahu, který měla s Libuší Erbovou. Rovněž zásadně nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jestliže je hodnocení důkazů ze strany okresního soudu naprosto nelogické, respektive pokud sám krajský soud konstatuje, že nebylo žádným způsobem prokázáno, že by stěžovatelka o úmyslu dlužnice zkrátit věřitele na svých právech věděla, a přesto tento rozhodl v neprospěch stěžovatelky jen na základě domněnek, jde o nesprávné právní posouzení věci a Nejvyšší soud se tímto měl zabývat. Stěžovatelka v této souvislosti zdůrazňuje, že v řízení před okresním soudem i následně v řízení před krajským soudem nebylo žádným důkazem prokázáno, že by stěžovatelka musela, nebo alespoň měla, o úmyslu Libuše Erbové zkrátit své věřitele vědět. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že jí nebylo známo, za jakou konkrétní cenu byla nemovitost zakoupena, neboť se v té době s Libuší Erbovou neznala. Kupní cena mezi Libuší Erbovou a stěžovatelkou byla s přihlédnutím k okolnostem, tedy s přáním Libuše Erbové o zřízení věcného břemene pro syna a s vědomím, že stěžovatelka se o Libuši Erbovou starala, vypomáhala jí nejen finančně, a rovněž že jí nechá v nemovitosti v klidu dožít, stanovena dohodou smluvních stran. Skutečnost, že kupní cena je nižší, než by odpovídalo tržní ceně nemovitosti, si stěžovatelka vysvětlovala faktem, že kupuje dům, který je obsazený (Libuší Erbovou a možností užívání pro syna Libuše Erbové), a rovněž svou starostí o Libuši Erbovou. Navíc toto nabytí nemovitostí stěžovatelkou představovalo vyřešení poskytnuté půjčky, které bude pro stěžovatelku i pro Libuši Erbovou výhodné, neboť tato se i s ohledem na svůj věk nebude muset stěhovat. V neposlední řadě se stěžovatelka domáhala práva ochrany třetí strany, neboť jednala v dobré víře. Stěžovatelka zdůrazňuje, že jí nemůže být kladeno k tíži, že nevěděla o skutečnosti, že Libuše Erbová má krom stěžovatelky ještě jiné věřitele, neboť dle jejího mínění vyvinula dostatečné úsilí a péči, když se informovala na katastru nemovitostí, zda je nemovitost zatížena nějakým zástavním právem či samotnou exekucí. Skutečnost, že věřitelé nepostihli majetek Libuše Erbové zástavním právem či exekucí, a stěžovatelka tedy neměla možnost se z veřejných seznamů o existenci těchto věřitelů dozvědět, nemůže být kladena k tíži stěžovatelce. Okresní soud a krajský soud při svém rozhodování nepostupovaly v souladu se základními principy sporného řízení i ustálenou judikaturou, když své závěry postavily na základě domněnek a předpokladů, které nebyly důkazně podepřeny (což sám krajský soud uznává), a to přes skutečnost, že právě věřitelé, tedy v dané věci žalobkyně, má ve věcech, kdy stěžovatelka není osobou blízkou Libuše Erbové (tj. dlužnice), povinnost nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, jak konstatuje sám krajský soud, má stěžovatelka za to, že se nepodařilo prokázat, že mohla či musela vědět o úmyslu Libuše Erbové zkrátit své věřitele, měl krajský soud rozsudek okresního soudu zrušit a sám rozhodnout tak, že se žaloba žalobkyně zamítá, a přiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2019 č. j. 24 Cdo 3690/2018-404 je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně jejích práv. IV. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v so