IV.ÚS 2557/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2557/08 ze dne 27. 11. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti obce Žďárek, 463 44 Sychrov, zastoupené Mgr. Pavlem Vernerem, advokátem, AK se sídlem v Turnově, Palackého 211, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008 čj. 28 Cdo 4419/2007-298 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 31. 1. 2007 čj. 35 Co 556/2006-251 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem podaným telefaxem dne 13. 10. 2008 (včas a řádně doplněným předložením jeho originálu) se obec Žďárek (dále jen "stěžovatelka", resp. "žalovaná") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o návrhu na určení vlastnictví k pozemku v nich blíže specifikovanému a o vydání pozemku. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dr. J. K., bytem ve Vídni (dále též "žalobkyně"), uplatnila dne 23. 11. 1992 podle § 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve spojení se zák. č. 243/1992 Sb., u Pozemkového úřadu v Liberci nárok na vydání pozemkové parcely č. 217/2 - lesní pozemek - o výměře 2.554 m2, v k. ú. Žďárek u Sychrova, obci Žďárek (dále jen "pozemek"), jehož vlastníkem byl JUDr. K. D. F. W., právní předchůdce žalobkyně (a původní žalobce). Pozemek přešel v roce 1945 na československý stát konfiskací podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a rozhodnutí Okresního národního výbor v Turnově ze dne 6. 8. 1945. Ve věci bylo rozhodováno pozemkovým úřadem, nalézacím soudem a odvolacím soudem vícekrát. Dne 29. 12. 2005 Okresní soud v Liberci zamítl žalobu proti rozhodnutí Pozemkového úřadu v Liberci ze dne 15. 3. 2004 a o návrhu na určení vlastnictví k pozemku a vydání pozemku. Dne 31. 1. 2007 Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, k odvolání žalobkyně rozsudek okresního soudu ze dne 29. 12. 2005 změnil a určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemku a třetí žalovaný, tj. obec Žďárek, je povinen pozemek vydat (výrok I.); tím nahradil v celém rozsahu rozhodnutí Pozemkového úřadu v Liberci ze dne 15. 3. 2004 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Dovolání žalovaných, tj. 1) Ministerstva zemědělství se sídlem v Praze, 2) Lesů České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové a 3) obce Žďárek, Nejvyšší soud dne 12. 6. 2008 zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o dovolání (výrok II.). III. Stěžovatelka v části II. ústavní stížnosti tvrdila, že postupem Nejvyššího soudu bylo porušeno její "právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí" dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že postupem odvolacího soudu byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny. V části III. stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla založena na nesprávném právním posouzení a nesprávném hodnocení provedených důkazů, zejména pokud jde o posouzení otázky, zda právní předchůdce žalobkyně byl oprávněnou osobou a splňoval podmínky pro restituci majetku podle zákona o půdě. V části IV. stěžovatelka uvedla, že napadená rozhodnutí obecných soudů vykazují vážné závady v hodnocení důkazů, a své tvrzení podrobněji konkretizovala. IV. Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. Listiny Podstatu této části ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v tvrzení stěžovatelky, že projednávaná restituční věc byla obecnými soudy nesprávně právně posouzena, zejména v důsledku nesprávného hodnocení v řízení provedených důkazů. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že hlava pátá Listiny, zakotvující ústavní principy spravedlivého procesu, stejně jako čl. 90 Ústavy, konkrétně nic neuvádí (jak je z jejich znění zřejmé) o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládají obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Jinak řečeno, Ústavní soud není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není (viz níže), kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]. Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatelky rozhodovaly nalézací a odvolací soud; věc meritorně posoudil i Nejvyšší soud. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny proces vedený před těmito soudy (zejména ovšem před soudem nalézacím a soudem odvolacím) musil mít kontradiktorní charakter a musil zajišťovat rovnost zbraní mezi stranami, což implikovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě všem stranám sporu byly v řádně vedeném kontradiktorním řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobkyně byla oprávněnou osobou, jejíž uplatněný nárok na vydání majetku splňoval všechny zákonné podmínky, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým. Tvrzení stěžovatelky o nespravedlivosti řízení je proto zjevně neopodstatněné. Ke tvrzenému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny Stěžovatelka v závěru své ústavní stížnosti v části V. tvrdila, že byla nezákonným a protiústavním způsobem poškozena na svých majetkových právech (aniž by ovšem toto své tvrzení doplnila podrobnější ústavněprávní argumentací). Dovolávala se základního práva na ochranu vlastnictví zakotveného v článku 11 odst. 1 Listiny, jež zní: "Čl. 11 (1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje." Uvedené základní právo je v systému Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zakotveno jako právo na pokojné užívání majetku v článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jež zní: "Článek 1 "Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut." Ústavní soud připomíná, že "majetkem" ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, může být "existující majetek" nebo ocenitelné hodnoty, včetně nároků, za určitých podmínek [srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") o nepřípustnosti ze dne 23. 3. 1999 ve věci Českomoravská myslivecká jednota proti České republice, stížnost č. 33091/96, uveřejněné ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int]. V projednávaném případě je Ústavní soud toho názoru, že stěžovatelka měla "majetek" ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, neboť se stala jeho vlastníkem dne 24. 5. 1991 na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a její vlastnické právo bylo zapsáno v katastru nemovitostí. Stěžovatelka ztratila vlastnický titul k pozemku v důsledku rozhodnutí obecných soudů nařizujících restituci majetku žalobkyni, tj. právní nástupkyni bývalého vlastníka. Podle názoru Ústavního soudu tím došlo ke zjevnému zásahu do základního práva stěžovatelky na pokojné užívání majetku garantovaného shora uvedenými články Listiny a Úmluvy. Základní právo na pokojné užívání majetku dle článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě ovšem není absolutní, neboť druhá věta prvního odstavce tohoto článku umožňuje do tohoto základního práva zasáhnout ve veřejném zájmu a za