IV.ÚS 2557/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2557/14 ze dne 22. 3. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 11 T 77/2011-1268 ze dne 16. 4. 2013, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 264/2013-1304 ze dne 20. 8. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 18/2014-1433 ze dne 26. 3. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, chráněná čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Z připojeného spisového materiálu se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále též "městský soud") č. j. 11 T 77/2011-1268 ze dne 16. 4. 2013 byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, spáchaný formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel, zkráceně řečeno, dopustit tak, že po společné dohodě s P. N., vydávajícím se za JUDr. Michala Nováka, vylákali nejprve dne 6. 3. 2010 manžele Šmukařovy k prohlídce bytu č. 21, na adrese B., a v návaznosti na to jim dne 9. 3. 2010 při schůzce v hotelu Grand v Brně předložili kupní smlouvu o převodu členských práv k výše uvedenému bytu, kterou za prodávajícího, společnost Amon Re, s. r. o., osobně a na místě podepsal stěžovatel jakožto její jednatel, kdy téhož dne P. N. vyinkasoval od manželů Šmukařových zálohu ve výši 900 000 Kč a dne 10. 3. 2010 doplatek v částce 195 000 Kč. Stěžovatel s P. N. takto jednali, přestože nebyli držiteli členských práv k předmětnému bytu, ani nebyli k jejich prodeji pověřeni či jinak oprávněni ve věci jednat. Za popsanou trestnou činnost soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Stěžovateli byla dále uložena povinnost, aby společně a nerozdílně s odsouzeným P. N. zaplatil na náhradě škody manželům Šmukařovým částku 1 095 000 Kč. Na druhou stranu městský soud stěžovatele dle § 226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zprostil obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako přečin poškození cizích práv dle § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, spočívající v podvodném vyhotovení směnek a jejich užití při fiktivním prodeji bytu č. 21, na adrese B., to vše ke škodě manželů Bečvových, kteří byli vlastníky členských práv k tomuto bytu. Pro úplnost je na místě dodat, že městský soud rozhodoval ve věci celkem třikrát. Jeho předchozí rozsudky ze dne 30. 1. 2012 a ze dne 28. 6. 2012, jimiž byl stěžovatel obžaloby zproštěn v plném rozsahu, zrušil k odvolání státního zástupce městského státního zastupitelství Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud"), a to usnesením č. j. 4 To 138/2012-1045 ze dne 24. 4. 2012 a ve druhém případě usnesením č. j. 4 To 364/2012-1172 ze dne 18. 9. 2012. Městský soud věc znovu projednal, načež dne 16. 4. 2013 vydal ústavní stížností napadený rozsudek. Odvolání, jež proti němu podal stěžovatel, krajský soud následně usnesením č. j. 4 To 264/2013-1304 ze dne 20. 8. 2013 jako nedůvodné zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 3 Tdo 18/2014-1433 ze dne 26. 3. 2014 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti tvrdil, že napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející byla zatížena libovůlí ze strany obecných soudů, jež ve svém důsledku vedla k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel v prvé řadě poukázal na postup odvolacího soudu, který byl v rozporu nejen s ustanovením § 263 odst. 7 trestního řádu, ale i konstantní judikaturou Ústavního soudu, reprezentovanou např. nálezem sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008, a rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 998/2006 ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 11 Tz 53/91 ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 2 Tzn 187/96 ze dne 13. 11. 1996 a sp. zn. 9 Tz 41/98 ze dne 22. 4. 1998. Odvolací soud podle stěžovatele pochybil tím, že opakovaně zrušil řádně odůvodněné zprošťující rozsudky nalézacího soudu, přičemž konkrétně ve svém druhém rozhodnutí ze dne 18. 9. 2012 nalézacímu soudu uložil, aby provedené důkazy hodnotil jinak než doposud a vycházel z nových, odvolacím soudem formulovaných skutkových zjištění, podle nichž stěžovatel uvedl poškozené v omyl a trestného činu podvodu se tedy dopustil. Takto krajský soud konal, aniž by v nalézacím řízení hodnocené důkazy znovu provedl ve veřejném zasedání, a aniž by stěžovali umožnil se ke změně náhledu na skutková zjištění vyjádřit, případně navrhnout důkazy nové. Rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 18. 9. 2012 stěžovatel považoval za nezákonné též z důvodu, že odvolací soud nejprve ve věci nařídil veřejné zasedání, avšak následně rozhodl v zasedání neveřejném, které se navíc časově krylo se zasedáním veřejným. Stěžovatel dále namítal, že mezi popisem jemu vytýkaného jednání ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, skutkovými zjištěními obecných soudů a obsahem jimi provedených důkazů panuje extrémní nesoulad. Obecnými soudy tvrzené skutečnosti, že s odsouzeným N. jednali po společné dohodě, že oba řešili prodej členských práv k bytu a že kupní smlouvu poškozeným předložili rovněž oba společně, z dokazování podle stěžovatele nevyplynuly, ba dokonce mu přímo odporovaly. Nehledě na to stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že jemu přisuzované jednání nenaplňovalo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku, resp. že nebyla dána příčinná souvislost mezi tímto jednáním a vzniklou škodou. Jestliže mu obecné soudy kladly za vinu, že podepsal kupní smlouvu o převodu členských práv k předmětnému bytu, pak již nezohlednily, že poškození porušili snad všechna ujednání této smlouvy a zcela nelogicky, neopatrně a lehkovážně předali prostředky ve výši 1 095 000 Kč odsouzenému N. Stěžovatel zdůraznil, že pokud by poškození postupovali podle kupní smlouvy, která stanovila, že kupní cena ve výši 550 000 Kč má být uhrazena na účet společnosti Amon Re, s. r. o., až poté, co dojde k převodu členských práv na bytovém družstvu, nikdy by jim žádná škoda nevznikla, rozhodně ne v takové výši. Obecné soudy ve svých rozhodnutích k neobezřetnému chování poškozených ovšem nepřihlédly, čímž nedostály judikatuře Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 486/2010 ze dne 25. 56. 2010 a sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 ze dne 14. 3. 2013), v souladu s níž trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv, ani instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv. Poslední výtka směřovala do rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel jej podrobil kritice za to, že se nedostatečně zabýval shora zmiňovanými pochybeními obecných soudů. Stěžovatel soudil, že je povinností Nejvyššího soudu zasáhnout, je-li namítáno porušení práva na spravedlivý proces, a to i v případě, že by příslušné dovolací námitky nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Postup, jenž zvolil Nejvyšší soud v této věci, představuje naopak odepření soudní ochrany. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů je ústavně svěřeno obecným soudům. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině a trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti. Ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. Ke zrušení soudního rozhodnutí Ústavní soud přistupuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III.