IV.ÚS 2557/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2557/20 ze dne 7. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti International Property Invest, spol. s r. o., sídlem náměstí Republiky 1078/1, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2020 č. j. 20 Cdo 1152/2020-444, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2018 č. j. 20 Cdo 3689/2018-210, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2019 č. j. 12 Co 185/2019-305 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. dubna 2019 č. j. 13 EXE 1004/2015-250, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Atos IT Solutions and Services, s. r. o., sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené JUDr. Jitkou Nolčovou, advokátkou, sídlem Vinohradská 89/90, Praha 3 - Vinohrady, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí, vyžádaného spisu a dalších příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 18. 4. 2019 č. j. 13 EXE 1004/2015-250 zamítl návrh stěžovatelky jako oprávněné na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí vydaného Okresním soudem ve Floridsdorfu, Rakouská republika, ze dne 14. 11. 2014 sp. zn. 12 E 1396/14g-2 (dále jen "rozhodnutí rakouského soudu"), na území České republiky (výrok I.), jakož i exekuční návrh na nařízení exekuce a pověření soudního exekutora (výrok II.), a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako povinné náhradu nákladů řízení (výrok III.). Obvodní soud dospěl k závěru, že návrhu stěžovatelky nelze vyhovět, neboť rozhodnutím rakouského soudu bylo povoleno vést exekuci pouze v Rakouské republice, a to na základě rozsudků vydaných soudem v Lichtenštejnském knížectví; jde tedy o nařízení exekuce ve členském státě Evropské unie (dále též jen "EU") na základě rozhodnutí soudu v nečlenském státě EU a takový výrok o nařízení exekuce nelze prohlásit vykonatelným na území České republiky. Chce-li stěžovatelka vést exekuci ve více členských státech EU, musí v každém z nich samostatně požádat o prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu. Soud dále dospěl k závěru, že návrhu na prohlášení vykonatelnosti nelze vyhovět ani ohledně výroku o nákladech rakouského exekučního řízení, neboť tento výrok je vykonatelný v rámci nařízené exekuce a nejde o nový exekuční titul, který by byl vykonatelný mimo probíhající vykonávací řízení, a tedy i mimo území státu, v němž exekuce probíhá. 3. Takto rozhodl obvodní soud poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 12. 2018 č. j. 20 Cdo 3689/2018-210 zrušil předchozí usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 12. 2016 č. j. 12 Co 156/2016-98 a usnesení obvodního soudu ze dne 22. 2. 2016 č. j. 13 EXE 1004/2015-6 a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení [usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. IV. ÚS 902/19 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) byla ústavní stížnost proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu jako nepřípustná odmítnuta]. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí dovodil, že výrok o nařízení exekuce podle cizozemského rozhodnutí vydaný soudem jiného členského státu EU nelze prohlásit vykonatelným na území České republiky, protože účinky nařízení exekuce ve členském státě EU nelze rozšiřovat na území jiného členského státu EU a vzhledem k tomu nebylo namístě vyhovět návrhu stěžovatelky na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí. Vlastní výrok o nařízení exekuce nespadá do režimu čl. 32 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I"), neboť to přichází v úvahu pouze u výroků, které jsou titulem pro jiné, samostatné exekuční řízení, jako je například výrok o nákladech výkonu rozhodnutí k vymožení nepeněžitého plnění, nenavrhl-li oprávněný výkon rozhodnutí též k jejich vymožení. Chce-li stěžovatelka vést exekuci ve více členských státech EU, musí v každém z nich samostatně požádat o prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu, protože prohlášení vykonatelnosti je omezeno pouze na stát, v němž k němu došlo. Následně vedená exekuce může být provedena pouze ve státě, v němž byla nařízena. Rozhodnutí o exekučním postižení peněžních prostředků vedlejší účastnice na účtech v České republice může učinit pouze soud České republiky v exekuci nařízené jím na podkladě cizozemského exekučního titulu, jenž byl v České republice prohlášen vykonatelným. Uvedený závěr, že nejde o exekuční titul, který by bylo možné vykonat na území České republiky, se podává již ze samotného rozhodnutí, které stěžovatelka navrhuje prohlásit vykonatelným, protože podle výroku rozhodnutí rakouského soudu byly rozsudky lichtenštejnského soudu prohlášeny vykonatelnými "pro exekuci v Rakousku", jinými slovy byly prohlášeny za vykonatelné toliko pro exekuci v Rakouské republice. 4. K odvolání stěžovatelky městský soud usnesením ze dne 29. 11. 2019 č. j. 12 Co 185/2019-305 usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud konstatoval, že obvodní soud plně respektoval závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení ze dne 11. 12. 2018 č. j. 20 Cdo 3689/2018-210 (výrok o nařízení exekuce podle cizozemského rozhodnutí vydaný soudem jiného členského státu EU nelze prohlásit vykonatelným na území České republiky). Městský soud se ztotožnil s výkladem obvodního soudu čl. 32 nařízení Brusel I, v němž je uvedeno, že rozhodnutím se mimo jiné rozumí též příkaz nebo nařízení výkonu rozhodnutí. Městský soud shledal plně dostačujícím a výstižným výklad provedený obvodním soudem k nařízení výkonu rozhodnutí, z nějž vyplývá závěr, že pro vedení exekuce ve více členských státech EU je třeba v každém z nich samostatně požádat o prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu. Výrok o nařízení exekuce pak nelze prohlásit vykonatelným na území třetího státu. Výklad provedený obvodním soudem koresponduje s právními závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu, z nichž plyne, že výrok o nařízení exekuce nespadá do režimu čl. 32 nařízení Brusel I právě z toho důvodu, že účinky nařízení exekuce v členském státě EU nelze rozšiřovat na území jiného členského státu. Městský soud přihlédl též k té skutečnosti, že rozhodnutím rakouského soudu byla povolena exekuce rozsudků vydaných Knížecím Zemským soudem ve Vaduzu a rozhodnutí rakouský soud postupoval nikoliv podle unijních předpisů, ale na základě bilaterální dohody mezi Rakouskou republikou a Lichtenštejnským knížectvím. Vzhledem k neexistenci smlouvy o pomoci v právních věcech mezi Českou republikou a Lichtenštejnským knížectvím je třeba vycházet z faktického stavu, že stěžovatelka se snaží o provedení výkonu rozhodnutí nečlenského státu EU v České republice, s nímž ani neexistuje vzájemnost. Městský soud konstatoval, že vydání osvědčení podle čl. 54 nařízení Brusel I sice je jednou z podmínek návrhu o prohlášení vykonatelnosti, avšak z tohoto osvědčení nelze dovozovat, že by jím byly zhojeny zásadní nedostatky bránící v prohlášení rozhodnutí za vykonatelné. U výroku o nákladech rakouského exekučního řízení městský soud dovodil, že jde o závislý výrok vztahující se výlučně k povolení exekuce rakouským soudem na základě lichtenštejnských exekučních titulů, přičemž bylo na vedlejší účastnici, aby tvrdila a prokázala, z jakého důvodu by daný výrok měl být samostatným exekučním titulem, neboť soud České republiky není povinen znát znění rakouského práva. 5. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 6. 2020 č. j. 20 Cdo 1152/2020-444 dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud poukázal na to, že předmětnou věcí se tento soud zabýval již v usnesení ze dne 11. 12. 2018 č. j. 20 Cdo 3689/2018-210 a neshledal důvod pro odch