IV.ÚS 256/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 256/06 ze dne 31. 8. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti I. P., zastoupeného JUDr. Bohumilem Vodičkou, advokátem, AK se sídlem Písnická 764/27, 142 00 Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2006 čj. 64 Co 418/2005-82 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 5. 2005 čj. 10 C 243/2003-63, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků R. a M. V., obou zastoupených Mgr. Janem Panošem, advokátem, AK se sídlem V. P. Čkalova 5/396, 160 00 Praha 6, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 25 334,- Kč. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 10 C 243/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel je vlastníkem domu v Eliášově ul. č. 5 v Praze 6 a žalobou proti vedlejším účastníkům se domáhal zaplacení shora uvedené částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Vedlejší účastníci jsou ode dne 29. 5. 2000 společnými nájemci bytu č. 43, I. kategorie o velikosti 2+1 s příslušenstvím o výměře 75 m2, za který platí nájemné podle cenových předpisů platných do 19. 3. 2003. Podle stěžovatele je toto nájemné nízké a výdaje spojené s provozem domu a jeho údržbou musí dotovat ze svých prostředků. Dle jeho názoru tímto vzniká vedlejším účastníkům nepřiměřený majetkový prospěch, který by měli jako bezdůvodné obohacení vrátit. Žalovanou částku stěžovatel vyčíslil jako rozdíl mezi regulovaným nájemným a minimálním ekonomickým nájemným ve výši 3 168,- Kč, a to za dobu ode dne 20. 3. 2003 do podání žaloby dne 11. 12. 2003. Obvodní soud pro Prahu 6 po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastníci užívají byt na základě přechodu nájmu ve smyslu § 706 odst. 1 věta prvá obč. zák. ve spojení s § 708 obč. zák. a řádně a včas platí nájemné a služby spojené s užívání bytu. Toto původně vyměřené nájemné nebylo změněno novou nájemní smlouvou a nebylo ani prokázáno, že by stěžovatel vedlejší účastníky oslovil a vyzval je k placení vyššího nájemného, neboť z výslechu stěžovatele vyplynulo, že za účelem uzavření nové nájemné smlouvy oslovil osoby neznámé identity, navíc připustil, že neměl přehled o tom, kdo je nájemníkem předmětného bytu. Obvodní soud uvedl, že vedlejší účastníci nevyvinuli žádnou aktivitu k tomu, aby jakkoliv zneužili svého hospodářského postavení a získali neoprávněně majetkový prospěch, který by byli povinni vydat; toto zneužití nemůže být spatřováno v jejich jednání, neboť jim nebyla ani nabídnuta konkrétní nájemní smlouva s neregulovaným nájemným. Obvodní soud zároveň vyslovil názor, že i kdyby stěžovatel předložil vedlejším účastníkům novou nájemní smlouva a ti ji podepsali, zbavili by se sociální ochrany - takové jednání by však po nich nebylo spravedlivé požadovat. Za současné existence dvou trhů s byty (byty s regulovaným nájemným a byty s neregulovaným, tržním, nájemným) není existence bytů s regulovaným nájemným v rozporu s nálezy Ústavního soudu vydanými v souvislosti s problematikou cenové regulace. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Nesouhlasil s argumentací stěžovatele, podle které rozhodnutím Ústavního soudu odpadl právní důvod legalizující regulaci nájemného ve prospěch nájemců, neboť regulace nájemného vyplývá z ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák., nikoliv jen ze zrušených podzákonných norem. Odvolací soud zopakoval, že vedlejší účastníci nebyli v postavení, které by zneužili při sjednání ceny tím, že platili a platí nájemné ve výši odpovídající vývoji předpisů vydávaných státem, naopak, nepostupují ani v rozporu se zákonem, ani v rozporu s dobrými mravy. Městský soud uzavřel, že soud si sám v důsledku ústavně zakotvené dělby moci ve státě nemůže osobovat právo nahrazovat nedostatek pozitivní právní úpravy svým rozhodnutím. V ústavní stížnosti stěžovatel právním závěrům obecných soudů oponoval poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 20/05, který označil za nesprávné závěry dosud v praxi soudů obecně přijímané o nedostatku právní úpravy, jenž by umožnila jednostranně měnit výši nájemného. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy nerespektováním právních závěrů Ústavního soudu vyjádřených v dosud přijatých nálezech, porušily kautely čl. 36 Listiny a v důsledku porušily i jeho vlastnické právo. Obvodní soud pro Prahu 6 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. 5. 2006 podepsaném předsedkyní senátu 10 C uvedl, že všechny skutečnosti uvedl ve svém rozhodnutí; účastník řízení zároveň vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 31. 5. 2006 podepsaném předsedkyní senátu 64 Co uvedl, že při rozhodování v odvolacím řízení setrval na svém východisku přijatém v jiných obdobných věcech, a to že v rámci své rozhodovací činnosti nemůže stanovit pravidla pro jednostranné zvýšení nájemného pronajímatelem a rozhodnout případně kladně o požadovaném peněžitém plnění nad rámec regulovaného nájemného (o bezdůvodné obohacení jít nemůže, neboť obě sporné strany jsou ve smluvním vztahu), aniž by k tomu měl podklad v právním předpisu, který v době rozhodování chyběl. Soud zopakoval, že určení těchto pravidel podléhá zákonodárné pravomoci, a soud nemůže nečinnost zákonodárných orgánů nahrazovat. V opačném případě by nepřípustně zasahoval do smluvních vztahů mezi pronajímatelem a nájemcem, byť vznikly přeměnou z dřívějšího práva osobního užívání bytu. K argumentaci stěžovatele nálezy Ústavního soudu Městský soud v Praze uvedl, že v nich nelze seznat konkrétní kriteria pro případné rozhodování soudu v uvedeném směru, byť v obecné rovině lze s právními názory v nich vyslovenými souhlasit. Účastník řízení souhlasil s upuštěním od ústního jednání. Vedlejší účastníci ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. 5. 2006 připustili, že dlouhodobá absence jakékoliv úpravy nájemného po zrušení regulačních předpisů nálezy Ústavního soudu přináší napětí a nejistotu do vztahů mezi pronajímateli a nájemci, odmítli však, že by neexistence prováděcích předpisů mohla nahrazovat platnou právní úpravu, jak ji obsahuje ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák. Toto ustanovení nebylo zrušeno a jediná možnost změny výše nájemného je možná dohodou smluvních stran. Vedlejší účastníci opětovně namítli, že nenaplnili ani jednu zákonnou podmínku bezdůvodného obohacení, jak ji definuje ustanovení § 451 obč. zák. Ve shodě s argumentací v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu namítají, že nezneužili a ani nemohli zneužít svého postavení (podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách), neboť vůči stěžovateli nejsou v monopolním či dominantním postavení. Vedlejší účastníci hradí na nájemném to, co jim je dosud předepsáno, a nelze jim přičítat k tíži dlouhodobý nedostatek pozitivní právní úpravy. Dle jejich názoru napadené rozsudky obecných soudů nejsou v rozporu s obsahem nálezu Ústavního soudu Pl.ÚS 20/05; soudům nelze ukládat, aby svým rozhodnutím nahrazovaly nedostatek pozitivní úpravy. Za takové situace nelze z nájemců činit rukojmí a požadovat po nich tvrzené bezdůvodné obohacení, když pro toto chybí jakákoliv podmínka. Existuje-li legitimita nároku pronajímatelů, měla by směřovat vůči moci zákonodárné, která v důsledku své nečinnosti po určitou dobu způsobila v této oblasti právní vakuum. Vedlejší účastníci navrhli, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud k problematice nájemného ve stěžovatelem připomínaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (publ. in Sb. n. u. 40 str. 389, a pod č. 252/2006 Sb.) dospěl na základě tehdejšího nežádoucího stavu, představovaného dlouhodobou nečinností zákonodárce stran předvídané regulace nájemného, k závěru, že obecné soudy nemohou žaloby pronajímatelů zamítat, nýbrž musí rozhodnout o zvýšení nájemného, přičemž výše nájemného by měla odpovídat místním podmínkám tak, aby nedocházelo k diskriminacím mezi pronajímateli (ale i nájemci) bytů s regulovaným nájemným a pronajímateli (nájemci) bytů s tzv. tržním nájemným. Po vydání nálezu sp. zn. Pl.ÚS 20/05 vydal Ústavní soud řadu rozhodnutí, jež zaznamenala určitý vývoj problematiky nájemného, a proto Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (poznámka