IV.ÚS 256/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 256/15 ze dne 23. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Tomáše Fujery, zastoupeného JUDr. Zuzanou Volfovou, advokátkou se sídlem Svatojánské nám. 47, Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014 sp. zn. 25 Cdo 3213/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 423/2013 ze dne 5. 3. 2014, potvrzujícímu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 4. 2013 sp. zn. 29 C 95/2011, jímž nebylo vyhověno žalobě stěžovatele o zaplacení částky 1 315 500 Kč. Z obsahu připojeného spisu a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se žalobou domáhal náhrady za bolestné a ztížení společenského uplatnění, které mu mělo vzniknout následkem poškození na zdraví, k němuž došlo při dopravní nehodě dne 7. 12. 1983. Stěžovatel se těchto nároků domáhal již žalobou ze dne 2. 10. 2000. V průběhu řízení byl dne 24. 9. 2003 na žalovaného ČSAD, s. p. Hradec Králové prohlášen konkurz. Stěžovatel podle poučení soudu prvního stupně opravil označení žalovaného tak, že žalovaným je pouze správce konkurzní podstaty úpadce. Tento spor, vedený u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 282/2000, skončil zamítavým rozsudkem ze dne 26. 11. 2009 č. j. 5 C 282/2000-328 se závěrem, že žalovaný správce konkurzní podstaty s odkazem na § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkurzu") není ve sporu legitimován. Spornou pohledávku bylo třeba podle § 20 odst. 1 zákona o konkurzu přihlásit do konkurzu, což stěžovatel neučinil. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 11. 2010-353 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Tato rozhodnutí nebyla napadena ústavní stížností. Stěžovatel svůj nárok uplatnil znovu, a to žalobou ze dne 11. 4. 2011, kdy jako žalovaného označil Českou státní automobilovou dopravu, státní podnik Hradec Králové, jednající správcem konkurzní podstaty. Nalézací i odvolací soud v řízení, které je předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti, opět dospěly k závěru, že pohledávka stěžovatele byla pohledávkou, kterou bylo nutno přihlásit do konkurzu, protože by se uspokojovala z konkurzní podstaty žalovaného úpadce. Nárokované odškodnění za zdravotní následky dopravní nehody ze dne 7. 12. 1983, které se projevily až v létech 1990 až 2002, nejsou kryty odškodňovacím předpisem, který je nutné použít, neboť nemohou být pojistnou událostí. Pojistnou událostí je podle § 3 odst. 2 vyhlášky č. 123/1974 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorových vozidel provozovaného Českou státní pojišťovnou, ve znění platném do 30. 4. 1990 (dále jen "vyhl. č. 123/1974 Sb."), skutečnost, kterou byla škoda způsobena, tj. dopravní nehoda, při níž byl zraněn stěžovatel. Za následky této dopravní nehody projevivší se za 17 a více let poté tedy sice žalovaný odpovídá (§ 427 a násl. obč. zák.), ale tyto následky nemohou být odškodněny z pojištění podle vyhl. č. 123/1974 Sb. Protože konkurz na majetek žalovaného dosud trvá, nelze proti němu podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona o konkurzu vést řízení ohledně nároků, které by se měly uspokojovat z konkurzní podstaty. Postup podle ustanovení § 23 a § 24 zákona o konkurzu nepřichází v úvahu, neboť stěžovatel pohledávku nepřihlásil do konkurzního řízení. Nejde ani o pohledávku za podstatou podle § 31 odst. 2. písm. h) zákona o konkurzu, který odkazuje na § 24 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidel, jenž v době vzniku pojistné události neexistoval a týká se jen neznámého škůdce. Žaloba proto musela být zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace, neboť stěžovatel podal žalobu po prohlášení konkurzu na majetek žalovaného a uplatnil nárok, který měl být uspokojen z majetku náležejícího do konkurzní podstaty. Soud konstatoval, že tímto rozsudkem není vytvořena překážka rei iudicatae v případě, že žalobce tentýž nárok uplatní vůči žalovanému po zrušení konkurzu na jeho majetek. Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť neobsahovalo všechny zákonné náležitosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Otázku přípustnosti v dovolání stěžovatel vůbec nezmínil a naplněním některého předpokladu přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. se nezabýval. Námitka, že napadené rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, nezakládá. K tvrzení stěžovatele, že v praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena otázka, "zda lze v řízení pokračovat, pokud je plnění úpadce kryto pojištěním, to je není plněno z konkursní podstaty", Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na řešení takto formulované otázky. Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Je přesvědčen, že jeho nároky jsou kryty pojištěním, proto nemohou být uspokojeny z konkurzní podstaty a měly být řádně soudem projednány. Stěžovatel zdůrazňuje, že otázka pasivní legitimace je řešena soudy 15 let. Nyní je v situaci, kdy své nároky, alespoň po dobu trvání konkurzu, nemůže uplatnit. Právní argumentací stěžovatele o tom, proč nejde o nárok, který by měl být uspokojen z konkurzu, se soudy zabývaly okrajově, ačkoliv jde nepochybně o zásadní otázku. Stěžovatel s odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 338/97, namítá, že povinností obecných soudů je neuplatňovat pozitivistický přístup nad podstatou práva na soudní ochranu a nalézat individuální spravedlnost. V otázce věcné legitimace nelze uplatňovat konstantní judikaturu rigorózně bez ohledu na specifika daného řízení. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí i obsah připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se v souladu s petitem ústavní stížnosti, kterým je vázán, zabýval napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. Tento závěr přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu, až na výjimky extrémního porušení základních práv, nepodléhá jeho přezkumné pravomoci. Ústavní soud se proto omezuje na konstatování, že Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí dostatečně rozvedl, z jakých důvodů posoudil dovolání stěžovatele jako dovolání, které nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti a trpí tedy vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Proti uvedenému závěru přitom stěžovatel, vyjma tvrzení o jeho formálnosti, konkrétní námitky nevznáší. Ústavní soud konstatuje, že neshledal důvod, aby řádně odůvodněné rozhodnutí dovolacího soudu z ústavněprávního hlediska zpochybňoval. Přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhl pouze zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, byla - aby Ústavní soud nebyl podezírán z přepjatého formalismu - podrobena ústavnímu přezkumu i rozhodnutí soudu nalézacího i odvolacího, neboť argumentace v ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím směřuje. Ústavnímu soudu nicméně nezbývá než vycházet ze své ustálené judikatury, ze které vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že nalézací i odvolací soud se námitkami stěž