IV.ÚS 256/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 256/22 ze dne 20. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka v právní věci stěžovatelek 1) J. B. a 2) nezl. L. B., zastoupené Mgr. Petrem Poločkem, advokátem, sídlem Novodvorská 667, Frýdek-Místek, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2021 č. j. 25 Cdo 3786/2020-1368, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. června 2020 č. j. 69 Co 418/2019-1340 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. července 2019 č. j. 17 C 341/2012-1244, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Fakultní nemocnice Olomouc, sídlem I. P. Pavlova 185/6, Olomouc, zast. JUDr. Karlem Vítkem, advokátem, sídlem Dobrovského 1157/25, Olomouc, a Kooperativa pojišťovna, a.s. Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy svým postupem porušily jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem (druhým v pořadí) zamítl žalobu stěžovatelek, kterou se stěžovatelka 1) J. B. domáhala částky na bolestném ve výši 150 000 Kč a částky ve výši 1 500 000 Kč za ztížení společenského uplatnění a stěžovatelka 2) nezletilá L. B. se domáhala na bolestném ve výši 300 000 Kč, za ztížení společenského uplatnění částku ve výši 15 000 000 Kč a na účelně vynaložených nákladech spojených s léčením částku 59 704,49 Kč (výrok I. a II.), proti žalované Fakultní nemocnici Olomouc (dále jen "žalovaná"), za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Kooperativy pojišťovny a.s. Vienna Insurance Group. Výrokem III. okresní soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV. nepřiznal náklady řízení ani České republice 3. K odvolání stěžovatelek Krajský soud v Ostravě ? pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem výrokem I. potvrdil rozsudek okresního soudu, výrokem II. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud se plně ztotožnil s názorem okresního soudu, že postup žalované nebyl v rozporu s náležitou odbornou péčí a byl tzv. lege artis. Ačkoli odhad porodní hmotnosti byl podle vyšetření ultrazvukem o více než 1000 g nižší oproti skutečné porodní váze a byl důvodem pro rozhodnutí vést porod vaginálně, vyplynul ze všech znaleckých posudků souhlasný závěr, že jde pouze o pomocnou metodu, která má své limity vycházející ze samotného principu této metody s možnou odchylkou v odhadu. Důvod k indikaci porodu císařským řezem neměli lékaři ani na základě zjištěných skutečností o cukrovce korigované pouze dietou. Rovněž bylo znaleckými posudky shodně vyvráceno, že by při porodu došlo k nepřiměřenému tlaku, tzv. Kristellerově expresi, a výkon spočívající v tlaku na břicho rodičky byl prováděn způsobem odpovídajícím doporučením České gynekologické společnosti. Správně byla za daných okolností provedena a indikována vaginální operace vakuumextraktorem. Znalci se dále shodli na tom, že i bez záznamu kontrakcí bylo možné posoudit, zda kardiotopografický záznam srdeční aktivity (dále jen "KTG") je v takové fázi, aby bylo možné ukončit operaci. Ruptura dělohy stěžovatelky nastala přirozenou cestou a porod samotný byl veden lege artis. Po právní stránce krajský soud uzavřel, že ze strany zdravotníků žalované nedošlo k porušení právní povinnosti, které by zakládalo obecnou odpovědnost za škodu na zdraví stěžovatelek podle § 420 a § 444 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen "občanský zákoník"). 4. Dovolání stěžovatelek bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, protože dovolací soud shledal, že není přípustné dle § 237 občanského soudního řádu. Specifikum sporů o náhradu škody na zdraví v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že podklad pro právní závěr o porušení povinnosti je nutno posuzovat za pomoci znalců, a to zpravidla znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení krajský soud, a samotné hodnocení důkazů krajským soudem nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Pokud v dovolání stěžovatelky zpochybnily skutková zjištění a nadto taková, k jejichž hodnocení je třeba odborných znalostí, toto Nejvyššímu soudu nepřísluší (může hodnotit znalecké posudky v intencích vymezených v rozsudku ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, publikovaný pod C 7776 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). II. Argumentace stěžovatelek 5. Touto ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí zejména pro porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny. V ní rekapitulovaly obsah napadených rozhodnutí a uvedly, že příčinnou poškození stěžovatelek byla kombinace tří faktorů, a to nesprávné hodnocení gestačního diabetu u matky, v návaznosti na nesprávný odhad velikosti plodu a následný tlak na děložní fundus, který mimo jakoukoli pochybnost vyvolal krvácivou rupturu dělohy. Dle jejich tvrzení obecné soudy provedly aplikaci jednoduchého práva v extrémním rozporu s provedenými důkazy a dopustily se tak libovůle při rozhodování soudů. 6. Obě stěžovatelky zejména namítají, že obecné soudy se zcela nesprávně vypořádaly s příčinnou souvislostí mezi jednáním žalované a následkem, který u obou nastal. Argumentovaly judikaturou Ústavního soudu v obdobných věcech, ze které vyplynulo, že není spravedlivé a dost dobře možné, aby pacient byl rovnocenným účastníkem řízení, pokud jde o prokazování zavinění, jeho případné míry a prokazování příčinného vztahu mezi jednáním a následkem. Žalovaná porušila povinnost vést o poskytované zdravotní péči řádnou a úplnou zdravotnickou dokumentaci, z níž lze úroveň poskytované péče zhodnotit (souhlas stěžovatelky s operací, stav děložní aktivity, KTG). Ošetřující lékař neměl tak vůbec žádný přehled o tom, co se děje v těle matky, pokud po dobu dvou hodin se neprovádělo žádné monitorování. Dále v dokumentaci chybí zmínka o tlaku na děložní fundus i použitá porodnická operace vakuumextrakce. Stěžovatelky považují za účelové a zavádějící tvrzení, že lékař pozná přiložením ruky na břicho rodičky, zda jsou přítomny kontrakce. Stěžovatelky jsou jednoznačně toho názoru, že obecné soudy zcela nesprávné interpretovaly důkazy zcela jasně vypovídající o tom, že na straně žalované došlo k porušení právní povinnosti v přímé příčinné souvislosti s poskytováním zdravotně-lékařských služeb a příčinou porušení právních povinností byl vznik škody na straně stěžovatelky 2) i její matky stěžovatelky 1). 7. Stěžovatelky uvedly, že obecné soudy nevzaly v úvahu existující judikaturu Ústavního soudu, která připouští při prokazování příčinné souvislosti určité prvky pravděpodobnosti a doktrínu ztráty šance (loss of chance), že zcela pominuly existující judikaturu v tomto směru a nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, což vedlo k zamítnutí jejich žaloby. Poukázaly na judikaturu Ústavního soudu [nález ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 2283/17 (N 142/90 SbNU 307); nález ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3067/13 (N 247/83 SbNU 855); usnesení ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2047/15); všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelky označují napadená soudní rozhodnutí za protiprávní a nespravedlivá, proto navrhují, aby Ústavní soud je nálezem zrušil. III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice 8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastnicím řízení. 9. Nejvyšší soud úvodem vyjádření poznamenal, že stěžovatelky shledávají pochybení obecných soudů v posouzení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, kterou se již opakovaně zabýval Ústavní soud. Ten dovodil, že není spravedlivé ani dost dobře možné, aby pacient byl rovnocenným účastníkem řízení, pokud jde o prokazování zavinění, případně míry zavinění a prokazováni příčinné souvislosti, proto byl připuštěn princip probability (nemusí být prokazována se 100% jistotou). Připomněl, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi poukázal na dok