IV.ÚS 2561/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2561/22 ze dne 1. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ARLBERG Group s. r. o., sídlem Ke Strašnické 50/16, Praha 10 - Strašnice, zastoupené Mgr. Jakubem Hrubým, advokátem, sídlem Na Hrádku 1940, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2022 č. j. 23 Cdo 1071/2022-251, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. prosince 2021 č. j. 23 Co 3/2021-216 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. října 2020 č. j. 10 C 44/2020-28, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Martina Vojty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 3 073 005 Kč, a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 104 600 Kč. Uvedený soud vyšel z toho, že účastníci řízení uzavřeli dne 21. 9. 2017 smlouvu o zápůjčce, jejímž předmětem bylo poskytnutí částky 1 350 000 Kč vedlejšímu účastníkovi s tím, že ji stěžovatelce vrátí do 21. 10. 2017, a v níž byl sjednán smluvní úrok ve výši 1 % a smluvní pokuty ve výši 0,25 % z neuhrazené výše smluvního úroku a 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení. Za účelem zajištění splnění z této smlouvy uzavřeli účastníci téhož dne zástavní smlouvu, na jejímž základě zastavil vedlejší účastník stěžovatelce jednu ideální třetinu konkrétních nemovitostí v katastrálním území Oucmanice. Okresní soud pak poukázal na reálnou povahu smlouvy o zápůjčce, kdy její vznik je podmíněn nejen dohodou stran, ale i skutečným odevzdáním předmětu zápůjčky, přičemž zapůjčitel musí v případném řízení prokázat, že tento předmět vydlužiteli předal. O této povinnosti byla stěžovatelka poučena, avšak své důkazní břemeno neunesla. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 153 331,20 Kč a České republice ve výši 2 250 Kč. Uvedený soud vyšel z toho, že stěžovatelka k prokázání svého nároku předložila písemně uzavřenou smlouvu o zápůjčce s úředně ověřeným podpisem vedlejšího účastníka, která obsahovala jeho prohlášení, že peníze převzal dne 21. 9. 2017, vedlejší účastník pravdivost tohoto prohlášení sporoval, a tudíž bylo na něm, aby tuto skutečnost vyvrátil, což se také stalo. Stěžovatelka v průběhu řízení změnila svou skutkovou verzi o tom, kdy a jakým způsobem měly být peníze předány, přičemž podle poslední verze k poskytnutí zápůjčky došlo již v roce 2015 a zajištění bylo sjednáno kupní smlouvou uzavřenou mezi Marií Bílkovou, matkou vedlejšího účastníka, a obchodní společností RENOMAX s. r. o. Tato smlouva nebyla vložena do katastru nemovitostí, přičemž z ní a příslušného pokladního dokladu plyne, že v den jejího uzavření, tj. 28. 8. 2015, byla na účet obchodní společnosti NOTABLE zástavy s. r. o. vložena "kupní cena" ve výši 850 000 Kč. V roce 2017 pak šlo již jen o převod zástavy na nemovitosti vedlejšího účastníka. Podle krajského soudu jsou tato tvrzení v rozporu s listinnými důkazy, kterými bylo prokázáno, že obchodní společnosti NOTABLE finance s. r. o. či NOTABLE zástavy s. r. o. poskytly v letech 2015 a 2016 Marii Bílkové zápůjčky zajištěné zástavním právem k nemovitostem jmenované. K předání finančních prostředků došlo dne 28. 8. 2015, přičemž nešlo o plnění stěžovatelky, ale obchodní společnosti RENOMAX s. r. o., a nikoliv vedlejšímu účastníkovi, ale jeho matce, přičemž není podstatné, že uvedená společnost je se stěžovatelkou osobně propojena a mezi vedlejším účastníkem a Marií Bílkovou je blízký vztah. Stěžovatelka neprokázala ani kdy a k jakému účelu předala dalších 500 000 Kč vedlejšímu účastníkovi a zda šlo o její finanční prostředky. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti shrnuje průběh soudního řízení, přičemž poukazuje na to, že vedlejší účastník nezpochybnil pravost smlouvy o zápůjčce, ale pravdivost svého prohlášení o tom, že k předání finančních prostředků došlo. Nedokázal vysvětlit, proč smlouvu o zápůjčce a zástavní smlouvu podepsal, když žádné finanční prostředky neobdržel. Vzhledem k uvedenému má stěžovatelka za to, že předání peněz vedlejšímu účastníkovi prokázala, a unesla tak své důkazní břemeno, naopak vedlejší účastník neprokázal, že by zápůjčku neobdržel. 6. Následně stěžovatelka poukazuje na provedené důkazy, z nichž vyvozuje, že vedlejší účastník použil částku 850 000 Kč na úhradu dluhu své matky u obchodní společnosti NOTABLE zástavy s. r. o. To, zda po obdržení hotovosti od ní tyto finanční prostředky vedlejší účastník odnesl do banky nebo je předal třetí osobě, aby je na účet uvedené obchodní společnosti vložila, podle ní není podstatné, podstatné je, že je obdržel. Na tomto závěru nemůže nic změnit to, že se její bývalý jednatel u jednání okresního soudu spletl, když uvedl, že menší část zápůjčky stěžovatelka poskytla vedlejšímu účastníkovi během roku 2014 a počátkem roku 2015 a že v roce 2017 chtěl půjčit cca 1 mil. Kč, ve skutečnosti žádost o zápůjčku větší částky přišla v roce 2015 a tento rok došlo i k předání finančních prostředků. 7. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že chybně interpretoval smlouvu o zápůjčce, měl-li za to, že k předání finančních prostředků mělo dojít v den jejího podpisu, tj. dne 21. 9. 2017, nebo krátce před ním, neboť k jejich předání mohlo dojít kdykoliv před tímto datem (viz "před podpisem této smlouvy poskytl vydlužiteli"), a ona také nikdy neuvedla, že by je poskytla dne 21. 9. 2017, takže její tvrzení bylo pravdivé. Na tom nic nemění, že jí bylo známo, jak s částí finančních prostředků vedlejší účastník naložil, tedy že jimi uhradil dluh své matky, a tuto informaci nelze považovat za důkaz k tvrzení vedlejšího účastníka, že mu finanční prostředky nebyly předány. Odůvodnil-li krajský soud své rozhodnutí tím, že její tvrzení jsou v rozporu s provedenými důkazy, pak tomu tak není. Naopak v protikladu jsou "tvrzení" uvedeného soudu, že prohlášení vedlejšího účastníka je dostačující k prokázání toho, že před podpisem smlouvy o zápůjčce došlo k předání finančních prostředků, a současně že předání 500 000 Kč vedlejšímu účastníkovi neprokázala. Navíc na jednání soudů nižších stupňů prokázala, že finanční prostředky poskytla před podpisem smlouvy o zápůjčce, a to v několika platbách v roce 2014 a 2015. 8. V návaznosti na výše uvedené stěžovatelka argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, podle kterého v případě, že vydlužitel svým podpisem stvrdí, že předmět zápůjčky převzal, k prokázání této skutečnosti není třeba dalšího dokazování, přičemž soudům nižších stupňů vytýká, že ignorovaly ustálenou judikaturu. Navíc ignorovaly i ostatní listinné důkazy, např. zástavní smlouvu, a to, že jí bylo známo, jak vedlejší účastník s větší částí finančních prostředků naložil, tj. že jimi plnil závazky ze smlouvy mezi obchodní společností RENOMAX s. r. o. a Marií Bílkovou, kterou byl zaplacen její dluh jmenované u obchodní společnosti NOTABLE zástavy s. r. o. 9. Závěrem stěžovatelka odmítá, že by vedlejší účastník prokázal, že předmět zápůjčky neobdržel, a vytýká soudům nižších stupňů, že "deformovaly" důkazy v její neprospěch, čímž toto hodnocení zatížily libovůlí, a že jejich "tvrzení", že vedlejší účastník prokázal, že předmět zápůjčky neobdržel, nemá oporu v důkazech a je zjevně nepravdivé. Soudy vyšších stupňů se podle stěžovatelky měly odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, když pominuly judikaturu, na kterou se odvolávala (rozsudky Nejvyšší