IV.ÚS 2564/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2564/09 ze dne 5. 1. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného, Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. V., zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Nový Bor, Sloupská 135, proti usnesením Policie ČR Krajského ředitelství policie Východočeského kraje Hradec Králové ze dne 10. 7. 2009 č. j. KRPH-9888-181/TČ-2009-050080 a č. j. KRPH 9888-184/TČ-2009-050080 a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 8. 2009 č. j. 11 Nt 220/2009-63 a 11 Nt 221/2009-69 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 9. 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených rozhodnutí Policie ČR Krajského ředitelství policie Východočeského kraje Hradec Králové (dále jen "rozhodnutí policie"), kterými bylo rozhodnuto v případě prvého z nich podle § 79d odst. 1, 2 tr. ř., a v případě druhého podle §§ 79f a 79d odst. 1, 2 tr. ř. o zajištění nemovitého majetku stěžovatelky, jenž je blíže specifikován v uvedených rozhodnutích. Stěžovatelka se rovněž domáhala zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "rozhodnutí krajského soudu"), jimiž byly stížnosti proti rozhodnutím policie podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuty. Z napadených rozhodnutí se podává, že je stěžovatelka trestně stíhána pro podezření ze spáchání rozsáhlé hospodářské trestné činnosti, mj. trestného činu úvěrový podvod podle § 250b odst. 1, 4 tr. zák. , kterého se měla dopustit tím, že na základě nepravdivých a hrubě zkreslených údajů uzavřela dne 29. 9. 2008 s bankou Česká spořitelna smlouvu o úvěru, kterou jí byl poskytnut úvěr ve výši 4 800 000,- Kč. Prvně uvedeným rozhodnutím policie byly podle § 79d odst. 1, 2 tr. ř. zajištěny nemovitosti, jelikož se orgány činné v trestním řízení domnívaly, že tyto nemovitosti byly užity ke spáchání trestného činu a následně získány trestným činem. Nemovitosti totiž podle orgánů činných v trestním řízení stěžovatelka zakoupila z prostředků získaných úvěrovým podvodem, přičemž pro poskytnutí požadovaného úvěru předložila znalecký posudek, ve kterém byla obvyklá cena nemovitosti značně nadhodnocena. Druhým rozhodnutím policie byly podle §§ 79f a 79d odst. 1, 2 tr. ř. zajištěny další nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti, který se do současné doby nepodařilo dohledat a zajistit, přičemž takto zajištěný majetek má alespoň zčásti odpovídat rozdílu mezi výší poskytnutého úvěru a skutečnou kupní cenou nemovitostí získaných na základě uvěrového podvodu, kterého se stěžovatelka měla dopustit. Proti oběma rozhodnutím policie podala stěžovatelka stížnosti ke Krajskému soudu v Hradci Králové ve smyslu § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Ten je stěžovatelkou napadenými rozhodnutími zamítl. Ve své ústavní stížnosti, která směřuje proti všem zmíněným rozhodnutím a žádá jejich zrušení, stěžovatelka nejprve opakuje argumenty založené na polemice s napadenými rozhodnutími v rovině podústavního práva (výkladu a aplikaci relevantních ustanovení trestního řádu) a poté tvrdí, že jimi došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny. Konkrétně stěžovatelka tvrdí, že nelze současně použít obou zajišťovacích institutů, jelikož podle jejího názoru logickým i gramatickým výkladem [ustanovení § 79f tr. ř.] je nutno dospět k závěru, že jej lze použít pouze v případě, nelze-li zajistit nemovitost podle § 79d tr. ř., v tomto konkrétním případu místo této nemovitosti, nikoliv jak tomu bylo v daném případě, kdy je užito obou právních institutů současně s naprosto nepodloženým tvrzením, že se nepodařilo dohledat, jak bylo naloženo se zbývající částí peněžních prostředků z poskytnutého úvěru nebo co za něj bylo pořízeno. Dále stěžovatelka tvrdí, že je rozhodnutí policie zcela nepřezkoumatelné, neboť odůvodnění postrádá náležitosti uvedené v ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř., zejména nejsou uvedeny důkazy, o které se skutková zjištění opírají a úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního řádu, přičemž tato tvrzení stěžovatelka dále konkretizuje. Ohledně rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka tvrdí, že na rozdíl od závěrů vyslovených krajským soudem v napadených rozhodnutích podle jejího názoru k [...] hrubému narušení jejích vlastnických práv jednoznačně bezdůvodně došlo a nic na tom nemění [podle názoru stěžovatelky] rozsáhlé odkazy soudu na různé judikáty jak Ústavního soudu, tak Evropského soudu pro lidská práva. Ta by totiž mohla být použita pouze v případě, že by byla jakkoliv prokázána podezření ze spáchání trestné činnosti ze strany [stěžovatelky], což však, jak je rozsáhle odůvodněno v původní stížnosti [stěžovatelky], prokázáno nebylo. Podle stěžovatelky ani není zřejmé, jak soud dospěl k závěru, že není zájem na ochraně práva vlastnictví navrhovatelky. Konečně stěžovatelka polemizuje s tím, že krajský soud ve svém usnesení poukazuje na to, že dokonce i Ústavní soud je jen oprávněn se přesvědčit, zda jsou vůbec důvodně předpokládány podmínky pro použití ustanovení § 79d odst. l, 2 a § 79f tr. ř., přičemž tyto podmínky podle něj pro svou povahu nemusí být prokázány nepochybně, přičemž podle názoru stěžovatelky tyto podmínky ani z jednoho napadeného rozhodnutí nevyplývají vůbec, natož důvodně. Podle názoru stěžovatelky neobstojí ani tvrzení soudu, že trestní řízení je v samotných počátcích, neboť požadavky na řádné odůvodnění usnesení ve smyslu § 134 odst. 2 tr. ř. jsou stejné v každém okamžiku trestního řízení a musí z nich jednoznačně vyplývat konkrétní skutečnosti svědčící pro samotné rozhodnutí. II. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo průběžného dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do jejich pravomoci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími obecných soudů porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování obecných soudů ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot dle ustanovení § 79a a násl. tr. ř. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti těmto rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3071/08 ze dne 11. 6. 2009, dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, v databázi NALUS, http://nalus.usoud.cz/, a další rozhodnutí v tomto usnesení citovaná ). Jak uvádí výše citované usnesení III. ÚS 3071/08, základní zásady pro aplikaci předmětných zajišťovacích institutů a východiska pro posouzení ústavní konformity takové aplikace orgány činnými v trestním řízení Ústavní soud shrnul jednak v usneseních sp. zn. II. ÚS 267/03 ze dne 15. 4. 2004 (U 18/33 SbNU 401) a sp. zn. I. ÚS 105/07 ze dne 9. 10. 2007, a dále v nálezech sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291) a sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009. V těchto rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil předběžný charakter zajišťovacích opatření, jejich smysl, nutnost jejich přiměřenosti (proporcionality) a náležitého odůvodnění příslušných rozhodnutí. Ústavní soud zároveň kladl důraz na to, že v rámci řízení o ústavní stížnosti není možné přezkoumávat skutkový stav věci, neboť by to znamenalo faktické předjímání meritorního rozhodnutí v trestním řízení ze strany Ústavního soudu. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. tr. řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: - musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), - musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a - nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění majetku je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci, nikoli soudu Ústavního. Ústavní soud zároveň konstatoval, že pro závěry obecných soudů o tom, zda jsou dány konkrétní okolnosti, odůvodňující zajištění majetkových hodnot dle citovaných ustanovení tr. ř., lze z podstaty věci požadovat toliko určitý vyšší stupeň pravděpodobnosti, nikoli nepochybnost ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 věta první tr. ř., požadovanou pro rozhodnutí o vině. Svou kasační pravomoc Ústavní soud tudíž uplatnil zejmé