IV.ÚS 2566/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2566/16 ze dne 31. 8. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Davidem Řezníčkem, Ph.D., LL.M. advokátem se sídlem U Černé věže 66/3, 370 01 České Budějovice proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. května 2016 č. j. 6 Co 643/2016-656 a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. prosince 2015 č. j. 13 P 75/2012-566 za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, konkrétně bylo údajně porušeno právo uvedené v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva") garantující, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať již uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány; dále právo uvedené v čl. 18 odst. 1 Úmluvy (oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte; základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na spravedlivý proces a právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence), čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, právo rodičů na péči a výchovu dětí a právo dětí na rodičovskou výchovu a péči, práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona, a právo na soudní a jinou právní ochranu). II. Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud v Českých Budějovicích ve věci péče o nezletilou T. a nezletilého Š., rozhodl o návrhu otce na změnu úpravy poměrů k nezletilým dětem a o návrhu matky T. K. na změnu úpravy styku otce s nezletilým dětmi a o zvýšení výživného pro obě nezletilé děti tak, že návrh otce zamítl (výrok I), upravil styk otce s nezletilými dětmi v době letních prázdnin (výrok II), zamítl návrh matky na změnu úpravy styku s oběma nezletilými dětmi (výrok III) a dále rozhodl o výživném pro nezletilého Š., na kterého je otec povinen dnem 1. 12. 2015 přispívat částkou 6 300,- Kč měsíčně (výrok IV) a zamítl návrh matky na zvýšení výživného pro nezletilou T. (výrok V). Otec se podaným návrhem domáhal, aby oba nezletilí byli svěřeni do střídavé péče svých rodičů, neboť měl za to, že jsou splněny podmínky střídavé péče (bydliště obou rodičů je v téže obci, došlo k upevnění citové vazby k otci, nezletilé děti mají dobrý vztah k jeho partnerce a polorodému sourozenci). Okresní soud dospěl k závěru, že mezi oběma rodiči je velmi obtížná komunikace, probíhá řízení o návrhu na výkon rozhodnutí pro zmařené styky otce s dětmi, přičemž od poslední úpravy nedošlo k podstatné změně poměrů, které by odůvodňovaly vyhovění návrhu otce na změnu úpravy poměrů k nezletilým dětem. Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I, II, IV a V, přičemž uvedl, že otec nemá ke dni 24. 5. 2016 na zvýšeném výživném žádný nedoplatek (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně změnil v odstavci II a VI tak, že nově upravil styk otce s nezletilými dětmi v době letních prázdnin (výrok II). III. Stěžovatel uvádí, že se v řízení před obecnými soudy podaným návrhem domáhal svěření obou nezletilých dětí do střídavé péče, neboť stávající úprava výchovných poměrů obou nezletilých dětí se mu prý jevila jako "nedostatečná a nekorespondující s nejlepším zájmem jeho dětí". Stěžovatel se cítí být poškozen jak rozhodnutím soudů, tak i údajnými průtahy, k nimž prý docházelo v průběhu řízení a dále údajně vědomě mařenými styky s nezletilými dětmi ze strany matky nezletilých. Stěžovatel se rovněž snažil od Krajského soudu v Českých Budějovicích získat informace, z nichž by bylo zřejmé, v kolika případech z opatrovnických věcí rozhodovaných tímto soudem došlo ke svěření nezletilého dítěte (dětí) do střídavé péče obou rodičů na základě dohody rodičů a v kolika rozhodnutím soudu, resp. v kolika případech došlo k zamítnutí takového návrhu. Na jeho dotazy však nedostal stěžovatel uspokojivou odpověď. Krajský soud jen uvedl, že jím požadované údaje nejsou tímto soudem statisticky evidovány. Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud údajně při svém rozhodování zcela ignoroval kritéria, již dříve formulovaná Ústavním soudem v otázce střídavé péče, a údajně postupoval a rozhodoval podle svých vlastních kritérií, která jsou však prý v rozporu se závěry vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu, neboť v projednávané věci byla naplněna všechna čtyři Ústavním soudem vymezená objektivní kritéria. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na nálezy ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 a ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14. Výhrady má stěžovatel i v nové úpravě styku během letních prázdnin v roce 2016, neboť soud nerespektoval jeho představy o kratších cyklech, v nichž bude trávit čas s oběma nezletilými, oproti delším, desetidenním cyklům stanoveným soudním rozhodnutím. Stěžovatel je přesvědčen, že i přes nefunkční komunikaci mezi rodiči mělo být jeho návrhu vyhověno, neboť původ této nepříznivé situace prý není v žádném případě v jeho osobě či jednání, ale je to naopak výhradně matka, která svou neochotou k uzavření mimosoudní dohody brání stěžovateli v realizaci jeho rodičovských práv. Oba obecné soudy prý tak rozhodly na základě "ničím nepodložených a neprokázaných" skutečností, čímž se dopustily libovůle. Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud jeho návrh vyřídil mimo stanovené pořadí, a to s ohledem na zájem nezletilých dětí na rodičovské péči. IV. Ústavní soud se nejprve zabýval zkoumáním, zda podaný návrh splňuje formální náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a je tedy možné se jím zabývat. Protože k negativnímu závěru nedospěl, mohl pokračovat v řízení. V. Po zvážení námitek stěžovatele, zejména jeho tvrzení o porušení výše označených ústavně zaručených práv ve vztahu k namítaným vadám řízení a napadeným rozhodnutím, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a jestli lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Ústavní soud se k problematice tzv. střídavé péče vyjadřoval již v celé řadě svých rozhodnutí. Ustálená rozhodovací praxe je přitom taková, že v rodinněprávních věcech Ústavní soud zasahuje jen v případech skutečně extrémních; je tomu tak zejména proto, že svěření nezletilého dítěte do výchovy jednomu z rodičů či do jejich střídavé výchovy je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v pravomocně skončeném řízení. Při rozhodování o svěření nezletilého dítěte do péče konkrétního rodiče či jeho svěření do střídavé péče musí obecné soudy zvažovat individuální okolnosti každého případu a zohlednit, jestli jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče přitom není přání konkrétního rodiče, nýbrž především