IV.ÚS 2569/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2569/24 ze dne 27. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AGRO Aktivity s. r. o., sídlem Hřebíkova 1873/6, Praha 4 - Modřany, zastoupené Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem, sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. července 2024 č. j. 30 Cdo 958/2024-402 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 61 Co 158/2023-334, ve znění opravného usnesení ze dne 12. ledna 2024 č. j. 61 Co 158/2023-345, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a města Nalžovské Hory, sídlem Stříbrné Hory 104, Nalžovské Hory, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1., čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se u Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") po vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení náhrady škody, která ji měla vzniknout nesprávným úředním postupem. Svůj nárok zdůvodnila tím, že jako vlastnice pozemku, jehož součástí je zemědělská stavba (dále jen "sýpka"), byla na svých právech dotčena jejím nesprávným označením v územním plánu vedlejšího účastníka. Sýpka je zřejmě nesprávně v územním plánu zahrnuta do dopravní infrastruktury a má být svým účelem určena k dopravě. Stěžovatelka v důsledku toho nemůže plnit svůj závazek z nájemní smlouvy a vzniká jí škoda v podobě ušlého nájemného. 3. Okresní soud nejdříve po provedeném dokazování žalobu zamítl. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") na základě odvolání tento rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalším řízení. V této souvislosti konstatoval, že okresní soud správně uzavřel, že vedlejší účastník při schvalování územního plánu pochybil tím, že sýpku zanesl do plochy dopravní infrastruktury. Šlo přitom o nesprávný úřední postup, za nějž vedlejší účastník odpovídá. S dalšími důvody, které okresní soud vedly k zamítnutí žaloby, se však krajský soud neztotožnil. 4. Okresní soud následně ve svém druhém rozhodnutí vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovatelce náhradu škody uložil. Je vysoce pravděpodobné, že pokud by vedlejší účastník nepochybil při zpracování územního plánu, pak by stěžovatelka disponovala povolením k užívání sýpky k účelům požadovaným v nájemní smlouvě. Vznikla jí proto škoda v podobě ušlého nájemného. 5. Krajský soud k odvolání vedlejšího účastníka napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil, žalobu zamítl a stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů řízení. Vzhledem k argumentaci vedlejšího účastníka přehodnotil svůj předchozí právní názor, že odpovědnostním titulem je nesprávný úřední postup. Z hlediska zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), je třeba územní plán považovat za rozhodnutí. Předpokladem vzniku povinnosti nahradit škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je jeho předchozí zrušení pro nezákonnost. Ačkoliv označení prostoru sýpky jako plochy dopravní infrastruktury v územním plánu je bezesporu chybné, k naplnění podmínek pro přiznání požadovaného nároku nedošlo. 6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl, neboť rozsudek krajského soudu považoval za souladný s ustálenou rozhodovací praxí. Stěžovatelka za skutečnosti vedoucí ke vzniku škody považuje to, že vedlejší účastník navzdory výzvám neodstranil nesprávnost v územním plánu, případně nepřistoupil k jeho změně. Rozhodnutí krajského soudu za takovou skutečnost (označenou stěžovatelkou) považuje nesprávné označení sýpky v územním plánu. V této právní otázce bylo proto dovolání nepřípustné. Krajský soud postavil své rozhodnutí na právních názorech obsažených v odvolání vedlejšího účastníka a jeho rozhodnutí tak není překvapivé. Je výhradně věcí žalobce, aby jasně identifikoval právní skutečnost, od níž odvozuje svůj požadavek na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Pokud krajský soud odpovědnost za nesprávný územní plán nedovodil, neměl povinnost zabývat se tím, zda odpovědnost nenastala v důsledku dalších skutečností. Rozhodnutí krajského soudu nebylo nepřezkoumatelné. II. Argumentace stěžovatelky 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve podrobně popisuje skutkový děj a průběh řízení před obecnými soudy. K ústavní stížnosti dále připojila "doplňující právní argumentaci stížnosti o zevrubný popis skutkového stavu a sled nastalých událostí". V důsledku nesprávného zakreslení sýpky do územního plánu jí měla vzniknout škoda, přičemž ani poté, co byl vedlejší účastník na tento stav upozorněn, nepřistoupil k jakémukoliv nápravnému opatření. Stěžovatelce právní řád nenabízí prostředky nápravy nezákonného stavu a nezbývá jí než čekat, až vedlejší účastník změní územní plán. Ani tak nepůjde o rozhodnutí, kterým se mění nebo ruší nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelce přitom již uplynula lhůta pro podání návrhu na jeho změnu nebo zrušení. Nejvyšší soud postupoval formalisticky. Nepřihlédl k žádným stěžovatelčiným námitkám, ani nezohlednil, že krajský soud se odchýlil od rozhodovací praxe tím, že nárok stěžovatelky posuzoval pouze podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a nikoliv již dále podle § 8 odst. 3 ve spojení s § 21 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Pokud soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro odpovědnost za nezákonné rozhodnutí, měl posoudit, zda odpovědnost nenastala z důvodu nesprávného úředního postupu. Vedlejšímu účastníkovi nic nebránilo zjevnou nesprávnost napravit. Opatření obecné povahy nelze navíc považovat za rozhodnutí, protože nenaplňuje zákonem stanovené náležitosti. Pochybení ani není nezákonností ve smyslu judikatury. Rozhodnutí krajského soudu bylo navíc i překvapivé, protože krajský soud na změnu právního názoru předem neupozornil. 8. Stěžovatelka za nesprávné označuje i rozhodnutí o nákladech. Pokud by obecné soudy již původně dospěly k závěru, že není naplněn ani předpoklad existence nesprávného úředního postupu, nemuselo by se vést dokazování před okresním soudem po vydání usnesení krajského soudu a účastníkům by nevznikly řízení neúčelné náklady. Stěžovatelka přitom byla zavázána i k náhradě těchto nákladů. Krajskému soudu se nabízela i možnost aplikace § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). 9. Stěžovatelka dále s ohledem na podobnost s věcí, o níž bylo rozhodnuto nálezem ze dne 11. 9. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 23/24, navrhla, aby rozhodující senát jednomyslně postoupil věc k projednání a rozhodnutí plénu Ústavního soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. 12. V judikatuře je dlouhodobě zastáván názor, že opatření obecné povahy se pro účely zákona č. 82/1998 Sb. považuje za rozhodnutí, přičemž takový výklad považoval Ústavní soud za ústavně konformní (srov. rozsudek Nejvyššího