IV.ÚS 2570/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2570/20 ze dne 6. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Brenntag CR s. r. o., sídlem Mezi Úvozy 1850/1, Praha 20 - Horní Počernice, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. července 2020 č. j. 9 Cmo 2/2020-146 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. prosince 2019 č. j. 26 Cm 2/2017-79, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a P. M., P. O. a D. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a doručených písemností se podává, že stěžovatelka při své obchodní činnosti dodala dne 16. 4. 2009 objednané zboží obchodní společnosti STIM ZET a. s. Protože uvedená obchodní společnost kupní cenu nezaplatila a dne 17. 8. 2009 podali její bývalí zaměstnanci insolvenční návrh, stěžovatelka přihlásila v zahájeném insolvenčního řízení svoji pohledávku ve výši 20 582,42 Kč. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") vydal dne 9. 8. 2017 rozvrhové usnesení, podle kterého stěžovatelka měla obdržet 811,48 Kč, ve zbylé části ve výši 19 770,97 Kč její pohledávka nebyla uspokojena. 3. Stěžovatelka proto podala dne 19. 9. 2017 žalobu proti vedlejším účastníkům jako členům statutárního orgánu uvedené obchodní společnosti žalobu ke krajskému soudu o zaplacení 19 770,97 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle § 99 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) [dále jen "insolvenční zákon"]. Krajský soud žalobu zamítl napadeným rozsudkem. Vedlejší účastníci vznesli námitku promlčení, která byla podle krajského soudu důvodná. Krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 a ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. 29 Cdo 4147/2018 uvedl, že dnem, kdy škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den kdy byl podán insolvenční návrh, a proto je nárok stěžovatelky promlčen. 4. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), ve kterém namítala, že předpokladem vzniku škody a počátku běhu promlčecí lhůty je zjištění úpadku dlužníka a její objektivní vyjádřitelnost v penězích, vznik škody musí být navázán na okamžik zjištění, že pohledávka je nevymahatelná, což stěžovatelka spojuje se závěrečnou fází insolvenčního řízení. Krajským soudem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou nesprávná, jsou excesem z jinak ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a doktríny. 5. Vrchní soud svým napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek krajského soudu. Vrchní soud sice uvedl rozdílně od krajského soudu, že tzv. subjektivní promlčecí lhůta počala běžet nejdříve od zveřejnění rozvrhového usnesení insolvenčního soudu a ke dni podání žaloby neuplynula, avšak tzv. objektivní promlčecí lhůta počala běžet již podáním insolvenčního návrhu. Podle vrchního soudu je judikatura Nejvyššího soudu v tomto směru ustálená a jednotná. Tzv. objektivní promlčecí lhůta není vázána na ukončení insolvenčního řízení, stěžovatelka měla možnost zabránit uplynutí promlčecích lhůt podáním žaloby a následným návrhem na přerušení řízení, její žaloba by nebyla předčasná (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012 sp. zn. 29 Cdo 4968/2009 a ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. 29 Cdo 4147/2018 a usnesení ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 25 Cdo 3804/2014). II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka nesouhlasí se zamítnutím žaloby pro uplynutí promlčecích lhůt. Tvrdí, že výklad zastávaný obecnými soudy znemožňuje věřitelům uplatnit jejich práva u soudu. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že v podobné situaci, kdy byl úpadek zjištěn po více než třech letech (délka trvání tzv. objektivní promlčecí lhůty), se ocitli věřitelé přinejmenším 289 insolvenčních dlužníků. Tito dlužníci, vč. stěžovatelky, u nichž insolvenční soud vydá rozvrhové usnesení či rozhodnutí o schválení konečné zprávy až po uplynutí tří let, dojde vždy k zamítnutí žaloby; a to buď pro promlčení nároku, nebo pro předčasnost. Výklad zastávaný krajským soudem a vrchním soudem popírá ochranný účel § 99 insolvenčního zákona, nutí věřitele předjímat skutečnosti zjišťované v insolvenčním řízení a podávat žalobu na náhradu škody, u které není dosud známa jejich konkrétní výše [a contrario nález sp. zn. Pl. ÚS 24/07 ze dne 31. 1. 2008 (N 26/48 SbNU 303; 88/2008 Sb.), sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249) či usnesení sp. zn. III. ÚS 1157/08 ze dne 16. 10. 2008 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. 7. Stěžovatelka tvrdí, že výklad zastávaný krajským soudem a vrchním soudem je "extrémní", v rozporu s doktrinálním chápáním občanskoprávní odpovědnosti a vnitřně rozporný, stejně jako judikatura Nejvyššího soudu, na kterou v napadených rozhodnutích krajský soud a vrchní soud odkazují. Stěžovatelka v tomto směru odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, ze dne 11. 4. 2012 sp. zn. 29 Cdo 4968/2009 a ze dne 23. 7. 2015 sp. zn. 29 Cdo 924/2013. Podle citované judikatury a doktríny totiž nemůže škoda vzniknout, aniž by byla objektivně vyjádřitelná v penězích; nelze-li škodu objektivně vyjádřit v penězích, platí, že dosud nevznikla. Krajský soud a vrchní soud se také nedostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatelky. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 9. Přestože vrchní soud v napadeném rozsudku uvedl, že proti jeho výroku, kterým se potvrzuje napadený rozsudek obvodního soudu, je dovolání přípustné, stěžovatelka se tímto poučením neřídila. Dovolání nepodala a v záhlaví uvedený rozsudek vrchního soudu, včetně uvedeného výroku, napadla přímo ústavní stížností. Neboť krajský soud a vrchní soud svými napadenými rozhodnutími rozhodly o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, dovolání proti napadenému rozsudku vrchního soudu je nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Poučení vrchního soudu bylo v tomto směru nesprávné. Ústavní stížnost je proto přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 12. V prvé řadě je nutno uvést, že ústavní stížnost míří proti rozhodnutím obecných soudů, kterými zamítly její žalobu o zaplacení 19 770,97 Kč s příslušenstvím, a jde proto o tzv. bagatelní věc. Přitom podle ustálené rozhodovací p