IV.ÚS 2575/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2575/07 ze dne 24. 1. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti 1) L. Z., 2) Ing. F. K. a 3) Dr. F. K., všech zastoupených JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Olomouci, 28. října 463/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, čj. 28 Cdo 1837/2007-162, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2006, čj. 56 Co 451/2005-128, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2005, čj. 12 C 28/2005-79, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 1. 10. 2007 se L. Z., Ing. F. K. a Dr. F. K. (dále též "stěžovatelé", případně "žalobci") domáhali, aby Ústavní soud nálezem rozhodl, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů vydanými v řízení o určení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem byla porušena jejich základní práva dle článků 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 11 odst. 1 a 4 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 2 odst. 2 Listiny a článku 2 odst. 3 a 4 Ústavy, a tato rozhodnutí zrušil. II. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 12 C 28/2005, vyplývají následující skutečnosti. Žalobou podanou u soudu dne 18. 2. 2005 se žalobci domáhali proti žalovanému Olomouckému kraji určení jednak svého podílového spoluvlastnictví, jednak stanovení povinnosti strpět zápis do katastru nemovitostí s odůvodněním, že žalobkyně a R. Z. byli účastni rehabilitace, kterou byly zrušeny výroky o trestu propadnutí majetku s platností ex tunc, a došlo tak k obnovení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Dne 27. 7. 2005 Okresní soud v Olomouci návrhy na určení podílového spoluvlastnictví a na strpění zápisu do katastru nemovitostí zamítl (výroky I. a II.), rozhodl o vrácení přeplatku na soudním poplatku (výrok III.) a o nákladech řízení (výrok IV.). Dne 28. 8. 2006 Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací nepřipustil změnu žaloby přednesenou u odvolacího jednání dne 28. 8. 2006 (výrok I.), rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části, tj. vyjma odstavce III. výroku, potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Dovolání žalobců Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné dne 27. 6. 2007 poté, co dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. V odůvodnění uvedl, že soudy obou stupňů se v této právní věci zabývaly pro spor základní právní otázkou, jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu [ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského zákoníku] ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechod na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním. Nejvyšší soud připomněl, že k této právní otázce se již vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo/22 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle ustanovení § 126 obč.zák.), a to ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy (anebo tento nárok i bezúspěšně uplatnila). Dále Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů (sdělení č. 477/2005 Sb.), dle něhož "žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství". Podle naposled citovaného stanoviska nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, jestliže zvláštní právní předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy takové majetkové újmy, která vznikla za okolností, na které pamatuje restituční předpis. Restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který stát získal majetkovými opatřeními v období do konce roku 1989, podle obecných předpisů, neboť úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k obecným předpisům. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl do konce roku 1989; na tento majetek nelze uplatňovat nároky podle obecných předpisů; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které takto zaniklo před téměř padesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat na zásadu důvěry v katastrální zápis. Závěrem Nejvyšší soud konstatoval, že s poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž vycházel i v daném případě, nemohl dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřovalo dovolání žalobců, řešil některou otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu, jimiž jsou obecné soudy vázány). III. V části I. odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jejich základní práva dle článků 90 a 95 Ústavy, článku 11 odst. 1 a 4 a článku 36 Listiny, článku 2 odst. 2 Listiny a článku 2 odst. 3 a 4 Ústavy. V části II. zrekapitulovali dosavadní průběh a výsledky řízení. V části III. odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé předestřeli svoji ústavněprávní argumentaci. Vycházeli z předpokladu, že své vlastnické právo k nemovitostem nikdy nepozbyli; stát proto nemohl být jejich vlastníkem a ochrana vlastnického práva svědčila jim. Judikatura soudů "konzervuje" absurdní právní stav, kdy neumožňuje osobě, která je de iure stále vlastníkem nemovitostí, domoci se v řízení před soudem svého vlastnictví. Stát se vlastníkem věcí nemohl stát "uzurpací". Obecné soudy tak zjevně v rozporu s článkem 11 odst. 1 Listiny vytváří zvláštní právní konstrukci, kdy na jedné straně připouští, že k přechodu (zániku) vlastnictví konkrétní osoby nedošlo, přesto je jako oprávněný držitel (se všemi právy vlastníka) označen stát. Právní ochrana je tak poskytována státu jako osobě, která vlastnické právo k předmětným nemovitostem nikdy nenabyla. Podle stěžovatelů napadená rozhodnutí rovněž porušují zásadu nepromlčitelnosti základního práva vlastnit majetek. IV. Okresní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost považuje za "neodůvodněnou". V. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný z následujících důvodů. Ústavní soud se především neztotožnil s tvrzením stěžovatelů, že napadenými rozsudky došlo k porušení článků 90 a 95 Ústavy. Citovaná ustanovení totiž sama o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelů nezakládají, neboť obsahují především institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález IV.ÚS 285/02, Sb.n.u., sv. 30, str. 193 (195-6); nález IV. ÚS 403/03, Sb.n.u., sv. 40, str. 75 (79)]. Obdobně ani článek 2 odst. 2 Listiny, resp. jemu obsahově odpovídající článek 2 odst. 3 Ústavy, zakotvující tzv. princip legální licence, tj. omezení státní moci zákonem, subjektivní samostatné veřejná ústavně zaručené základní právo stěžovatelů nezakládají a nelze se jich dovolávat přímo [srov. srov. nález IV. ÚS 690/01, Sb.n.u., sv. 29, str. 417; nález IV.ÚS 223/04, Sb.n.u., sv. 36, str. 319 (323)]. Stejně tak Ústavní soud neakceptoval tvrzené porušení článku 2 odst. 4 Ústavy (jemuž odpovídá článek 2 odst. 3 Listiny), postrádající jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Uvedené články garantují autonomii vůle a svobodného individuálního jednání, jak podrobněji rozvedl Ústavní soud v odst. 23. a násl. svého nálezu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05 (uveřejněno ve volně přístupné databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://www.judikatura.cz). Ústavní soud proto ústavní stížnost posuzoval pouze z hlediska namítaného porušení článků 11 a 36 Listiny. Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení stěžovatelů, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen článek 11 odst. 1 Listiny, který - obdobně jako článek 1 Protokol