IV.ÚS 2575/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2575/23 ze dne 19. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, sídlem Ó. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. července 2023 č. j. 47 To 173/2023-26 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality Ostrava, ze dne 28. března 2023 č. j. KRPT-14331-1108/TČ-2021-070082, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality Ostrava, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odbor hospodářské kriminality Ostrava (dále jen "policejní orgán"), napadeným usnesením podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodla o zajištění nemovitých věcí, specifikovaných ve výroku tohoto usnesení, jako nástroje trestné činnosti. 3. Následně Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stížnosti stěžovatele (zúčastněné osoby) a obviněného P. D. (dále jen "obviněný") podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodné zamítl. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny nepřiměřeně omezit vlastnické právo či dokonce vyvlastnit majetek třetí osoby, která se nijak na trestné činnosti obviněného nepodílela, a to na základě uměle vytvořené a právně nepodporované konstrukce nové kategorie vlastnictví, tzv. faktického vlastnictví. Policejní orgán i krajský soud v napadených usneseních operují tímto termínem s poukazem na prohlášení - podle stěžovatele pouhé "chvástání" - obviněného před třetími osobami. Sám obviněný domněnku o jakémkoliv svém vlastnickém právu vyvrací v instanční stížnosti proti napadenému usnesení policejního orgánu. Právní normy upravující právní vztahy k nemovitým věcem kategorii "faktické vlastnictví" neznají, a proto postup orgánů činných v trestním řízení hraničí se svévolí. 5. Stěžovatel zdůrazňuje, že výlučným vlastníkem je od roku 2007, kdy nemovité věci koupil, zatímco obviněný je toliko jejich nájemcem. Policejní orgán vychází pouze z poznatku, že obviněný někde tvrdil, že je vlastníkem nemovitých věcí, avšak na základě takovéhoto prohlášení by k zápisu do katastru nemovitostí obviněného jako vlastníka nemohlo dojít. Dále stěžovatel poukazuje na § 66 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, podle kterého trest propadnutí majetku postihuje celý majetek, který patří odsouzenému, nebo jeho část. V tomto případě však nemovité věci nespadají do majetku obviněného. Orgány činné v trestním řízení nemohou řešit otázku vlastnického práva, a to ani jako otázku předběžnou, proto jsou jejich rozhodnutí nezákonná. 6. Stěžovatel poukazuje na to, že při uzavírání nájemní smlouvy uložil obviněnému, aby "na sebe převedl platby energií", což je obvyklý postup při nájmu nemovitých věcí. Oproti tvrzením policejního orgánu nic výjimečného nepředstavuje ani okolnost, že obviněný nemovité věci užíval od roku 2007 a staral se o jejich údržbu. Skutečnost, že zde měly být skladovány cigarety či tabák, nebyla stěžovateli známa a dozvěděl se o ní až od policejního orgánu. Zabavení nemovitých věcí, které pronajal obviněnému, jako nástroje trestné činnosti, je tak absurdní a zcela neopodstatněné a protizákonné. Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§ 240 trestního zákoníku), zdůrazňuje dále stěžovatel, se dopustí osoba, která neodvede zákonem vymezenou platbu, přičemž místo, kde se tak rozhodne učinit, je irelevantní. Obviněný mohl pobývat kdekoli, navíc policejní orgán tvrdí, že ve stavbě (součásti zajištěné nemovité věci) v době, kdy byl sledován, nebydlel, nechoval se tedy jako vlastník a nemohl zde činit žádná rozhodnutí neplatit daň. Tabákové výrobky měl skladovat také v garáži ve F., která má jiného vlastníka, a o jejím zajištění rozhodnuto nebylo, stejně jako u dalších nemovitých věcí, kde obviněný tabák skladoval. Dále stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1624/19 (N 209/97 SbNU 249). Zdůrazňuje, že nemovité věci pořídil v roce 2007 jako investici a kupní cenu splácí prostřednictvím hypotečního úvěru dosud. Postrádá logický smysl, aby takto postupoval ve prospěch obviněného. S nemovitými věcmi přitom nemůže jakkoli nakládat, ani je pronajímat. Obviněnému je vytýkáno, že se stíhaného jednání (skladování neokolkovaných cigaret) dopouštěl v době od 12. 11. 2021 do 1. 11. 2022, předmětné nemovité věci s jeho činností nijak nesouvisely a byly pořízeny 14 let před tím, než se měl obviněný stíhaného jednání dopustit a nelze je s naplněním trestného činu podle § 240 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku nijak spojovat. 7. Podle stěžovatele krajský soud zcela bagatelizuje závažnost situace konstatováním, že napadené rozhodnutí je prozatímním opatřením, nijak mu neodjímá vlastnické právo k zajištěným nemovitým věcem a nyní pouze omezuje dispozici s předmětem zajištění, čímž je myšlen zejména prodej nebo jiný způsob převodu vlastnických práv. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, podle níž je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Jeho zákonnost a ústavnost neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, nikterak odstranit. 10. Dále lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. trestního řádu představují majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tudíž o "zbavení majetku" podle čl. 1 odst. 1 věty druhé Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření, jež se týká "užívání majetku" podle odst. 2 tohoto článku (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 1976 ve věci Handyside v. Spojené království, stížnost č. 5493/72, odst. 62). Na druhou stranu skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob. 11. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází z jejich smyslu a účelu. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské