IV.ÚS 2577/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 2577/20 ze dne 24. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele D. S., zastoupeného Mgr. Markem Ulmanem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 10. 2019, č. j. VZV 30/2019-755, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Stěžovatel napadá shora uvedené usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "napadené usnesení"), neboť jím dle jeho názoru bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Posouzení splnění procesních předpokladů 2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 3. Usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Skupiny kriminální policie a vyšetřování, Sekce finanční kriminality, Odboru daní ze dne 20. 8. 2019, č. j. NCOZ-6526-143/TČ-2019-412302, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině dle § 361 odst. 1 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku. 4. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení dne 26. 8. 2019 a znovu kvůli nejasnostem při doručování 5. 9. 2019 blanketní stížnost, v níž uvedl, že ji odůvodní do 21 dní poté, co mu bude policejním orgánem umožněno seznámení se spisovým materiálem shromážděným ve věci, a současně požádal o nahlížení do spisu v rozsahu dvou dní. Dne 11. 9. 2019 stěžovatel prostřednictvím svého obhájce nahlédl do spisu, avšak byla mu zpřístupněna jen jeho část, neboť zbytek spisového materiálu byl veden v režimu utajení a dosud probíhalo jeho odtajňování. Stěžovatel tak požádal o další nahlédnutí do spisu hned na místě, které zopakoval písemně dne 17. 9. 2019. Ačkoliv až dne 1. 11. 2019 bylo stěžovatelovu obhájci umožněno nahlédnout do spisu v plném rozsahu, již dne 30. 10. 2019 bylo vydáno napadené usnesení. 5. Stěžovatel proti němu brojil nejprve ústavní stížností, která však byla usnesením sp. zn. II. ÚS 15/20 ze dne 31. 3. 2020 odmítnuta pro nepřípustnost, neboť dle názoru Ústavního soudu měl stěžovatel nejprve podat podnět k výkonu dohledu dle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel tak tedy učinil a byl dne 7. 7. 2020 vyrozuměn Nejvyšším státním zastupitelstvím o vyřízení jeho podnětu k výkonu dohledu. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uznal pochybení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "dozorová státní zástupkyně"), nicméně konstatoval, že není v jeho pravomoci napadené rozhodnutí zrušit. Stěžovatel se proto nyní obrátil na Ústavní soud. IV. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel nejprve rekapituluje procesní vývoj a seznamuje Ústavní soud s obsahem napadeného usnesení a dalších relevantních rozhodnutí. Následně proti napadenému usnesení namítá, že dozorová státní zástupkyně porušila jeho ústavně zaručené základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že rozhodla o jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání dříve, než stěžovatel tuto stížnost odůvodnil, a to přesto, že stěžovatel si k odůvodnění stížnosti určil lhůtu 21 dní od seznámení se se spisovým materiálem. Stěžovatel přitom nebyl jakkoliv upozorněn na to, že jím zvolenou lhůtu dozorová státní zástupkyně nepovažuje za přiměřenou či že ji nebude akceptovat a že k vyřízení stížnosti dojde dříve, než tato lhůta uplyne. Bez znalosti kompletního spisového materiálu přitom stěžovatel nemohl kvalifikovaně odůvodnění stížnosti vyhotovit. 7. Napadené usnesení přitom bylo vydáno dříve, než se mohl stěžovatel seznámit s kompletním spisovým materiálem. Dle stěžovatele k tomu proto došlo dokonce ještě dříve, než začala lhůta k odůvodnění stížnosti běžet. Počátek běhu lhůty přitom nelze vázat k předchozímu nahlédnutí do spisu dne 11. 9. 2020, neboť tehdy nebyl stěžovateli předložen celý spisový materiál. K takovému postupu přitom nebyl důvod, neboť stěžovateli mohlo být umožněno seznámit se i s informacemi podléhajícími režimu utajení. Stěžovatel odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 1692/18 ze dne 4. 9. 2018 (N 150/90 SbNU 443; pozn. všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz) a nález sp. zn. II. ÚS 816/20 ze dne 28. 5. 2020, jejichž závěrů se dovolává ve prospěch svého názoru, že jeho ústavně zaručené základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny bylo porušeno. Při vydání napadeného usnesení se rovněž dozorová státní zástupkyně dle stěžovatelova názoru dopustila nepřípustné libovůle. V. Posouzení Ústavním soudem 8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní projednávaném případě. 9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu připadá jeho zásah do probíhajícího přípravného řízení jen za splnění velmi přísných podmínek [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3221/09 ze dne 16. 9. 2010 (N 197/58 SbNU 741)]. Je tomu tak proto, že jde o první stádium trestního řízení, přičemž na rozhodování a postup orgánů činných v trestním řízení není možno na samotném počátku celého řízení klást takové nároky, jako na rozhodnutí a postup soudu v hlavním líčení. Taktéž v tomto stádiu není známo, zda vůbec řízení postoupí do dalšího stádia, a tedy zda se základní práva a svobody stěžovatele i nadále budou nacházet v ohrožení. Rovněž i v případě, že by se v řízení vyskytla pochybení, která by bylo možno považovat za porušení základních práv či svobod, orgány činné v trestním řízení mají možnost tato zhojit v případném dalším průběhu řízení. 10. Zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavním soudem je proto možná jen zcela výjimečně, a to tehdy, jestliže je takové usnesení projevem zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení a zároveň stěžovateli hrozí neodvratná újma, která je nenapravitelná v dalším průběhu řízení. K tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2520/14 ze dne 9. 10. 2014 (N 191/75 SbNU 155), § 31; usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. 12. 2006 (U 14/43 SbNU 655), usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467), a mnohá další. Mimo meze přezkumu usnesení o zahájení trestního stíhání přitom vždy stojí věcné posouzení příslušného orgánu činného v trestním řízení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)]. 11. Stěžovatel nebrojí přímo proti usnesení o zahájení trestního stíhání ani nepřímo proti jeho obsahu, ale toliko proti procesním vadám při vyřízení stížnosti státní zástupkyní proti tomuto usnesení. Za těchto okolností se proto Ústavní soud omezil toliko na otázku, zda namítané vady jsou samy o sobě způsobilé ohrozit zájmy stěžovatelovy obhajoby či jiné je